Ruský plyne, k čertu s tebou!

Ruské dodávky tvořily v uplynulých letech zhruba 40 procent z celkového importu zemního plynu do Evropské unie. Prodejci na českém trhu ho nakupují většinou na nizozemské burze od německých firem, což vypadá nevinně, ale jen proto, že je prakticky nemožné dopátrat se země původu komodity. Odborníci se shodují, že ve skutečnosti 98 až 100 procent tohoto plynu pochází z Ruska.

Ještě donedávna to téměř nikomu nevadilo, sporák ani teplárnu vysoká politika příliš nezajímá. Po zahájení „speciální vojenské operace“ se však počítá každá mince, která směřuje, respektive nesměřuje na východ. A vzhledem k energetické krizi a výraznému růstu cen v uplynulých měsících to letos bude obrovský balík. Evropa posílá do Ruska každý den jen za zemní plyn v přepočtu 17,5 miliardy korun.

Český podíl tvoří asi 570 milionů. Co se za ně nakupuje? Zjednodušeně řečeno, především teplo a elektřina. Podle Českého statistického úřadu se spotřeba zemního plynu dělí zhruba na čtvrtiny mezi průmysl, domácnosti, energetiku a ostatní odvětví. Téměř 70 procent z něho se spotřebuje v topné sezoně.

Ruský plyn se po 24. únoru 2022 proměnil v covid evropské energetiky. Ta se ho chce co nejdříve zbavit, ale neví jak. Proto tu zřejmě zůstane ještě dlouho. Co expert, to názor – a co názor, to spekulace. Každé nadějné řešení má poločas rozpadu týden dva, než se ukáže nefunkční či nedostatečné. Jediný rozdíl oproti covidu spočívá v tom, že ruského plynu je potřeba se nejen zbavit, ale i za něj najít náhradu. A to dřív, než se ho opravdu bude možné zbavit – Poláci a Bulhaři by mohli vyprávět.

Nezávislý think-tank Realistická energetika a ekologie, který sdružuje největší energetické experty v Česku, zmapoval mediálně nejdiskutovanější způsoby, jak toho dosáhnout. Většinou jsou ty samé, které mají vést ke klimatické neutralitě, přičemž perspektivy jsou podobně neutěšené.

Pod čínský okap

Nejjednodušší by bylo nahradit plyn plynem. Toto řešení nastínil už závěr loňského roku, kdy Evropu zachraňovaly tankery s americkým LNG. Tehdy šlo však jen o záchrannou brzdu, která pomohla zastavit rozjíždějící se cenový vlak. Mohla by se celá Evropa, potažmo Česko, spoléhat na dodávky zkapalněného plynu ze světa dlouhodobě? Podle mluvčího „realistů“ Milana Smutného naráží tato vize především na kapacitní limity – kolik LNG je Evropa schopná přijmout.

„V médiích se zatím hovoří o maximální současně dostupné kapacitě 50 mi­liard metrů krychlových LNG. To je ovšem jen zlomek potřeb 27 členských zemí EU, vždyť jen Německo spotřebovává kolem 155 miliard ročně. Současně existuje zcela nedostatečná kapacita LNG terminálů na mořském pobřeží.

To vše si vyžádá úsilí několik let vytváření obchodních vazeb na USA, země Blízkého východu a samozřejmě vybudování nových terminálů. Česko ale bude takto vždy v roli země, která musí získat spolehlivé tranzitní spojení od terminálů na cizím území, tedy z Německa, Polska či z Nizozemska.“

Je tedy třeba se poohlédnout po jiných zdrojích, ideálně domácích. Nabízí se využít slunce a vítr, vždyť domáčtější paliva si sotva lze představit a ceny technologií trvale klesají. V uplynulých letech vzniklo několik studií, které se většinou liší jen počtem osazených střech solárními panely a kopců větrníky. Stejné však bývají jejich závěry a nedostatky.

Klimatické ne­utrality a nově i nezávislosti na dodávkách z východu má Česko dosáhnout až v polovině 21. století, a to za investice v bilionech korun i hrozby výrazného nedostatku elektřiny v zimních měsících. Navíc by se zřejmě jen přesunulo z ruského deště pod čínský okap.

„Čína ovládá 95 procent světové produkce solárních panelů, kontroluje světová naleziště a obchod s lithiem, kobaltem a dalšími klíčovými kovy a vzácnými zeminami, jejichž cena už před ruskou válkou na Ukrajině rostla o desítky procent v důsledku zelené politické objednávky,“ upozorňuje Smutný.

Vodík, bioplyn a komunitní energetika

Při hledání náhrady za ruský plyn nelze zapomenout ani na mediální „bestseller“ loňského roku – zelený vodík, který by se měl vyrábět z plánované obří nadbytečné kapacity obnovitelných zdrojů energie (OZE). První prvek periodické tabulky sice přináší kýžené řešení mezisezonní akumulace energie, ale trpí několika neduhy, které jeho využití v praxi omezují.

Jeho atomy jsou natolik malé, že pronikají materiály a způsobují křehnutí kovů. Navíc se musí zchladit na -257 stupňů Celsia, což výrazně ovlivňuje efektivitu a konečnou energetickou bilanci. „Nikdo zatím neřeší celostátně potřebnou logistiku a také si neumíme dost dobře představit plně funkční a bezpečné vodíkovody, které by vodík dopravovaly tisíce kilometrů po Evropě,“ vypočítává hlavní zádrhele této technologie Smutný.

„Dílčí řešení třeba pro nákladní dopravu je možné s vodíkem spojit, ale že by zelený vodík měl být namísto zemního plynu oním zázračným médiem, které by pohánělo ekonomiku a domácnosti Evropanů zejména v šesti měsících od podzimu do jara, si lze v praxi velmi obtížně představit, o výsledných ekonomických nákladech pro spotřebitele nemluvě.“

Dalším evergreenem, který se po 24. únoru 2022 proměnil z bojovníka proti klimatické změně v bojovníka proti ruskému plynu, jsou úspory. V tom má Česko potenciál, a kdyby se mu podařilo zateplit jen polovinu všech starších domů, spotřeba energie by citelně poklesla. Vize s hesly typu „nejlepší energie je ta, která se nevyrobí“, však nerespektují reálné možnosti stavebního trhu, který se na jedné straně potýká s brutálním zdražením materiálu a na druhé s kritickým nedostatkem odborných dodavatelských firem.

Velmi elegantní energetickou odpovědí na ruskou invazi na Ukrajinu by byl rozvoj bioplynu, už jen kvůli jeho fyzikální podstatě. Využití zemědělského odpadu vypadá na první pohled ušlechtile, ale podobně jako u všech OZE se ani tyto provozy ekonomicky neobejdou bez dotací. Pokud by navíc byl myšlený vážně rozjezd bioplynového byznysu ve velkém, bylo by třeba vyčlenit více zemědělské půdy na pěstování vstupních plodin.

„Při pohledu na zásadní nesoběstačnost Česka při výrobě potravin a jejich rostoucí cenu se představa některých aktivistů, že ještě daleko větší plochu českých polí obsadíme produkcí energetických plodin, rovná nejen fantasmagorii, ale je zcela v rozporu se základními bezpečnostními zájmy republiky,“ říká Smutný.

Posledním příkladem donkichotského boje, který se z klimatických mlýnů přeorientoval na ty ruské, je takzvaná komunitní energetika. Vesnice vybuduje větrník či fotovoltaiku a její obyvatelé odebírají vyrobenou elektřinu za výhodnějších podmínek s tím, že případné přebytky jdou do sítě a zisk se použije na rozvoj infrastruktury. Představa je to krásná, ale zcela v rozporu s tím, co by nejprůmyslovější země Evropy potřebovala.

„Ani ten největší obnovitelný zdroj energie v Česku není schopný se smluvně zavázat k celoročním dodávkám elektři­ny pro nějaký průmyslový podnik. Je to z povahy jeho přerušované a nespolehlivé výroby nemožné,“ říká Smutný. A upozorňuje, že takto provozovaná energetika by parazitovala na tradiční, která musí pokrývat spotřebu v klimaticky nejobtížnějších podmínkách.

„Jak ukazuje alarmující příklad Německa, kvůli politicky a finančně protežovaným OZE se musí budovat paralelní energetické soustavy a vytvářet systém s dvojí dotací. Rezervní zdroje se totiž kvůli produkci přerušované ve prospěch OZE neobejdou bez takzvaných kapacitních plateb, neboli rovněž dotací.“

Pro úplnost je třeba zmínit i připravovanou výstavbu nového bloku v jaderné elektrárně Dukovany, který však bude představovat pouze náhradu za ty dosluhující, a proto ho nelze považovat za součást protiplynové strategie.

Green Deal není mrtvý

Závislosti na ruském plynu nezbaví pouze LNG, pouze větrníky nebo pouze bio­plynové stanice. Ať už bude řešení jakékoliv, určitě se bude skládat z více součástí. Všechny uvedené přístupy však vyžadují několik let, ne-li desetiletí intenzivního rozvoje, než se z nich stane aspoň kýžená „součást řešení“, která se hmatatelně projeví v celkové bilanci. Pokud jde o krátkodobé řešení, klíčová otázka nezní, co udělat, ale co neudělat. V návaznosti na stále přísnější evropskou ekologickou legislativu v Česku již před několika lety začal konec uhlí. V odborných kruzích se proto v této souvislosti hovoří o možnostech, jak zmírnit pravidla hry, která byla zavedena ještě dlouho před válkou na Ukrajině a která nutí uhelné zdroje buď k miliardovým investicím s pochybnou návratností, nebo k omezení či ukončení provozu.

„V důsledku nových evropských emisních limitů některé výrobní bloky přecházejí do pětiletého režimu s provozem 1,5 tisíce hodin ročně. Ministerstvo životního prostředí by však mohlo na základě doporučení České inspekce životního prostředí umožnit krajským úřadům v odůvodněných případech tento počet navýšit až na 4,5 tisíce hodin. Dle naší analýzy by se to týkalo výrobních bloků o souhrnném výkonu 750 megawattů, což odpovídá jedné velké elektrárně. Takto bychom získali ročně zhruba 2,3 terawatthodiny elektřiny navíc,“ vysvětluje Jan Vondráš, energetický analytik a konzultant ze společnosti Invicta Bohemica.

I tento na první pohled drobný krok by pomohl snížit potřebné množství elektřiny vyráběné ze zemního plynu o čtvrtinu. Podobně by se dalo pomoci teplárenství. „Některým středně velkým uhelným teplárnám vyprší koncem letošního roku emisní výjimka přechodného období a jejich provozovatelé by měli ukončit provoz nebo přejít na zemní plyn, případně komunální odpad. To nejmenší, co bychom pro ně mohli udělat, je prodloužení této výjimky a zase se trochu vzdálit od závislosti na ruském plynu,“ říká Vondráš.

Pouhým škrtnutím úřednického pera by tedy šlo krátkodobě vyřešit mnohem více, než si lze v řádu měsíců slibovat od odvážných dlouhodobých vizí. Je přitom důležité dodat, že toto pero je ryze české, nikoliv evropské, a možná by dokázalo i řadu jiných malých zázraků.

V geopolitice se Česko sice ocitlo v naprosto bezprecedentní situaci, ale v energetice řeší stále podobný problém a pořád stejně nevhodně.

Místo aby hledalo správný energetický mix, hledá svatý grál, který ho spasí. Kéž by Česku současná situace pomohla prozřít alespoň v otázce přístupu k boji proti klimatické změně. Green Deal není mrtvý a jeho cíle jsou správné. Je nutné jen přehodnotit cestu, jak jich dosáhnout.