Sedmička z Rakouska

V místech, kde stojí celníky opuštěná budova, by měl vést obchvat města a v budouc­nu snad i – desítky let slibovaná – dálnice D52. První obcí za hranicí je Dra­sen­hofen, rakouská vesnička s tisícovkou obyvatel a několika vinařstvími. Naše kroky vedou do dvora Fridericus, kde sídlí vinařství BioFritzel, jež se, v duchu svého názvu, zaměřuje na vína v biokvalitě. Sedmička nápoje stojí od 4,5 do 6,5 eura, lahev suchého vlašského ryzlinku z předloňské sklizně vyjde na pět eur a deset centů. Za cenu lehce převyšující 130 korun dostane zákazník slušné víno s přívlastkem.

Když se pak z Drasenhofenu vydáte zpět do Česka nejkratší cestou, která je určena pro pěší či cyklisty, hned „za čárou“ narazíte na barokní letohrádek Portz Insel. Na poloostrově uprostřed Nového rybníka, zhruba na půli cesty mezi Mikulovem a Sedlecem, stojí lovecký zámeček z roku 1627, který léta chátral, až ho nechalo citlivě zrekonstruovat vinařství Cibulka. Tento rodinný podnik z Mikulova se postupem času vypracoval na největšího producenta bio­vína v Česku. Sedmička nápoje s nízkým obsahem histaminu tam stojí od 250 do 530 korun, rámcově dvojnásobek toho, co víno v biokvalitě na rakouské straně hranice.

Proč? Jedním z důvodů je přehnaně tvrdá česká legislativa. Vinařský zákon ve vinohradnické části stanovuje „hekta­rový výnos“, tedy množství hroznů, jež může vinař sklidit, aby mohl vyrobit jakostní či přívlastkové víno. Pokud se dostane přes 14 tun na hektar, nesmí víno označovat odrůdou, ročníkem, původem či zeměpisným označením. Čili: český, moravský a slezský vinař může z metru čtverečního sklidit maximálně 1,4 kilo­gramu hroznů! Tomu musí uzpůsobit prostřih keřů a další práce ve vinohradu. Pokud kontrola zjistí pochybení (nebo se vinař dobrovolně rozhodne, že nebude podvádět), zákon mu umožňuje víno prodávat jen jako neznačkové stolní víno z Česka. Žádná specifikace či kvalitativní označení nejsou povoleny, ať by byly hrozny sebekvalitnější.

To v Rakousku mají legislativu výrazně pružnější. Stále je třeba dodržovat maximální výnos na hektar, ale limity lze přesouvat v rámci vinohradů téhož producenta. Tudíž na jedné vinici, určené pro prémiová vína, může výrobce pěstovat jen třeba půl kila hroznů na metr čtvereční, ovšem na vedlejším vinohradu si může „ušetřený“ limit připočítat – a maximalizovat výnos. I díky tomu lze v Rakousku koupit slušné víno za nižší peníze.

Na malé exkurzi do mikulovského příhraničí chci ilustrovat komplexnost vinařského oboru. Výrobci, vzdálení od sebe pár kilometrů, nebo dokonce jen pár set metrů, mají dost rozdílné podmínky pro podnikání. Po vstupu do Schengenu a faktickém zrušení hranic nic nebrání konzumentům jezdit pro levnější rakouské víno; podobně jako naši jižní sousedé či Němci jezdívají do českého příhraničí na levnější nákupy.

Českou vládou zvažovaná spotřební daň na tiché víno by postavení tuzemských vinařů, hlavně těch v příhraničí, ještě ztížila. Je fér připomenout, že výrobci a dovozci ostatních alkoholických nápojů, zejména piva, lihovin, destilátů a šumivého vína, spotřební daň platí. A ta stále roste. Ambivalentní situaci umocňuje i fakt, že naprostá většina vinařů se zaměřuje na komplexní produkci vína – od vinohradu přes práci ve sklepě až po prodej. Zatímco z pivovarníků si vlastní chmel pěstuje jen zlomek producentů, většinou využívají granulovaný chmel.

Složitá situace nemá jednoduché řešení a argument každé strany má své opodstatnění. Nezanedbatelná je též připomínka, že vinohradnictví a výroba vína dává v Česku práci víc než 20 tisícům lidí. Pro tuzemské producenty je tak klíčové, aby se vinařská pravidla v rámci EU co nejvíce sjednotila.

Situaci kolem spotřební daně na tiché víno jsme popsali v novém vydání týdeníku Euro. Přeji vám inspirativní čtení – třeba se sklenkou vína v ruce.