S&P: České veřejné finance nejsou v rozvratu

Světově významná ratingová agentura Standard & Poor’s v pátek třináctého potvrdila Česku hodnocení bonity jeho úvěruschopnosti na stupni AA-. Agentura dokonce ponechává beze změny i ratingový výhled, který tudíž nadále zůstává „stabilní“. Celkové hodnocení českého veřejného dluhu v podání Standard & Poor’s tedy zůstává neměnné už od srpna 2011.

Tento rating už „přežil“ šest čes­kých ministrů financí. Počínaje Mirosla­vem Kalouskem přes Jana Fischera, Andre­je Babiše, Ivana Pilného, Alenu Schillerovou a konečně Zbyňka Stanjuru. Navzdory všem politickým – a nepoučeným – řečem o obřím zadlužování, rozvratu a bankrotu veřejných financí, které se za dobu posledních více než dvanácti let vedly a vedou za úřadování posledních šesti ministrů financí, pravděpodobnost rozvratu tuzemských veřejných financí, či dokonce českého bankrotu, jakkoli významněji ani neklesla, ani nevzrostla.

Ratingovým hodnocením lze přisoudit určitou pravděpodobnost bankrotu. Tak třeba na základě ratingu agentury Moody’s mělo Česko v celé své historii nejvyšší pravděpodobnost bankrotu, tedy vyhlášení platební neschopnosti, hned v prvním roce existence – roku 1993. Tehdy činila 6,1 procenta. Od té doby prakticky soustavně klesá až na nynější zhruba 0,4 procenta. Kolem této úrovně pravděpodobnosti se přitom drží od roku 2019.

Samozřejmě že aktuálně zveřejněný rating Standard & Poor’s představuje příznivou zprávu pro vládu Petra Fialy. Dané hodnocení je totiž příznakem, že se zlepšuje celkový pohled ratingových agentur na tuzemské veřejné finance. Zdají se jim nyní evidentně v udržitelnějším stavu než loni. Loňské pochyby, které se ale neprojevily snížením ratingu, byly dány především obavami z dopadu energetické krize na českou ekonomiku – vysoce závislou na dovozu energií z Ruska – a její veřejné finance než hrozícím, nebo snad dokonce již nastalým rozvratem veřejných financí. O něm sice mnozí politici hovořili, a někteří stále hovoří, v praxi jej ale ratingové agentury nepotvrzují; nepotvrzovaly jej ani loni, tím méně letos.

Dvě další světově významné ratingové agentury Moody’s a Fitch Ratings loni sice zhoršily Česku ratingový výhled, nicméně rating samotný ponechaly bez změny. A letos už ve zhoršování výhledu nepokračují. Nové hodnocení Standard & Poor’s naznačuje, že ani tyto dvě další agentury v nadcházející době už dále ani rating, ani výhled Česku zhoršovat nebudou.

Dluh zůstane přiměřený

Jako příslovečná lesní včela musí nyní být zmatena ta část veřejnosti, která uvěřila právě řečem řady politiků, že české veřejné finance jsou v rozvratu, ba dokonce spějí k bankrotu. Experti Standard & Poor’s totiž říkají něco docela jiného. V doprovodné zprávě k ratingovému posudku konstatují například následující. „Očekáváme, že veřejný dluh České republiky zůstane přiměřený.“ Co tím agentura, které – na rozdíl od českých politiků – naslouchá celý finanční svět, vlastně sděluje? České veřejné finance nejsou a ani nebyly v žádném rozvratu. Výraz „zůstane přiměřený“ je přece zřejmý: zadlužení bylo přiměřené a zadlužení nadále přiměřené zůstává a nejspíše i zůstane. Když něco bylo, je a podle nezaujatých expertů nejspíše i dále bude přiměřené, může být pravdivé tvrzení, že je to zároveň v rozvratu, ba dokonce už málem v bankrotu?

Na jiném místě svého posudku ratingová agentura píše, že „opora v podobě solidního stavu tuzemských veřejných financí“ umožní Česku dobře čelit nepří­znivému makroekonomickému vývoji, pramenícímu z vysoké inflace a rapidního měnově politického utahování.

Sečteno podtrženo, nezaujatí odborníci tedy mají stav českých veřejných financí za solidní a zadlužení za přiměřené. Proč tedy tolik politiků přesto stále hovoří o tom, že Česko vykazuje obří zadlužení či je na prahu bankrotu? Ze tří důvodů.

Zaprvé, mnozí politici veřejným financím příliš nerozumějí. Uvěřili – a ovšemže nakonec i chtěli uvěřit – svým různým a různě motivovaným rádcům. Negativní zprávy prodávají – a zajišťují publicitu – snáze než ty pozitivní.

Zadruhé, když může politik obvinit oponenta z bezuzdného zadlužování a – byť notně zveličeně – z nastoupení cesty k bankrotu, může si být jist, že velká část tuzemské veřejnosti na to uslyší. Historicky je totiž dluh v Česku pojímán poměrně široce stále jako něco za všech okolností nepatřičného. Jako hřích.

Zatřetí, jestliže se politikům podaří veřejnost vystrašit obřím dluhem a bankrotem, ta je ve svém strachu pak snáze manipulovatelná, ovladatelná a „zvladatelná“. Takže politikovi snáze projde třeba navýšení daní. Nemusí pak tolik šetřit na sobě a na svých kamarádech a spřízněných lobbistech, jimž by jinak musel škrtnout dotace, neboť potřebné peníze si prostě vybere od vystrašené veřejnosti. Kdo se bojí, ochotněji platí – i daně.