Rozpojení s Čínou

Měl to být poslední velký politický pomník Angely Merkelové. Nakonec z něj může zbýt jen ostuda a stohy papíru a stovky hodin marných jednání. Řeč je o investiční dohodě Evropské unie s Čínou, kterou německá kancléřka k údivu všech prosadila na poslední chvíli na konci loňského prosince, kdy končila v roli předsedající Radě Evropské unie.

Unie nyní kvůli diplomatickým sporům s Čínou přerušila ratifikaci dohody na dobu neurčitou. V době, kdy čínská strana zavedla sankce vůči vysokým představitelům EU a několika evropským poslancům a významným akademikům, kteří kritizovali porušování lidských práv v Hongkongu a Sin-ťiangu, neměla Unie pomyšlení na schvalování dohod, ale spíše na odvetnou akci, k níž také obratem došlo. „V této atmosféře by schvalování dohody nebylo vhodné,“ uzavřel prozatím celou věc místopředseda Evropské komise Valdis Dombrovskis. Aniž by naznačil, jak dlouho se bude čekat, než se všechno uklidní, nebo zda podmínkou schvalování dohod musí být nějaký posun v postojích Pekingu.

Vzhledem k politickému vývoji ve světě a rostoucímu napětí mezi USA a Čí-

nou, které ovlivňuje i pozici EU, se ale na smlouvu o investicích už nemusí dostat. Kancléřka Merkelová přesto dál tvrdí, že „přes veškeré těžkosti kolem ratifikace, které teď vyvstaly, jde o důležité podchycení obchodních vztahů s Čínou“. Opoziční Zelení a další strany zastoupené v německém i Evropském parlamentu to však označují za krach pročínské politiky Angely Merkelové. Ostatně jiná interpretace skoro ani není možná.

Zápas dvou systémů

O investiční dohodě jednal Brusel s Pekin-gem dlouhých sedm let. Merkelová celou tu dobu podporovala více méně neutrální politickou pozici vůči Číně, právě proto, aby k dohodě mohlo dojít. Německá diplomacie důsledně dodržovala politiku jedné Číny, což velmi nelibě nesla zejména její liberální opozice, jež se snažila otvírat dveře tchajwanským podnikatelům do Německa i bez oficiální podpory vlády. Smlouvu se Merkelové nakonec podařilo pod tlakem času prosadit, ale to už bylo v době, kdy se Čína kvůli svému bezohlednému diktátorskému postupu v Hongkongu dostávala pod palbu kritiky zejména z USA a kdy už ani Merkelová nemohla zůstat nenápadně v tichosti stranou.

Bývalá americká administrativa také proti investiční dohodě EU−Čína velmi

otevřeně bojovala. Exministr zahraničí Mike Pompeo několikrát jasně řekl, že uzavření takové dohody není v zájmu nikoho a pomůže jen Číně získat další alibi pro likvidační politiku vůči svým vlastním obyvatelům, ať už jde o občany Hongkongu, nebo o Ujgury, etnickou menšinu v provincii Sin-ťiang, kterou se čínské úřady snaží násilně převychovat.

Dohoda o investicích byla ovšem přede­vším oslabením americké pozice v obchodní válce s Čínou, kterou Donald Trump vedl s poměrně velkou důsledností.

Nový demokratický prezident Joe Biden v protičínské politice pokračuje. Jeho zahraničí politika je primárně namířena právě proti mocenské rozpínavosti Číny, která své zájmy prosazuje nejčastěji ekonomickou silou. Stejně vyvažující chce být Biden vůči Rusku, kde se podobně jako v případě Číny drží politiky sankcí a ekonomického nátlaku. I tady se Amerika dostává do konfliktu se zájmy největší evropské ekonomiky. Německo se pomalu smiřuje s tím, že spuštění Nord Streamu 2, nejdelšího podmořského ropovodu světa o délce přesahující 1200 kilometrů, jenž vede z Ruska do Německa, se z politických důvodů zřejmě opozdí. Američané sice nezavedli na téměř dokončenou stavbu sankce, jak plánovali, ale je to spíše jen prozatímní vstřícnost v napjaté předvolební době. Čeká se na to, kdo bude od letošního října vládnout po Merkelové.

Kdyby to byli Zelení, kteří momentálně vedou předvolební průzkumy, není vyloučeno, že by plynovod nespustili, lze-li tedy věřit předvolebním tvrzením kandidátky Zelených na kancléřku Annaleně Baerbockové. Ve vztahu k Číně je Baer­bocková také poměrně tvrdá. V rozhovoru pro deník Frankfurter Allgemeine Zeitung jasně naznačila, že EU se musí Číně více stavět, nebo jako světová mocnost nejen neposílí, ale brzy zanikne. „Nacházíme se v zápase systémů − auto­ritativní síly versus liberální demokracie. Jde tu i o Čínu. Projekt nové hedvábné stezky s celosvětovými investicemi do infrastruktury a energetických sítí také není jen pěkná idea. Je to tvrdá mocenská politika. A to nesmíme jako Evropané dopustit,“ řekla Baerbocková.

Německo je největší investor

Takový principiální postoj by prezidentu Bidenovi jistě vyhovoval více než Merkelové ekonomicko-diplomatické vyvažování vztahů s Čínou. Bidenova administrativa se také snaží urovnat poškozené obchodní vztahy s EU, aby Unie neměla pocit, že je na tom u Američanů vlastně podobně jako Číňané. Jedná se o zrušení cel na hliník a ocel, což by EU jistě pomohlo dívat se i jinak na případné společné snažení USA a EU ve vztahu k Číně. Toho se také Číňané nejvíce bojí. I proto oficiální čínské zdroje dlouhodobě rozvíjejí „teorii de-couplingu“, jakéhosi návratu k bipolárnímu světu (tentokrát už bez Ruska), tedy rozdělení či rozpojení světa na dvě poloviny: americkou a čínskou.

Evropská unie svým rozhodnutím zastavit ratifikaci investiční dohody podle čínského režimu jen naplnila dlouhodobé podezření Pekingu, že Brusel je pouze podřízeným psíkem americké zahraniční politiky, který nemá svou vlastní hlavu a není schopen kriticky zhodnotit realitu života v Číně. Například situaci Ujgurů, kteří jsou čínskou propagandou představováni jako velmi svérázní středověcí muslimové, již odmítají stejně jako Tibeťané jakoukoli modernitu. Jako etnikum, které nemá daleko k násilí a nějaká lidská práva nebo evropské hodnoty, v jejichž jménu se pro Ujgury v EU bojuje, jej vůbec nezajímají.

Vyjádření zelené čekatelky na kancléřku Annaleny Baerbockové je vyhraněné, čímž se odklání od současné německé politiky, která se hodnotovým sporům diplomaticky vyhýbala, protože zájmy německých podniků v Číně jsou obrovské a velmi důležité pro řadu navazujících výrob přímo v Německu, tedy i pro udržení tamní zaměstnanosti. Německé firmy mají v Číně řadu filiálek a společných podniků, každá třetí součástka do německého vozu prochází z Číny. Čína je také největším obchodním partnerem Německa – celkový objem obchodní výměny už přesahuje ročně 200 miliard eur. Roční přímé investice (FDI) německých společností v Číně se podle údajů německého ministerstva hospodářství v roce 2018 a 2019 přiblížily k hranici čtyř miliard dolarů, což bylo zhruba stejné množství peněz, jaké investovaly Velká Británie a Japonsko, a o trochu víc, než se podařilo investovat Spojeným státům.

Významným unijním investorem s FDI kolem 1,3 miliardy dolarů je Nizozemsko, zřejmě i proto, kolik velkých firem tam má své sídlo. Nejvíce přímých investic ze zahraničí, 96 miliard dolarů z celkového objemu 136 miliard, plyne do Číny z dnes již „jejího“ Hongkongu. Přes pět miliard dolarů se daří v Číně uplatnit blízkému a politicky neutrálnímu Singapuru a pro někoho asi překvapivě také Tchaj-wanu, jejž pevninská Čína považuje za svou integrální součást, takže by to z čínského pohledu neměla být ani zahraniční investice.

Dohoda o investicích mezi Bruselem a Pekingem byla především oslabením americké pozice v obchodní válce s Čínou.

Německo je po odchodu Velké Británie z EU zdaleka největším unijním investorem v Číně. Vyrábějí se tam navíc velmi strategické výrobky, jako jsou

chipy či baterie do automobilů, ale i do telefonů a jiných zařízení. Společné čínsko-německé podniky – nejčastěji se jedná o strojírenské a farmaceutické firmy – mají v Číně obrovský odbyt, což se týká i české Škody Auto, která je součástí rozsáhlých investic koncernu Volkswagen v Číně. Němci, Francouzi i další evropské země mají navíc velký zájem své pozice na největším trhu světa posílit, a to není vůbec jednoduché. Ne snad z nedostatku peněz, v tom problém není, ten se skrývá jinde − v chybějící právní ochraně investic. To jsou bariéry, jež měla odstranit právě nová investiční dohoda, jejíž schvalování se ještě nadlouho protáhne.

Snížit míru závislosti

Ani schválení investiční dohody však zcela neodstraní tři největší problémy, které od investic v Číně zahraniční společnosti nejen z Evropské unie odpuzují. Především je to nutnost vytvářet společné podniky s čínskými investory, kteří jsou posléze v takových joint venture něčím jako etnicko-státní kontrolou či pojistkou. Firmám z unijních zemí se do takového spojení často nechce nejen kvůli omezení strategické kontroly, ale i kvůli sdílení know-how, k němuž mají Číňané řekněme svérázný, snadno přivlastňující přístup.

Ani jeden z těchto problémů nová dohoda zcela nevyřešila, tak jako nepřipravila Číňanům snadnou cestu na evropský trh (proto čínské investice v posledních letech v EU prudce klesají), jak si ji Peking asi představoval. Asi nějak podobně vstřícně jako v Africe, která se zčásti stává novou čínskou kolonií. Na obou stranách tedy dochází k posunům, ale podnikatelské bariéry, spolu s těmi aktuálními politickými a geopolitickými, přetrvávají.

Čínští komunisté si dál vyhrazují možnost pečlivého dohledu nad celým trhem, do jehož fungování mohou kdykoli zasahovat, třeba formou cílené státní dotace, jak si často stěžují evropští podnikatelé, kteří pak nemohou takovým státem protežovaným podnikům konkurovat. Navíc nelze žít v permanentním napětí z toho, co se asi stane v politice a jak a koho na trhu potrestá čínský stát. Rukojmím ideologie nechce být nikdo, natožpak rukojmím jakékoli ekonomické závislosti.

V Německu i v jiných zemích Evropy se míra závislosti na Číně ukázala během pandemie jako velmi silná. Čína je v mnoha oblastech pořád hlavní „globální továrnou světa“, ačkoli i to se velmi rychle mění. V Číně ale roste životní úroveň, tedy příjmy, a přibývá sofistikovaných výrob s vysokou přidanou hodnotou, což zboží vyrobené v čínských podnicích postupně prodražuje a dál tak komplikuje otázku, zda a jak na čínském trhu investovat. Například německé automobilky byly během pandemie donuceny k novému promyšlení svých výrob, které už nebudou muset být kvůli nižším nákladům třeba v Číně, ale mohou být roboticky i lidsky přesunuty na evropskou půdu.

Odklad schvalování investiční dohody mezi Evropskou unií a Čínskou lidovou republikou je sice diplomatickým krachem, faktické umírání smlouvy však může být nakonec vcelku užitečné. Nutí Unii k tomu, aby si vyjasnila míru své závislosti na čínských kapacitách a zboží včetně strategických speciálních cenných kovů, jako je lithium. Devadesát procent tohoto klíčového materiálu, bez něhož se dnes neobejdou mobilní telefony ani (lithium-iontové) akumulátory v elektroautomobilech, se těží a přetváří v Číně. Není proto divu, že Američané, ale například i Němci hledají nové příležitosti pro těžbu lithia, ale i jeho následného zpracování na domácí americké, respektive evropské půdě.

Když vás někdo nechce rovnoprávně pustit na svůj trh, musíte se jinde a jinak postarat dobře o ten vlastní. Sen o jednotné globální obchodní síti přesto nezmizel, jen se tak jako investiční dohoda mezi EU a Čínou na nějakou dobu odkládá jako utopie. Minimálně do té doby, než si soupeřící světové velmoci uvědomí, že ani jedna nemůže sama řídit svět.