Soupeření těl a mozků

Těžko říct, v jaké chytré hlavě se ten nápad zrodil. Svou snahou zakázat slovo „olympiáda“ pro různé školní soutěže se však Český olympijský výbor (ČOV) mimořádně ztrapnil. To slovo se pro podobné akce v oblasti biologie, historie, matematiky, literatury a mnoha dalších už dávno vžilo a prakticky nikdo je nespojuje s dnešními olympijskými hrami. Až na původní ideu: tedy myšlenku férového soupeření o to, kdo je v dané disciplíně lepší. Školní olympiády jsou v tomto smyslu nejlepším přenašečem této ideje olympismu, jít proti nim a dělat tak zlou krev je zcela nesmyslné. Stejně jako se pokoušet sebrat za používaní tohoto jména peníze, protože, co si budeme povídat, o peníze tu jde až na prvním místě. Jistě i některé „oborové školní olympiády“ mohou být ziskové a nejsou dělané jen pro dobrý pocit zúčastněných, komerce je koneckonců motorem pozdně moderních společností, v nichž žijeme. Rozhodně se tu ale nevydělává na jméně Olympie, natožpak na dobrém jméně ČOV. Naopak. Tímto postupem se zapáleným funkcionářům povedlo naštvat spoustu aktivních lidí a ještě k tomu dali za pravdu věčným reptavým kritikům, kteří přece vždy tvrdili, že lidem z ČOV jde jenom o zisky a nikoli o ideje. Přitom by ČOV měl mít dnes hlavu plnou úplně jiných starostí: Olympiáda v Paříži se výsledkově moc nepovedla, předseda Jiří Kejval si dokonce postěžoval, že přijelo málo českých fanoušků. Je na místě zamyslet se nad tím, co se udělalo špatně a co příště udělat líp, jako se o to hned po hrách snaží Poláci, kteří mají sice deset medailí, ale zlatou jen jednu, a tak je pro ně výsledek katastrofa.

Polský premiér Donald Tusk na to šel čistě ekonomicky: dali jsme do přípravy tři miliardy a výsledek tomu neodpovídá. ČOV? Předseda Kejval je vlastně spokojen. Olympismu sluší co nejširší základna. Nemůže se soustředit jen na špičkové sportovce a jejich výkony, protože platí, že ti vyrostou jen z hutného základu sportovní pyramidy, na jejímž vrcholu stojí těch pár našich olympijských vítězů a vítězek. Český olympijský výbor to také tak dělá, když podporuje sportování českých dětí. Možná by po Paříži měly jít jeho snahy opět tímto pozitivním směrem, neměl by se zaobírat osudy údajné ochranné známky školních „olympiád“. Snad se všichni po návratu z Paříže zase proberou a vrátí se k tomu hlavnímu – ještě více lobbovat za podporu pohybu pro děti. A protože v těle se nám kromě svalů a pohybového aparátu zásadním způsobem hýbe i mozek, školní olympiády mohou v tomto proudu klidně dál plout společně.