Rusko plynovou krizi plánovalo

Spotřeba zemního plynu závisí na ročních obdobích, přičemž až z 80 procent ho členské země Evropské unie používají na topení. Nejvíce na přelomu roků, nejméně v létě. Rusko ho však dodává ve čtvrtletních podílech 26–25–24–25 procent roční dodávky. Proto rozhodující roli hrají podzemní zásobníky, kam se letní „přebytky“ ukládají, aby se v zimě čerpaly do plynárenské sítě a kryly zvýšený odběr.

Česko disponuje zásobníky, do nichž lze uložit až třetinu roční spotřeby plynu a zajišťují strategickou bezpečnost země. Nejsou-li dostatečně plné na podzim, nelze zajistit zásobování v zimě. Jsem přesvědčen, že Rusko současnou plynovou krizi, jejímž důsledkem je obrovské zdražení, dlouhodobě plánovalo. Cílem je vynutit si zprovoznění plynovodu Nord Stream II, omezit přepravu plynu přes Ukrajinu a následně ji vojensky alespoň zčásti obsadit.

K této úvaze mě vede fakt, že Gazprom se o zásobníky v EU dlouhodobě zajímá, s českou společností MND vytvořil projekt podzemního uskladňování, navíc již v roce 2020 začal jednat s jejich vlastníky. Předpokládám, že za tuto objednanou kapacitu zaplatil předem. Na jaře 2021 však do nich žádný plyn neuložil. Proto zůstaly tuto zimu poloprázdné. Vše bylo načasované tak, aby se Evropě nedostávalo plynu, když měl být zprovozněn plynovod Nord Stream II obcházející ukrajinsky přepravní koridor.

Mělo se tím podpořit zachování výjimky z evropských pravidel o liberalizaci trhu s plynem, jež Rusům umožňuje vytvářet vlastní ceny, a tím odměňovat, korumpovat či trestat odběratelské země, tedy porušovat rozhodnutí Evropské komise (EK). Tuto výjimku však využívá nejen plynovod Nord Stream I a navazující OPAL, ale i Jamal přes Polsko, slovenský Eustream a český Net4Gas.

Pokles závislosti Evropy

V listopadu 2021 v Evropě nastala si­tuace, která dle stoupenců obnovitelných zdrojů energie neměla nikdy nastat: týden pršelo, obloha byla zcela zatažená a ani vánek. Proto fotovoltaické a větrné elektrárny nevyrobily žádnou elektřinu. Zato spustily ty plynové a spotřeba plynu skokově vzrostla – za poloprázdných zásobníků a nestálých ruských dodávek.

Skokový nárůst cen náhle nedostatkového zemního plynu se promítl do těch elektrické energie. A do této zřejmě předem připravené mizérie se ozval Vladimir Putin, že otevřením plynovodu Nord Stream II podle ruských pravidel se stavidla otevřou a plynu bude dost. Tato nabídka sice zazněla, ale pozdě.

Energetickou krizi zahájenou ruskými strategickými cíli začaly řešit USA podobně jako za druhé světové války, kdy SSSR v rámci programu „Lend and Lease“ dodával námořními konvoji potraviny a vojenskou pomoc. Tentokrát však jde o tankery s americkým kapalným plynem.

Důsledkem je pokles cen plynu, navíc se snižuje závislost Evropy na tom ruském. Strategie Ruska se obrací proti němu samotnému. Přitom kryje z exportu uhlovodíků celý státní vojenský a so­ciální program. Jeho ekonomická politika připomíná začátky těžby ropy na Blízkém východě, kdy blahobyt vedl nejprve k rozmařilosti, což vystřídala úvaha, že ropné zásoby nejsou nevyčerpatelné, a proto je třeba ekonomiku diverzifikovat. A také investovat kvůli horším časům.

To se v Rusku neděje. Ohromné devizové rezervy z konce 20. století jsou prakticky spotřebované. Export se omezil například na zbraně a sankce za Krym také jeho ekonomice nepomáhají. Zahraniční politika se rétorikou i činy vrací do padesátých let, prohlášení o obnově tisícileté ruské říše připomínají třicátá léta 20. století v Německu. Za takové situace je každá ztráta příjmů fatální.

Kompromis

Pozice zemního plynu v evropském energetickém mixu se zdá nejasná. Na jedné straně jde o hydrokarbonové palivo, jehož spalováním vzniká oxid uhličitý, na druhé neprodukuje žádný odpad, je značně energeticky účinné a lze snadno skladovat. Ze zeleného hlediska tedy do tohoto mixu nepatří, z rea­listického však jde o energii, u které lze technickými opatřeními emise výrazně redukovat a zbytek kompenzovat intenzivnější výsadbou smíšených lesů.

Proto vznikl kompromis: zelený plyn ano, ale pouze coby energetická náhrada uhlí v teplárnách a elektrárnách. Již jsem zmínil, že 80 procent plynu se v Evropě spotřebovává na topení. To znamená, že by bylo třeba energeticky nahradit 92 miliard metrů krychlových ročně.

To odpovídá asi 98 terawatthodinám, tedy produkci 14 jaderných bloků temelínského typu VVER 1000. K tomu je však třeba přidat zbylých 20 procent plynu, jenž není využíván na vytápění, tedy další čtyři nové bloky. Z toho vyplývá, že úvahy o ukončení spotřeby zemního plynu v Evropě okolo roku 2040 jsou předčasné. Tím spíše je nezbytné, aby plynárenská soustava EU fungovala podle platné evropské legislativy. Jedině tak lze dosáhnout efektů propojené přepravy a volného obchodu s plynem.

České plynárenství disponuje dostatečnými skladovacími kapacitami a je – při plných zásobnících – schopné několik týdnů krýt spotřebu, pokud by Gazprom přiškrtil kohouty. Ukázalo se to při plynové krizi vyvolané Rusy za našeho předsednictví EU v lednu 2009. Ani Česko se však nevyhnulo podstatným změnám.

Německou odnož RWE Innogy přestalo české plynárenství těšit, proto ho prodala maďarskému koncernu MVM. Majitelem našich zásobníků je německá RWE, přičemž se říká, že jedná o jejich prodeji. Předpokládám, že koncovým uživatelem bude Gazprom, ať bude kupujícím kdokoliv, česká MND, německý (ruský) Wintershall či jeho dcera. Tím se bezpečnost Česka ocitne, pokud jde o zásobování plynem, v troskách.

Tímto problémem by se měla nová vláda zabývat dříve, než bude pozdě. A Česko by mělo tyto zásobníky okamžitě za náhradu vyvlastnit a zařadit do svých strategických hmotných rezerv.

Dvě změny

Nevěřím, že zemní plyn má před sebou pouze 18 let života. Pokud ho však chce EU a především členské státy, které zcela či podstatně závisejí na dodávkách z Ruska, nadále používat, pak se musí řada věcí změnit. Za prvé zrušit všechny výjimky ve třetím energetickém balíčku EK. V důsledku toho budou o cenu plynu soutěžit jeho producenti a Rusko nad ní ztratí kontrolu, protože bude jen jedním z nich. Vezme-li se v úvahu, že jde o třetinu evropské spotřeby, bude tento krok bezpečnostně pozitivní.

Za druhé zrušit všechny dlouhodobé kontrakty Gazpromu a plynárenských společností EU, tedy s bývalým Ruhrgasem (dnes součástí E.ON), francouzskou Gaz de France (dnes Suez), rakouskou ÖMV, italskou SNAM a československým Transgasem (dnes česká Innogy a slovenský Eustream).

Pro společnosti spravující bývalý Transgas, majitele polského Jamalu i německého OPAL by pak měla být zrušena zásada „prázdné za plné“, jíž Gazprom úmyslně blokuje přenosovou kapacitu, aniž by ji využíval. Až poté, co tyto kroky budou kompletně a důsledně uskutečněny, lze ruský plyn odebírat bez obav o energetickou bezpečnost EU. A kvůli bezpečí Česka by měla být obnovena diverzifikace importu plynu z Norska alespoň čtyři miliardy metrů krychlových ročně.

Česko ztrácí vliv nad svým strategickým plynárenským oborem a stále více zabředává do ruských politických hrátek. Je to nebezpečné, protože Rusko potřebuje opět toto území získat pod kontrolu. Jsme jediní, přes koho podle něho půjde většina jeho exportu.

Dosavadní rozhodnutí EU o ruském plynu motivované především snahou o zachování vysokých výnosů několika plynárenských firem tržními deformacemi dlouhodobých nákupních a kapacitních kontraktů připomíná starou anekdotu, kdy bývalá komunistická vláda řešila časté dopravní kolapsy, proto vyslala delegaci expertů do Londýna.

Ta po návratu sdělila, že je v něm provoz plynulý, protože se jezdí vlevo. A generální tajemník pravil: „Nelze zavádět novoty tak hrr; od 1. ledna budou auta s lichými značkami jezdit vlevo, a ta se sudými vpravo!“

Autor zastával v energetice řadu významných postů ve státní správě i v průmyslových podnicích, mimo jiné předsedal dozorčí radě Pražské plynárenské