Vidí se ve mně

Je kolem osmé hodiny ranní a na tenisové kurty v pražské Bubenči přicházejí první hráči. Je tu i Tomáš Berdych (38) s Jiřím Lehečkou (22) a zapáleně si povídají o bydlení v hlavním městě. Potkali jsme se v době, kdy se nejlepší český tenisový hráč léčil z únavové zlomeniny obratle. Kvůli bolesti zad Jiří vzdal zápas v Madridu, kde přímo na kurtu vzteky rozdupal raketu. O pár týdnů později je už o poznání klidnější. Jeho trenér Tomáš Berdych má pro emoce svého svěřence pochopení a na veškeré spekulace kolem Jiřího zranění se dívá pohledem typického realisty. Ty dva prý spojuje víc než jen podobná technika forhendu a bekhendu. Mluví o druhém jen v superlativech, s respektem a ani jednou si během rozhovoru neskočí do řeči. Dvě hvězdy českého tenisu o sportu, který vypadá jako rodina, ale ve skutečnosti je to rozškatulkovaný vesmír.

► Tomáši, vy jste před pěti lety, kdy jste končil svou tenisovou kariéru, vypadal, že už nikdy nevezmete raketu do ruky…

Tomáš: Měl jsem skutečně velké okno, které jsem musel překonat. Dva roky jsem o tenise nechtěl slyšet. Bylo to zkrátka moc intenzivní. Za ty dva roky jsem si byl zahrát jen s mým tátou, protože mě tenis naučil a říkal jsem si, že by bylo dobrý si s ním po tak dlouhé době znovu zahrát. Táta je tenisový nadšenec. Ve svých 72 letech hraje skoro každý den, někdy i dvakrát. Hraje dokonce víc než já. (směje se) Je do toho zapálený. Vyptává se, chce různé rady, tipy, pořád to řeší a zajímá ho to.

► Šetříte ho při hře?

T: Jen lehce. Na tenise je skvělý, že si ho můžete zahrát víceméně s kýmkoli. Já jsem vždycky dělal věci, které vyplynuly přirozeně. U mě nesmělo být nikdy nic na sílu. A i naše spolupráce s Jirkou vznikla organicky. Dnes už je to rok a půl. Jirka tehdy hrál dobře na Australian Open, a tak jsem hned psal jeho trenérovi Michalovi Navrátilovi. S Michalem se známe odmala. Vyrůstali jsme spolu v Prostějově. Byl to takový můj starší brácha, který se o mě staral. Začali jsme si psát, zastavil jsem se za nimi v Dubaji a došlo na debatu o možné spolupráci.

► Chtěl jste být po konci kariéry trenér?

T: Nic takového jsem neplánoval, ale musím říct, že všechny okolnosti do sebe dobře zapadly. A jedině tak to má v mých očích šanci na úspěch. Lidi si musí sednout, když spolu tráví tolik času. I když s Jirkou třeba nejsme fyzicky, jsme v kontaktu prakticky neustále.

► Jirko, proč jste si vybral do svého týmu Tomáše?

Jiří: Věděl jsem, že je Tomáš od roku 2019 úplně mimo tenis, takže spojit se s ním mě úplně nenapadlo. Ovšem po Austrálii mi trenér řekl, že si s Tomem píšou a že mi gratuluje ke hře. Když jsme se pak bavili o možnostech naší spolupráce, přišlo mi, že to za tu zkoušku stojí. A když jsem se ho zeptal, co si o tom myslí, Tomovi se to také líbilo. Sedli jsme si a hned první turnaj se nám podařilo slušně zahrát.

► Jak tedy vaše spolupráce vypadá?

T: Potkáváme se na turnajích. Když je potřeba, hrajeme spolu i tady v Praze, jinak Jirka trénuje v Prostějově. Když vezmu třeba takový turnaj v Indian Wells, je nutné se na něj dostavit opravdu dopředu, protože během cesty člověk mění velká časová pásma. Tam je prostor na přípravu a po dohrání turnaje už je zase čas, konkrétně týden, na Miami Open. Pak jsme intenzivně v kontaktu s Michalem Navrátilem, s nímž řešíme, jak trénují spolu, co a jak, kolik, kdo s kým a proč, jak se Jirka cítí, co s tím dělat, nebo nedělat. Jde zkrátka hodně o komunikaci.

► Nehrozí, že byste v tréninku Jirky přebral hlavní roli?

T: Pořád – a chci, aby to tak i zůstalo – je jeho hlavním trenérem Michal Navrátil. Znají se spolu dlouho, dělají tu dennodenní práci, která je strašně důležitá. Já jsem tam trochu navíc, abych dal klukům pohled z pozice, kterou jsem si zažil. Každý si samozřejmě musí leccos vyzkoušet sám, to je jasný. Pak je ale v kariéře tenisového hráče spousta situací, kterých by bylo dobré se vyvarovat. A pokud už je mám za sebou, je mojí rolí přinést to k našemu stolu a upozornit Jirku, aby neztrácel čas, umožnit mu jakési zkratky v kariéře. Tenisová kariéra je časově dost omezená, takže je dobré využít ten čas co nejefektivněji. V tom asi nejvíc spočívá moje role.

► Jaký je Jirka hráč?

T: Mně se líbí, že vyznává aktivní tenis. Není to ten tip hráče, který by hrál dlouhé výměny. To je mi blízké a dokážu v Jirkovi vidět své zkušenosti a svůj tenis. Agresivní hra, to je podle mě ta cesta, kterou by měl jít. Dokáže třeba chodit k síti, což bych zase já kdysi potřeboval daleko víc a do dnešního moderního tenisu se to opravdu hodí. A pak je skvěle fyzicky připravený. Vždycky mu říkám – zlepšuj své lepší stránky, protože ty slabé tě naučí soupeř. Je důležité pracovat na tom, aby on byl ten, kdo hru diktuje. Když mu soupeř odhalí slabiny, tak ty se strašně rychle naučí.

► Vy jste, Jirko, ročník 2001, Tomáš o rok později nastoupil na profesionální okruh. Sledoval jste ho jako dítě?

J: Jo, už od začátku, co jsem hrál. Viděl jsem jeho finále ve Wimbledonu v roce 2010 i Davis Cupy v letech 2012 a 2013, které český tým vyhrál. To byly momenty, kdy jsem byl nalepený na televizi a hltal jsem ho, protože v té době nebyl na české scéně nikdo, kdo by mohl Tomášovi konkurovat. Myslím, že jeden z těch důvodů, proč nám to spolu může na kurtě fungovat a proč mi je Tomáš dobrým rádcem, je, že má šanci v mém tenisu vidět to, co sám hrál. Může ve mně vidět sebe. Ačkoli jsou mezi námi pořád rozdíly, herní základ máme nastavený podobně – máme podobnou techniku forhendu i bekhendu, takže když Tomáš vidí moje herní situace, je pro něj snadnější se do mě vcítit. Přemýšlíme podobně.

► Když teď, Tomáši, vidíte Jirku na kurtu, chtěl byste si to s ním někdy vyměnit?

J: On možná ne, ale já jo. (směje se)

T: Já už to mám za sebou. V tomhle jsem realista. Beru to tak, že je hezké se na tu hru dívat, dovedu si představit své zápasy a někdy mě skutečně napadne, že bych tu situaci vyřešil jinak, než se rozhodl Jirka. Ale tak už to bývá. Tenis je individuální sport a každý jsme jiný. A když člověk sedí v hledišti, opravdu rychle se dokáže vcítit do toho, co sám zažil. V tu chvíli si ale říkám – nech toho a užij si to. Tím mé přemýšlení končí. A že bych začal rozvíjet myšlenku, že bych ještě jednou někdy něco – to vůbec. Ne, ne, ne. Absolutně ne.

► Vy jste, Jiří, na začátku května ukončil zápas v Madridu kvůli bolesti zad. Jak se dnes cítíte?

J: Musím zaťukat, že je konečně vidět nějaké zlepšení. Vyhlížím návrat na kurty. (Jiří Lehečka se po třech měsících vrátil na turnaje v půlce srpna na Masters v Cincinnati – pozn. redakce.)

► Postihla vás únavová zlomenina obratle. Jak k tomu došlo?

J: Zatím jsme nenašli jinou odpověď, než že ji způsobilo velké přetížení. Už před Madridem jsem v této oblasti cítil problémy, ale neměli jsme indicie, že by se v zádech něco dělo. Pak ale byla bolest tak veliká, že už jsem nemohl pokračovat. A po Madridu byla únavová zlomenina i na obrázku.

► Ten vzdaný zápas s Kanaďanem Félixem Augerem-Aliassimem vypadal opravdu děsivě.

J: To asi ano, tělo už si samo nedovolilo jít do pozice, kdy to zabolelo. Zkrátka mi vypnula záda. Pak jsem ale odešel po svých z kurtu, nemuseli mě odnášet na nosítkách. I potom jsem mohl normálně fungovat, i když bez tenisu.

T: V Madridu jsem byl na Jirkově zápase s Rafou Nadalem, tuhle skreč už jsem sledoval jen v televizi. Vím, jak strašně tohle hráče mrzí, protože Jirka měl turnaj opravdu skvěle rozehraný. Ale já jsem v tomhle realista. Teď je potřeba dívat se na věci, které jsou důležité. Trochu toho nasrání a útěchy je potřeba stejně jako to překonat a pokračovat. Za mě je tenis cesta, jejíž součástí jsou i zranění. S nimi je třeba pracovat. A jít dál.

► V Madridu se vám ale, Jirko, podařilo vyřadit Rafaela Nadala. Jak se vám hrálo s tenistou, jehož fanoušci na vás nebyli moc vlídní?

J: Byl to zážitek! V tu dobu už jsem měl problémy se zády. Bolelo mě to, ale řekl jsem si, že proti takovému hráči přece nastoupit musím. Obzvlášť, když se hraje u něj doma. I pro něj to byla obrovská výzva. Předvedl jsem proto své maximum a ono to vyšlo. A atmosféra byla očekávatelně opravdu bouřlivá. Přece jen to byl Nadalův jeden z posledních turnajů kariéry. Bylo vyprodáno, dívalo se třináct tisíc lidí, takže ta atmosféra mohla být ještě horší.

► Co křičeli?

J: Španělsky neumím, ale můj portugalský fyzioterapeut říkal, že to bylo něco jako „si podemos“, tedy „dokážeme to“. To skandovali, když se zápas blížil ke konci. Musím říct, že to pro mě byla skvělá zkušenost, na kterou budu dlouho vzpomínat.

► A ač jste vyhrál, více se slavil Rafael Nadal, protože to byl jeho poslední zápas kariéry v Madridu. Mrzelo vás to?

J: Ani ne, v tu chvíli jsem totiž spíš přemýšlel, jestli se dokážu zvednout z lavičky, jak mě ta záda bolela. (směje se) Ale to, že jsem ho porazil, jsem si užíval. Samotný ceremoniál byl samozřejmě o něm, protože byla radost vzpomenout na všechny jeho úspěchy. To, co v Madridu dokázal, co se mu povedlo na skoro každém antukovém turnaji, je něco neskutečného. Ale já jsem v tu chvíli byl hlavou opravdu někde jinde a těšil se, až zahájím regeneraci.

► Jak se únavová zlomenina léčí?

J: Pouze klidem, to je jediné, co se s takovým zraněním dá dělat. Právě proto je to tak ošemetné. Já jsem aktivní člověk, který by tomu věnoval maximum, ale teď je to jediné maximum pouze klid.

► Co je lepší pocit – porazit takovou hvězdu, jako je Rafael Nadal, nebo získat svůj první titul na okruhu ATP, který jste si vybojoval v lednu v australském Adelaide?

J: Určitě získat titul. Ještě pořád ho mám v hlavě. Získat titul znamená, že jsem hrál dobře celý týden, že tam nebyl nikdo lepší a musel jsem zvítězit nad všemi soupeři. Zápas s Nadalem je určitě úžasný zážitek. Vím, že to byl těžký zápas, že Rafa hrál jeden z nejlepších antukových zápasů tohoto roku, ale přece jen to byl jeden jediný zápas, který celý rok nedělá.

T: Vždycky, když může hráč na konci týdne zvednout pohár nad hlavou, tak to znamená, že tam není nikdo lepší. Tohle byl skvělý začátek sezony. Jirka s Michalem udělali skvělou přípravu, a když se jelo do Austrálie, bylo to velké plus. Jirka odehrál i zápas s Novakem Djokovićem, který byl hodně vyrovnaný, a myslím, že mu ukázal limity a herní situace, do kterých se může ještě pouštět. Fakt dobrý výsledek.

► Vy se, Jirko, se světovými jedničkami potkáváte i na tréninku. Co obnáší zatrénovat si s tenisovou hvězdou?

J: Třeba s Nadalem jsme měli v plánu společně trénovat už loni. Byli jsme domluveni celkem čtyřikrát! Jenomže Rafa to pokaždé zrušil kvůli zranění. A zraněný asi skutečně byl, protože v nadcházejícím turnaji nikdy nenastoupil. Nebylo to tedy tak, že by se mu zrovna nechtělo. (směje se) Ale pak to nakonec vyšlo. Organizace takového tréninku je práce mého trenérského týmu – Tomáše a Michala –, který mi sestavuje tréninkový plán. Všichni spolu navzájem komunikují a snaží se vymyslet co nejlepší rozvrh. A v Madridu se do toho vešel právě Rafa.

► Jak dobrý musí tenista být, aby si s ním nejlepší antukář dal trénink?

J: Hráč se musí v průběhu prvních let ukázat s potenciálem a hrou, která naznačuje, že dokáže soupeři zavařit. Svými výsledky si musí vydobýt respekt. Pak už spolu všichni trénujeme na normální bázi. Samozřejmě každý hledá v tréninku něco jiného. Jsou hráči, kteří spolu trénují rádi, někteří neradi, a podle toho už vidíte, kdo spolu hrává nejčastěji.

► Během tréninku s Djokovićem si řeknete i něco mimo hru? Pokecáte si?

J: Minimálně. Jsou tedy hráči, se kterými se známe. Třeba Novak Djoković je docela sdílný. Byl s námi i v Monaku, kde jsme si popovídali. Ale záleží na turnaji. Když jsme s Novakem loni trénovali na Wimbledonu, byl jen ve své zóně a soustředil se sám na sebe. Tohle je individuální a vyplyne to většinou ze situace. Ale většinu komunikace vedou tenisté ve svém týmu, se svými trenéry, než aby se bavili s ostatními.

T: Tohle totiž nechce nikdo moc odkrývat. Tenis je zvláštní svět, ve kterém se všichni respektují, takže to navenek vypadá jako jedna velká rodina, ale ve finále je to vesmír rozškatulkovaný na jednotlivé týmy. Během mé kariéry to platilo naprosto extrémně, u generace mladších sportovců, jako je Jirka, pozoruji, že se to možná začíná lehce otevírat. Snaží se být víc mezi sebou. Ale za mě vždycky držel hráč se svými trenéry a nechtěl si s ostatními nic sdělovat.

► To působí krutě. Není to zvláštní?

T: Pořád je to soupeř, takže s ním se vším respektem něco prohodíte, ale že by mu chtěl někdo odkrývat karty, to se nikomu fakt nechce. Protože pak nastane ten čas, kdy spolu stojíte v ostrém zápase, a tam musíte podat co nejlepší výkon. V tu chvíli je opravdu dobré, aby o vás ten druhý příliš nevěděl. Každá drobnost může rozhodnout.

► Přátelství mezi tenisty tedy neexistuje?

J: Nějaké přátelství tam asi může být, ale pokud ho srovnáme s přátelstvím v reálném světě, s lidmi mimo tenis, přátelství to není ani náhodou. Na turnajích je každý extrémně soustředěný na svůj výkon a být kamarád tam úplně nejde, zvlášť když mají dva lidi stejný cíl a jsou pro něj ochotní udělat cokoli. Ale když jsou tenisté ze stejné země, třeba spolu zajdou na večeři. Proč ne. Všichni se respektují, protože uznávají kvality toho druhého, víme o sobě, co jsme museli podstoupit, abychom byli tam, kde jsme. Tím to ale končí.

► Kvůli svému zranění jste se nemohl účastnit dvou grandslamů (Roland Garros a Wimbledon) ani olympiády. Jaké to je, když hráč nemůže být tam, kde by měl být?

J: Náročné. Cítil jsem, že formu mám, že bych tam mohl uhrát solidní výsledek, ale tohle je součást sportu. Za posledních pět let jsem nebyl vůbec zraněný. Tohle je vůbec první větší úraz a doufám, že na dlouhou dobu také poslední. Musím to brát tak, jak to je. Nic jiného se s tím dělat nedá. Kdybych z toho byl extrémně nešťastný, ničemu tím nepomůžu. Snažím se tak třeba dělat věci, které jsem předtím nemohl.

► Čemu se věnujete?

J: Snažím se vidět s lidmi, na které jsem neměl čas. Potkávám se s rodinou a kamarády, které jsem dva roky neviděl. Bohužel odjet na dovolenou k moři v mém případě není možné, protože se každý den musím léčit a chodit na terapie.

► Na začátku roku jste, Jirko, říkal, že byste se chtěl letos dostat do první dvacítky, případně patnáctky. To stále platí?

J: Určitě. Přes veškeré komplikace se nám naše cíle daří držet. Na tuhle sezonu jsme se slušně připravili. Chtěli jsme vyhrát první titul, to se nám podařilo. Na první dvacítce pracujeme, stejně tak chceme vyhrávat slušné výsledky i na turnajích Masters a grandslamech.

► Je hezké, jak říkáte my.

J: Tenista je sice je sice na kurtě sám, ale jeho příprava je práce hodně lidí. Tým stráví s hráčem strašně moc času. Když si vzpomenu na Ameriku, kde jsme s Tomem nedávno byli, dohromady jsme tam strávili čtyři týdny. Práce tenisového hráče je tedy hlavně mimo kurt a všichni pak jen doufají, že se mu hra vydaří.

► Jak velký je váš tým?

J: Michal Navrátil, Tomáš, můj kondiční trenér Radek a fyzioterapeut Carlos jsou lidi, s nimiž trávím nejvíce času. Mám ještě francouzského manažera, který s námi sice na turnajích není, ale je nám nonstop k dispozici. Pak je to i širší tým, s nímž nespolupracuji na intenzivní bázi a patří do něj třeba můj mentální kouč Vítek Schlesinger.

► Tenis má mnoho specifik, která nejsou úplně příjemná, a i vy jste je, Tomáši, na konci kariéry zmiňoval jako negativa – časté cestování, aniž byste z dané země cokoli viděl, velká samota nebo bolavá záda. Je tenis skutečně tak trýznivým sportem?

T: Je, ale který sport není? Myslím, že tenis dá dětem na začátku neskutečnou disciplínu, strašně moc se naučí. I když se jim nepovede dostat do takové úrovně, jako se to povedlo mně nebo Jirkovi, tenis dokáže děti naučit řádu. V tom je myslím jeho přínos. Má ale i svoje proti jako každý individuální sport. Hráč tenisu je pořád sám, sice s týmem kolem něj, ale emoce ze hry nemůže prožívat týmově. Je to hodně osamělý sport. Hráč je celý rok pryč a tenis navíc nemá tu klubovost týmových sportů.

► Proč jste se tedy, Jirko, rozhodl pro tenis?

J: Jako dítě jsem toho dělal hrozně moc. Rodiče zrovna nedávno procházeli staré fotky a jsem vyfocený snad ve všech sportech kromě tenisu. (směje se) Můj táta byl závodní plavec, takže jsem odmala plaval a technicky plavu, myslím, dobře. Jezdil jsem také na běžkách, na lyžích, učil se bruslit s hokejkou, hrál jsem fotbal, jezdil na kole, na kolečkových bruslích, hrál jsem florbal. Rodiče mě naučili všechno, co bylo k dispozici. Snažili se, abych byl všestranný a hlavně aktivní.

► A kde se tedy vzala tenisová raketa?

J: Před domem jsme měli tenisové kurty a babička učila tenis moji starší sestru. Jako malé děcko jsem to chtěl samozřejmě taky zkusit. Když viděli, že jsem šikovný a míče trefuji docela dobře, ujal se mě děda. Měl tehdy čas a trávil se mnou na tenisových kurtech mnoho času. A pak už to jelo. Když mi bylo osm, rodiče investovali do mého prvního trenéra. V deseti letech jsem odešel do Jablonce nad Nisou, kde si mě vzal pod křídla Dušan Hajátko. Když už ostatní kluci hráli dvoufázově, já jsem hrál třikrát týdně hodinu a pořád jsem byl schopný s nimi držet krok. (směje se) Když mi bylo čtrnáct, odešel jsem do Prostějova a tam jsem doteď. Nebylo to nic dramatického. Nepolemizoval jsem ani nepřemýšlel, který sport je lepší. Nechal jsem to zkrátka plynout. A zpětně to je to nejlepší, co se mi mohlo stát.

► A vnímáte negativa, která profesionální tenis přináší?

J: Když jsem s tenisem začínal, tak vůbec. Ve čtrnácti jsem bral tenis jako zábavu a strašně jsem se na kurty těšil, protože v Prostějově jsme měli super partu kluků a velikou srandu. Až později jsem začal chápat, že by to moje hraní mohlo někam doplynout. A je pravda, že tenis bývá hodně trýznivý sport, ale stejně jako dokáže být extrémně náročný, umí neskutečně odměnit. To je něco, co v týmových sportech nejde. Můžete mít super den, cítit se neskutečně, ale když tým nefunguje, nemáte z toho nic. Tenis je někdy opravdu hrozný a jindy o to víc krásný.

T: Ona ta negativa k tenisu zkrátka patří. Když někdo nemá rád cestování, ať nedělá tenis, protože bez toho to nejde. Tenis se přece na jednom místě nehraje. A jakmile hráč do toho vlaku naskočí, musí to brát se vším, co hra přináší. A to ocenění, ten pocit vítězství, když dopadne poslední míč zápasu, všichni diváci skandují a hráče ocení, to je pocit, který se nedá koupit za žádné peníze. To je to, proč jsem to dělal, a tak to má asi většina ostatních hráčů. To je něco, co si ani v dnešním světě nekoupíte.