Rychle a zběsile. Elektricky
Na první jízdu elektromobilem většinou člověk, obzvlášť jako řidič nezapomíná. Neuvěřitelné ticho a nečekaně rychlá akcelerace, která může osazenstvo auta zatlačit do sedaček a nepřipraveného jedince až zaskočit.
Segment elektromobility se během pár let technologicky značně posunul a především rozvinul v plnoformátové autoodvětví. Už dávno neplatí, že elektromobil rovná se Toyota či Tesla. Už dávno to není módní výstřelek pro pár nadšenců.
Vždyť v naší malé zemi se sériově vyrábějí dva ryzí elektromobily: Škoda Enyaq v Mladé Boleslavi a Hyundai Kona Electric v Nošovicích. K tomu přidejme hybridní Toyotu Yaris v Kolíně a několik dalších hybridních modelů zmiňovaných automobilek, včetně plug-in hybridů, jež auto posouvají dál do elektromobility. V Česku se ročně vyrobí stovky tisíc aut s elektropohonem, ale za řidičskou elektrovelmoc se rozhodně považovat nedá. A dlouho jí ani nebude.
Pomineme-li fakt, že jakýkoli vůz s elektrickým pohonem je znatelně dražší než srovnatelné auto s konvenčním pohonem, hlavní problém elektromobility je v dojezdu a dobíjení. Tedy ve zhoršeném komfortu cestování. Ne že by každý Čech chtěl na „jeden zátah“ dojet až k Jadranu, ale i cesta do Tater či Alp je logistická výzva, kdy musíte alespoň dvakrát zastavit na „dotankování“ energie.
Ale nejde jen o cesty na dovolenou. Pro takové obchodní zástupce, kteří najezdí vyšší stovky kilometrů denně, znamená dobíjení značné ztráty času, tedy významné zhoršení produktivity práce. Ruku na srdce: vyměnili byste dobrý pocit z částečně ekologické jízdy za to, že musíte dvakrát denně strávit alespoň tři čtvrtě hodiny u dobíječky? A to jen za předpokladu, že dobíjecí místo, jež jste si naplánovali v rámci své cesty, je řidiči k dispozici.
Často se totiž stává opak. Kvůli obrovské roztříštěnosti dodavatelů a pouze částečné standardizaci dobíječek se běžně stane, že po příjezdu k vyhlédnutému dobíjecímu totemu zjistíte, že: a) nabíječka je vypnuta, b) nabíječka je obsazena, c) nabíječka je rozbita, d) parkoviště obchodu, kde se nabíječka nachází, je kvůli státnímu svátku uzavřeno, e) nabíječka má nekompatibilní dobíjecí kabel, f) s daným dodavatelem nemáte uzavřenou smlouvu, takže musíte absolvovat registraci a ověřování, nebo dobíjíte za výrazně dražší sazbu.
Obdobná komplikace se samozřejmě může stát i v případě běžných čerpacích stanic na benzin či naftu. Jenže těch je v naší republice přes sedm tisíc, z toho více než čtyři tisíce veřejných. Každá má čtyři až osm palivových míst, na frekventovaných místech i víc. Podle ministerstva průmyslu a obchodu bylo na konci roku 2020 v Česku 734 dobíjecích míst, jež nabízely 1516 dobíjecích bodů. Aktuálně je zde zaregistrováno asi sedm tisíc elektromobilů (loni se toto číslo takřka zdvojnásobilo) a tři tisícovky plug-in hybridů. Na první pohled je dobíjecích míst pro tak malou skupinu e-aut dostatek. Problémem je však jejich struktura a rozmístění. Často jsou v místech, kde se řidiči s elektromobily běžně nepohybují. Naopak zoufale scházejí v místech, kde se sdružuje nejvíc aut a také řidičů – tedy v kancelářských komplexech, obchodních centrech a především v hustě obydlených oblastech.
Tradiční mantra zastánců e-mobility zní, že průměrný řidič najede zhruba 200 kilometrů denně a na to mu „stačí“ dobíjet v práci nebo nejlépe přes noc doma, kdy je elektřiny v síti nadbytek. Klíčová otázka však zní: Kde? Schválně se podívejte v garážích, kde sídlí vaše firma či instituce, kolik rychlonabíječek je tam k dispozici. A projeďte si alespoň pražská sídliště, kolik dobíjecích míst tam najdete. Přitom v Česku žije na sídlištích asi 53 procent obyvatel. Na nikoho z nich systém plošné evropské elektromobility, který EU tlačí k roku 2030, vůbec nemyslí.
Elektromobilita je určitě správná cesta ke zdravější Zemi, ale dřív než politici začnou vydávat všemožné zákazy a omezení, měli by vyřešit klíčový problém − infrastrukturu. A rovněž se zaměřit na ekologičnost výroby elektroaut či bezpečnou likvidaci baterií. O tom zase jindy.
Přeji vám hezké a inspirativní čtení.
