Rozpolcenost Západu ohrožuje Ukrajinu

Na začátku války ve Vietnamu se bývalý americký prezident Lyndon Johnson zeptal jednoho ze svých nejlepších generálů, co armáda potřebuje, aby splnila svůj úkol. Dostalo se mu odpovědi, která mu příliš nepomohla. Generál prezidentovi řekl, že nejvíc by pomohlo definovat, o jaký úkol jde. Bílý dům později oficiálně určil, že za vítězství ve Vietnamu považuje, když Američané „jednotkám vietkongu dokážou, že vyhrát nemohou“.

Západní velmoci podporují Ukrajinu ve válce s Ruskem a opět se zdá, že vítězství mají tendenci definovat jako zabránění porážce. Ukrajinci se obávají, že jim spojenci poskytnou jen tolik pomoci, kolik je potřeba k udržení bojů, ale ne dost na to, aby Rusy porazili. Představa dalších bojů je ale sama o sobě mučivá, protože ukrajinská armáda ve snaze zabránit dalšímu ruskému postupu přichází denně o stovky mužů a ukrajinská města se mění v suť.

Americký prezident Joe Biden nedávno zveřejnil text, v němž jako hlavní americký cíl v rusko-ukrajinské válce definuje zachování svobodné a nezávislé Ukrajiny. Německý kancléř Olaf Scholz opakovaně prohlásil, že Rusko nesmí vyhrát, ale nikdy jsme z jeho úst neslyšeli, že vítězství by měla dosáhnout Ukrajina. Mluvčí prezidenta Emmanuela Macrona opakuje anonymní formulku, podle které Francie přeje Ukrajině vítězství, ale sám francouzský prezident taková slova nikdy nepronesl.

Britský premiér Boris Johnson oproti tomu řekl jasně: „Ukrajina musí vyhrát.“ Estonský premiér Kaja Kallas prohlásil: „Cílem musí být vítězství a ne jen nějaká mírová dohoda.“

Rozdíl mezi těmi, kteří vyzývají k vítězství Ukrajiny, a těmi, kteří se omezují na prohlášení, že Rusko nesmí vyhrát, není jen o výběru slov. Definuje totiž zásadní rozhodnutí, jaký druh zbraní se Ukrajině poskytne, a zda vůbec a kdy mají státy začít vyzývat k podepsání mírové dohody. Zatímco Estonci odmítají „nějakou mírovou dohodu“, Biden deklaroval, že cílem je dostat Ukrajinu „do co nejsilnější vyjednávací pozice“.

Takto odlišné přístupy vycházejí z toho, jak jednotlivé země vnímají hrozbu konfliktu. Ti, kteří se obávají ruského imperialismu, otevřeně volají po vítězství Ukrajiny. Do tohoto tábora se řadí Polsko, Velká Británie, baltské země a Finsko.

Těm, které zneklidňuje riziko války mezi Ruskem a Západem, stačí zabránit ruskému vítězství. Obávají se, že podporou vítězství Ukrajiny by mohli způsobit otevřený konflikt Ruska se Západem či použití ruských jaderných zbraní. Na této straně barikády stojí Francie a Německo.

Klíčová pozice USA je někde na půl cesty – Američané se snaží adekvátně reagovat na obě hrozby, a proto na Ukrajinu posílají většinu vojenské pomoci. V Bidenově vládě včas začalo převládat přesvědčení, že zatímco na začátku války byly obavy Západu z rizika jaderného konfliktu přehnané, nyní mají spojenci tendenci ho podceňovat.

Ruská vojenská doktrína umožňuje použití jaderných zbraní, pokud by se národ Ruské federace ocitl ve stavu existenční hrozby. Zkušení představitelé americké vlády se domnívají, že by Vladimir Putin mohl potupnou porážku na Ukrajině vnímat jako takový druh existenčního ohrožení. Nastává tak paradoxní situace – čím lépe se bude Ukrajincům na bojišti dařit, tím nebezpečnější se stává situace pro zbytek světa.

V důsledku těchto obav je americký přístup vůči invazi čím dál obezřetnější a přesně z toho důvodu Washington omezil dodávky nových střel. Američané se rozhodli zadržet dodávky dělostřeleckých zbraní s dostřelem až na ruské území, protože by si to mohl Putin vyložit jako přímý útok USA. (Dodávky těžkých zbraní z Německa jsou také stále zpožděné.)

Takové kroky přispívají k hluboké frustraci těch, kteří za největší hrozbu považují rostoucí ruský imperialismus, nikoliv porážku Ruska. Upozorňují na nedávné Putinovy výroky, ve kterých se označil za nástupce Petra Velikého, a proto svými slovy „znovudobývá“ a rozšiřuje ruské území.

Tento postoj nepřipouští, že by byl Putin schopný spustit jaderný útok – podle zastánců tohoto postoje opakovaně ukázal, že má velice silný pud sebezáchovy. Věří, že jediný způsob, jak s hrozbou ruského imperialismu jednou provždy skoncovat, je právě ponížením Putina. Proto vyzývají k mnohem agresivnějším vojenským operacím – například vyžadují Kyjevu dodat střely, kterými by mohli Ukrajinci poslat ke dnu ruskou flotilu blokující ukrajinské přístavy.

Američané a další západní spojenci jsou si dobře vědomi, jak zásadní je udržet si jednotu. Proto se shodli na několika základních východiscích. Všichni, včetně Scholze a Macrona, se například shodují, že Ukrajině nebude nikdo vnucovat jakoukoliv mírovou dohodu. Ukrajinci se ale obávají, že jim de facto nezbude nic jiného než Rusům část území postoupit, protože jim Západ neposkytne dost zbraní, aby dalšímu ruskému územnímu postupu zabránili.

Velký dopad na další vývoj bude mít, jak situaci na bojišti ovlivní nové dělostřelecké systémy, které by měla Ukrajina obdržet v příštích několika týdnech. Navzdory základní ideové rozpolcenosti se většina západních vlád shoduje, že pokud by se Ukrajincům podařilo ruské jednotky zatlačit tam, kde se nacházely před spuštěním invaze 24. února, mohlo by se začít vážně uvažovat o zahájení mírových jednání.

Bohužel nic nezaručuje, že se Ukra­jincům takové vítězství podaří – ani že boje ustanou, i když Rusy zatlačí za hranici z 24. února. Definice vítězství je v případě války na Ukrajině stejně jako ve Vietnamu nebezpečně vágní, proto výsledkem může být dlouhá a krvavá opotřebovací válka.

Gideon Rachman, FT