Rusko by mělo hospodářsky poklesnout

Mnozí se diví, proč je rubl letos nejsilnější světovou měnou. Prvním důvodem je, že není volně konvertibilní a objem nakupovaných a prodávaných rublů je velmi malý. Zahraniční držitelé ruských akcií a dluhopisů je nesmějí vyvádět ze země a ruští občané nemohou vycestovat a prodávat rubly například za eura. Navíc je ruští exportéři musejí povinně nakupovat. Druhým důvodem je požadavek platby za ruskou ropu a zemní plyn v rublech a jejich rostoucí ceny.

Výkon rublu však téměř nic nevypovídá o ruské ekonomice. Za normálních okolností znamená posilující domácí měna například zlevnění zahraniční dovolené a věcí objednaných třeba na Amazonu nebo Alibabě, přičemž méně se vyplatí vyvážet. Ruští občané jsou ale sankcemi od všeho odříznutí, takže posílení rublu je jim k ničemu. Podle odhadů by se měla ruská ekonomika vrátit o 15 až 30 let, a to navzdory vývozu ropy a plynu.

Pozice rublu by neměla mást – válka na Ukrajině znamená pro Rusko obrovskou krizi nejen morální a diplomatickou, ale i ekonomickou. Rusové sice mohou dál vyrábět pro domácí trh a u lokálních firem nakupovat, ale ti běžní na tom po válce budou mnohem hůře než před ní, což mimo velká města, jako jsou Moskva nebo Petrohrad, nebylo příliš dobré.

Akumulace devizových rezerv

Rusko zvolilo jinou privatizační cestu než Česko nebo Polsko. První rozdíl spočíval v tom, že účast v kuponové privatizaci nestála tisíc korun jako v Česku, ale v přepočtu pouze zhruba patnáct korun. Další pak v tom, že zatímco české kupony měly hodnotu v bodech, ruské v rublech. Oba tyto rozdíly mají stejný důvod – ruská vláda chtěla být víc populistická než česká, protože v Rusku byla privatizace mnohem méně populární než v Česku.

Ruské manažerské struktury byly silnější než české, proto ruská privatizace nemohla být stejně ambiciózní a požadovala jejich aktivní participaci. Zamezit zakořenění starých struktur byl jeden z hlavních cílů české privatizace, což se v Rusku nepodařilo, proto přešlo do divokého kapitalismu ruského typu s obrovským vlivem státních energetických monopolů.
Globální růst cen ropy nebyl pro ruskou ekonomiku příliš důležitý, protože ropa a zemní plyn činily zhruba 15 až 20 procent HDP. Není to málo, ale ruská ekonomika, tedy ruští občané, na nich není životně závislá. Jiné je to v případě vlády a oligarchů. Pro ně jsou ropné zisky hlavním zdrojem příjmů, růst ceny jim pomáhá a devalvace rublu a inflace také, přestože běžným Rusům škodí.

To vedlo k postupné akumulaci devizových rezerv, kterých měla ruská centrální banka oproti devadesátým letům téměř stokrát víc. Dolarové, eurové a jenové rezervy však byly po začátku války na Ukrajině zmrazeny, proto je tato akumulace ruskému státnímu aparátu v současnosti k ničemu. Ruské centrální bance zbyly rezervy ve zlatě a v čínském jüanu.

V západní veřejné debatě často zaznívá, že transformační období v Rusku bylo špatné, což připravilo podhoubí pro opětovný nástup autoritářství a v důsledku i pro válku Ruska na Ukrajině. Dle dostupných dat to však není pravda a jde o zjednodušující pohled, proč se Rusko vrátilo k autokracii.

Jelcin a americký supermarket

Když 16. září 1989 Boris Jelcin, nově zvolený do Nejvyšší rady Sovětského svazu, navštívil Johnsonovo vesmírné středisko v texaském Houstonu, nejvíce jej překvapil supermarket Randalls, jak napsal list Houston Chronicle. Svým kolegům řekl, že kdyby ho viděli Rusové, kteří musejí na většinu zboží čekat ve frontách, byla by revoluce. Když mu bylo přes tlumočníka sděleno, že v něm jsou tisíce produktů, nevěřil tomu. Myslel si, že pro něj Američané vytvořili „Potěmkinův supermarket“, a byl ohromen, že podobné jsou v USA všude.

V letadle na cestě z Houstonu do Miami byl Jelcin v depresi a neustále o supermarketu mluvil. Ve své autobiografii Proti srsti z roku 1990 píše: „Když jsem viděl ty police nacpané stovkami, tisícovkami plechovek, kartonů a zboží všeho možného druhu, poprvé mi bylo skutečně špatně z pocitu zoufalství nad sovětskými lidmi. Že taková potenciálně superbohatá země jako naše byla přivedena do takové chudoby! Hrozné nad tím přemýšlet.“

Co se stalo poté, je známé. Nedávno zesnulý Michail Gorbačov byl odstraněn z politiky, Jelcin se stal prezidentem v létě 1991 a na tento post rezignoval na konci roku 1999. Dočasným prezidentem se stal premiér Vladimir Putin, který na jaře 2000 poprvé vyhrál prezidentské volby. Neméně důležité však je, co se v Rusku odehrávalo z ekonomického hlediska.

Řada ekonomů během studené války předpovídala, že Sovětský svaz dožene a předežene USA. Dnes je to k smíchu. Sovětský svaz stejně jako Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) byl systém bez tržních cen a interakcí, takže oficiál­ní národohospodářské statistiky byly nesmyslné.

Americký ekonom Pete Boettke přirovnává měření ekonomických veličin dvou rozdílných ekonomik – tržní a centrálně plánované – k váze boxera a tlouštíka. Nominální hodnota hrubého domácího produktu centrálně řízené a tržní ekonomiky může být podobná, stejně jako nominální váha boxera a tlouštíka, ale bližší pohled ukazuje, že si vůbec podobné nejsou.

Chybná teze

To se v případě Ruska ukázalo po pádu Sovětského svazu, nebo spíše v jeho průběhu. Sovětská ekonomika neodrážela preference spotřebitelů, a jakmile jim byla umožněna volba, dodavatelské řetězce zkolabovaly a s nimi i ona. V případě takové obrovské změny, jako je ko­laps ekonomiky celého obchodního bloku, který navíc obchoduje v podstatě pouze sám se sebou, pak jde o několikaleté zhoršení ekonomiky.

Říká se tomu transformační propad a úkolem politiků je pokusit se ho minimalizovat a co nejvíce urychlit oživení. Z grafu Vývoj HDP v Česku, Rusku a na Ukrajině 1990–2021 vyplývá, že krátký transformační propad nastal i v Československu, mnohem větší však v Rusku a na Ukrajině.

Tabulka Vývoj HDP některých zemí po roce 1989 pak záměrně zachycuje více zemí, vychází z jiného zdroje a má mírně odlišnou metriku, aby byl transformační příběh vidět na různých datech. Jejím výchozím bodem je rok 1990 a reálný HDP na hlavu očištěný o inflaci, ale nikoli o kupní sílu, a ukazuje, jak dlouho trval ekonomický propad dané země, jak velký byl a jak dlouho trvalo její ekonomice, než se dostala nad úroveň roku 1990.
Z tabulky i grafu vyplývá mnoho zajímavých údajů. Václav Klaus u nás a Leszek Balcerowicz v Polsku měli sice dobře rozdané karty (mimo jiné Poláci a Češi mohli snadněji obchodovat s Německem a sami se sebou), ale také dokázali situaci nezhoršit. Polsko a Česko nemusely mít nejmenší transformační hospodářský propad, ale měly ho nižší než Finsko.

Václav Klaus by možná nesouhlasil, neboť v Česku byla desetkrát nižší inflace než v Polsku, jež odstranila úspory obyvatelstva. Rusko na tom sice bylo hůř než tyto dvě země (a inflace mnohem vyšší než v Polsku), ale jeho hospodářský propad je srovnatelný například se Slovenskem. A ze zemí uvedených v tabulce ho některé měly mnohem vyšší.

Teze, že Rusko utrpělo v devadesátých letech zničující hospodářský propad, který vedl k návratu autoritářského režimu, proto neplatí. Dokonce reálný HDP na hlavu v Rusku v nejnižším bodě (v roce 1996) byl vyšší než v Polsku v roce 1990.

Nedostatečné statistiky

Americký ekonom Bryan Caplan přišel s tezí, že když lidé chudnou, volí politiky s horším ekonomickým programem, zatímco když bohatnou, přemýšlejí více jako ekonomové. Proto je zajímavé, že když Boris Jelcin v roce 1999 rezignoval na post prezidenta Ruské federace, ta již tři roky hospodářsky rostla, a proto neměla k autoritářství směřovat.

Z dat Maddisonova projektu, zdroje pro tabulku, vyplývá, že například Litva obrovsky ekonomicky poklesla a Gruzie nebo Ukrajina se v podstatě dodnes nedostaly nad úroveň roku 1990. Data o hrubém domácím produktu však neříkají vše. Lze třeba spekulovat, nakolik přesná jsou o tom, že Gruzie byla na konci Sovětského svazu bohatá.

Navíc oficiální národohospodářské statistiky spoustu pokroku nezachytí. Technologie nebo léky jsou importované ze zahraničí často úplně zdarma nebo značně zlevněné. Výdobytky moderních informačních technologií jsou také buď zcela zdarma (například Google nebo Facebook), nebo přinášejí obrovský přebytek (mobilní telefon).

Proto i v zemích, které z hlediska HDP dlouhodobě stagnují, například Itálie nebo Japonsko, jde pokrok kupředu a jejich obyvatelům se po 20 letech stagnace žije podstatně lépe. Zajímavé je, že střední délka dožití, lakmusový papírek prosperity nebo naopak utrpení, v Česku po roce 1989 revoluci rostla (až do covidu), ale v Rusku a na Ukrajině nejdříve výrazně klesla, poté stagnovala a růst začala až kolem roku 2005.

Mimochodem od roku 1989 je na Ukrajině vyšší než v Rusku.
V létě zemřel Michail Gorbačov, na Západě většinou vnímaný jako progresivní reformátor. Jeho současný nástupce Vladimir Putin se rozhodl válkou na Ukrajině uvrhnout Rusko do mezinárodní izolace minimálně na jednu generaci. Proto bude ekonomická situace běžných Rusů v příštích desetiletích velmi špatná.