Solární odysea

Když se vydáte z Prahy po dálnici D8 na sever, po pár kilometrech projedete Povltavím a těsně před tím, než se na horizontu zjeví bájná hora Říp, sjedete z dálnice na exitu 18. Uhnete doprava na Mělník (nebo třeba na Vraňany, pokud se rozhodnete vydat pro jahody) a těsně nad silnicí I/16 zříte obrovskou plochu osázenou solárními panely. V šestadvaceti blocích jich je tam téměř 190 tisíc kusů.

Tamní fotovoltaická elektrárna Vepřek je s více než 82 hektary nejrozlehlejší sluneční elektrárnou v Česku. Když ji před 12 lety za téměř tři miliardy korun investor dostavěl, byla s 35 megawatty i nejvýkonnější v zemi. Pár roků poté ji přeskočil solární park společnosti ČEZ u Ralska, kde tamních pět elektráren má instalovaný výkon přes 55 MW.

Na rozdíl od mnoha jiných nemám problém s tím, že solární elektrárna u Vepřeku vznikla na bývalém poli. Je logické, že tento typ energetických zdrojů se buduje na místech, kde nejvíc svítí slunce. A samozřejmě tam, kde svítí slunce, se plocha většinou používá k pěstování plodin. Solární elektrárnu v horách asi nikdo nečeká. Daleko víc než dočasné osazení polí solárními panely – po jejich rozmontování je pole většinou znovu použitelné pro zemědělskou produkci – mi vadí drancování úrodné půdy řepkou olejkou. Podíl „žlutého pekla“ na orné půdě v rámci celého Česka činí 16 procent. To je podle Eurostatu nejvíc z celé EU a zhruba dvakrát tolik než v zemědělsky silných zemích, jako jsou Francie či Polsko.

Problém solární energie vnímám spíš v její nestabilitě a neefektivitě. Odhady hovoří o tom, že optimálně fungují maximálně tisíc hodin ročně (z téměř devíti tisíc hodin, které rok má). A to vše za omezení, kdy současné křemíkové panely umožňují přeměnit v elektřinu maximálně 23 procent energie slunečního záření, které na panely dopadá. Soláry se, podobně jako jiné technologie, průběžně zlepšují, takže omezeně vyrábějí energii i bez přímého svitu, ale bez sluníčka jsou to zoufale neefektivní a drahé zdroje. A to neřešíme desítky tisíc tun kovů, skla, plastů a dalších komponent, které bude třeba recyklovat po skončení životnosti panelů.

Podobný problém – nestabilita a nevyjasněná ekologická stránka – je spojen i s druhým důležitým zdrojem obnovitelné energie, tedy s větrnými elektrárnami: nikdo na světě zatím nepřišel na to, jak recyklovat listy rotoru, takže se většinou zahrabávají na skládkách nebo se ukládají do vytěžených dolů. Podle kvalifikovaných odhadů ČVUT by jen na pokrytí spotřeby Prahy bylo potřeba vybudovat asi 1 700 dvoumegawattových větrných elektráren. V zemi, kde lidé protestují proti každému větrníku (i proto jich u nás funguje jen něco málo přes tři stovky), by bylo potřeba jejich počet dramaticky zvýšit. Nedokážu si představit, kdo a hlavně jak by něco takového dokázal jen administrativně prosadit.

Za první kvartál letošního roku bylo v Česku solárními panely vyrobeno 2,2 procenta elektřiny a z větrníků 1,1, tedy dohromady 3,3 procenta. Což je třináctkrát méně než z uhlí a asi jedenáctkrát méně než z jaderných elektráren. Komora obnovitelných zdrojů energie odhaduje, že pokud by se v Česku nainstalovaly solární panely na každou střechu a fasádu všech vhodných domů, bylo by možné získat asi třetinu české spotřeby. Současné spotřeby.

Tlak EU na masivní adaptaci elektro­mobility zvyšuje odhady budoucí potřeby elektrické energie. Například pokud by pět milionů aut s konvenčním pohonem mělo být nahrazeno stejným počtem elektromobilů, bylo by pro jejich nabíjení potřeba postavit další tři Temelíny. A zapomínat se nesmí ani na riziko ukončení dodávek plynu z Ruska. V prvním letošním čtvrtletí vyrobily české plynové elektrárny 8,3 celkového objemu elektřiny.

Když všechny energetické proměnné poskládáme do rovnice, kde na jedné straně jsou zdroje a na druhé spotřeba, vycházejí z toho dvě základní informace: uhlí tu s námi ještě nějakou dobu bude (což neznamená, že by se nemělo pokračovat v tlaku na ekologičtější spalování) a bez jádra se – pokud chceme být energeticky soběstačnou zemí – v budoucnu rozhodně neobejdeme.