Špinavý průmysl, čisté výdělky

Chemický průmysl vstoupil do 20. století nejen coby důležitý hráč ekonomiky českých zemí, ale také jako přízrak devastace krajiny, jak dosvědčuje třeba i známá báseň Petra Bezruče. Hrušovská chemička, o níž tento slezský bard psal, patřila k nejstarším na českém území. Založili ji brněnský podnikatel Carl Christian Heinrich von Hochstetter spolu s vídeňským průmyslníkem Josefem von Millerem již v roce 1851; její hlavní specializací byla od počátku výroba sody. S blízkými i vzdálenějšími sousedy se však kvůli devastaci životního prostředí potýkala po celé 20. století. Po vzniku československé republiky to dokonce chvíli vypadalo, že z její kauzy vzejde zásadní soudní rozhodnutí, které mohlo hrát roli neformálního precedentu pro příští podobné případy. Co se stalo?

Raný ekologický spor

V roce 1921 totiž na hrušovskou chemičku podalo několik stovek osob z okolních vesnic žalobu pro devastaci jejich zahrad, polí i stavení exhalacemi z továrního provozu. I když se v soudním sporu fabrika bránila posudky znalců, už samotný fakt, že již dlouho před válkou vyplácela každý rok odškodnění rozličným subjektům ze sousedství, svědčil jasně v její neprospěch. A náhrady škod rychle narůstaly, až začaly ohrožovat samotnou existenci továrního provozu v případě, že by žalující spor vyhráli. Proto se vedení továrny snažilo spíše svalit odpovědnost na celý ostravský průmysl, než že by mohlo doufat v popření negativního dopadu provozu na okolní životní prostředí.

Rozsah kauzy způsobil, že se případ stal vděčnou mediální potravou a byl průběžně sledován v dobovém denním tisku. Soud si počínal – s ohledem na společenský význam sporu – velmi pečlivě a chtěl své rozhodnutí postavit na nezpochybnitelných vědeckých důkazech.

K definitivnímu rozuzlení ekologického případu však nedošlo: strany uzavřely v roce 1922 smír. Chemička tehdy slíbila, že se bude „chovat ohleduplněji“, a žádala záruky, aby nemusela v budoucnu čelit podobným hromadným žalobám. Jak uvádí historik Jan Gromnica, jenž podrobně celý případ zpracoval, podmínky smíru byly zřejmě splněny. Hrušovská chemička sice i později čelila individuálním žalobám, ale nešlo již o takový plošný útok. Zároveň se i ekologická situace v okolí pravděpodobně v dalších letech o něco zlepšila.

Koncern nikoli hutnický

V té době již se zakladateli, ba ani s jejich potomky ovšem neměla hrušovská chemička nic společného. A ani s původní specializací na sodu. Její sortiment se mezitím rozšiřoval a průkopnickou roli ještě před první světovou válkou sehrála ve výrobě litoponu (barvy), který konkuroval zinkové bělobě a který pak vyráběla i po celou éru socialistické industrializace v druhé polovině 20. století. V letech 1910 až 1911 se stala akvizicí Spolku pro chemickou a hutní výrobu jakožto koncernová součást, čímž se uzavřela i její samostatná historie.

Z historického hlediska byl Spolek jen o pár let mladší než chemička. Založila jej skupina aristokratů v roce 1856 a byl to dle svého názvu Rakouský spolek, tak jako i jeho zakladatelé byli předními rakouskými šlechtici. Jména jako Schwarzenberg, Fürstenberg, Auersperg, Clary, Chotek či Nostic, abychom uvedli alespoň některá, jsou dostatečně výmluvná. Jejich ekonomické zázemí poskytlo společnosti nebývale vysoký základní kapitál pěti milionů zlatých. Za centrum své produkce si Spolek vybral Ústí nad Labem, které se záhy mělo stát symbolem české chemie (a zůstává jím dodnes). Nebyla to v místě naprostá novinka. Před rokem 1856 existovalo v Ústí přinejmenším deset chemických továren, či spíše továrniček.

Neratovice

Jak napovídá název, zakladatelé evidentně měli trochu jiné záměry. „Předpoklad zakladatelů, že budou otevřena bohatá rudná ložiska v Krušných horách, se nevyplnil a z původního záměru zbyl do budoucnosti jen přívlastek hutní v názvu,“ vysvětluje Vladimír Provazník, autor knihy Ústí-město nad Labem (1983). Nicméně volba Ústí, které do té doby nepatřilo mezi významná hospodářská centra, byla opodstatněnou i z dalších důvodů. Právě se tam budovala železnice směřující k severu. K dispozici bylo i splavné Labe, a tak Ústí slibovalo dobré spojení k německým nalezištím soli. A nedaleko bylo k dispozici rovněž uhlí.

Proces „odrakouštění“ chemie

Rakousko-německý charakter Spolku a jeho propojení s vídeňským kapitálem trvaly i po roce 1918, po vzniku ČSR, kdy z firemního štítu zmizelo adjektivum „rakouský“. Nicméně ve svém ofenzivním pronikání byly nakonec české, respektive 37

československé banky úspěšné. Již od roku 1921 totiž zahlédneme mezi členy správní rady i zástupce českého bankovního kapitálu. Jakkoli byl Spolek tradičně propojen s proslulou vídeňskou institucí Kreditanstalt, ta své podíly nakonec v roce 1927 odprodala Anglo-československé bance. „V roce 1930 zvolila správní rada prezidentem společnosti dr. Jaroslava Preisse, vrchního ředitele Živnobanky. I díky této pozici se stal do konce dvacátých let Spolek z významného výrobce a exportéra přímým účastníkem státní hospodářské politiky,“ konstatují autoři knihy Dílo sedmi generací (2018), reprezentativních 150letých dějin této obchodní společnosti.

Technický ředitel Max Mayer, jenž se v roce 1924 stal ředitelem generálním, ovšem hodně dbal na zachování „německého charakteru“ společnosti. Nechtěl přijímat české absolventy, ať byli sebevíce kvalifikovaní. Namísto nich dával přednost Němcům a také Maďarům. Teprve kapitálový průnik tuzemských bank zajistil pro třicátá léta růst česky mluvících technických pracovníků i příslušníků vyššího managementu.

Na druhou stranu Mayer nebyl žádný tmář: měl jasnou modernizační vizi, třebaže ta byla jeho nástupci – a zůstává to tak dodnes – hodnocena nejednoznačně. Z Ústí nad Labem chtěl vybudovat základnu výzkumných činností a zaměřit se na experimenty s progresivními obory, jako byla třeba výroba umělých vláken. Naopak tradiční velkokapacitní produkci chtěl alokovat jinam, ať již šlo o jiné továrny v ČSR, či v zahraničí.

Ředitel Mayer nepochybně přispěl ke zmohutnění spolkových styků se zahraničními firmami, včetně kapitálových účastí a také budování vlastních továrních provozů v cizině. Obratně si rovněž počínal v zapojování Spolku do desítek domácích i zahraničních kartelových dohod. Zajistil také jeho účast na ustavení Společnosti československých továren na dusíkaté látky, která posléze vybudovala továrnu v Mariánských horách. Zároveň se však našly i dobré důvody k Mayerově kritice, kromě jeho národnostních předsudků: „Mayerova strategie rozvoje přivedla ústecký závod do stavu vyčerpanosti zdrojů na údržbu a k nedostatku prostředků pro racionalizaci a modernizaci stávajícího výrobního systému,“ konstatují autoři ve výše citované publikaci o spolkových dějinách. Nic to však nemění na faktu, že Spolek v roce 1935, kdy Mayer odstoupil z pozice generálního ředitele, byl zcela dominantním hráčem v československé chemické výrobě. Spolkový koncern v posledních letech existence první republiky zajišťoval zhruba 75 procent produkce chemického průmyslu v mladém státě! A nejen to. Oprávněně můžeme tvrdit, že Spolek vytvořil strukturu domácí chemie trvající až do dnešních dní. S dějinami Spolku byl spojen nejen zmíněný Hrušov, ale také Neštěmice, Sokolov, Ostrava anebo známé podniky Spolana v Neratovicích nebo Synthesia v Rybitví.

Značný problém dusíkatý

Velká válka z let 1914 až 1918 přinesla pro chemický průmysl dvě zásadní výzvy. Na jedné straně omezila dostupnost surovin a na druhé významně zvýšila poptávku zejména po dusíkatých sloučeninách pro výrobu výbušnin. Ale také pro zemědělství a hnojiva. Snaha o zajištění surovinové nezávislosti zemí vedla k pokusům s novými technologiemi a zejména v Německu ke zformování průmyslového komplexu, který úspěšně nahradil závislost na importu chilského ledku. Zavedení průmyslové výroby amoniaku (čpavku) z atmosférického dusíku roku 1913 v továrně BASF v Ludwigshafenu z chemie vytvořilo strategický průmyslový obor, považovaný za klíč k obraně státu a k zajištění výživy obyvatel.

V této štiplavé atmosféře se s nutností získat přístup k dusíku či čpavku musel vyrovnávat i nový československý stát. Závislost na dovozu chilského ledku po Labi přes Německo byla vnímána jako vojensko-strategicky riziková. V prvních letech republiky navíc probíhala rozsáhlá diskuse mezi různými zájmovými skupinami – existovaly zde kapacity využitelné, leč založené na neefektivní technologii, jejíž rentabilitu zajišťoval v době války stát. A tak se objevovaly i projekty výroby náročné na spotřebu elektřiny, prosazované dodavateli energetických surovin. Jednalo se o natolik politicky citlivou záležitost, že se její projednávání dokonce vymazávalo ze zápisů odborných hospodářských komisí…

V našem seriálu již zmíněný stavitel a budovatel státu Josef Záruba-Pffefermann ještě v polovině dvacátých let lamentoval, že „do rozřešení problému dusíkového je naše samostatnost pouze papírovou“. Poukazoval přitom nejen na vojenské potřeby, ale i na skutečnost, že „náš rolník má nejdražší dusík z celého světa“. A bez něj nelze dosáhnout potravinové soběstačnosti.

Šeborova lučba a Šeborka

Přitom tu existovala domácí tradice výroby a výzkumu, kterou představoval podnikatelský rod Šeborů. A která se nakonec výrazně promítla do československého řešení „dusíkového problému“. Podnikavý František Šebor, pocházející z rodu polabských mlynářů, se již při studiu chemie na pražské polytechnice v padesátých letech 19. století rozhodl prosadit jako vynálezce. Jeho návrhy konstrukce podmořského plavidla rakouská ani britská admiralita sice nevyužila, získal ovšem zkušenosti s patentovým řízením a se souvisejícími byrokratickými bariérami. Zpočátku pracoval v různých funkcích v cukrovarech po celé monarchii, ale v šedesátých letech se vrátil do Prahy a zřídil zde komerční chemickou laboratoř.

Coby uvědomělý Čech usiloval o vybudování národního průmyslu. Zdůrazňoval potřebu maximální efektivity národního hospodářství, kde je zapotřebí zužitkovat i odpady. Odtud vzešel i jeho první podnikatelský úspěch. Po výstavbě plynárny na Žižkově přišel s koncepcí využívání odpadní dehtové vody k výrobě čpavku. Jeho Lučební továrna, spuštěná roku 1869, se stala prvním a na dlouhou dobu dominantním producentem této suroviny nejen na domácím trhu. Amoniak dodnes slouží jako základní surovina pro výrobu téměř všech dusíkatých látek, a Šeborova továrna (Šeborka) tak přinesla do Čech nové odvětví. Kapacitně ovšem dostupná technologie nemohla stačit k uspokojení rostoucí domácí potřeby.

Když Šebor na počátku 20. století zemřel, jako poslanec Panské sněmovny Rakouské říšské rady a první český předseda pražské živnostenské komory, syn šel v jeho šlépějích. Gustav Karel Šebor byl též chemikem, který kromě studia na univerzitě strávil řadu let stážemi v zahraničních podnicích na výrobu dusíkatých hnojiv. Převzal otcovu žižkovskou továrnu a záhy převedl výrobu do Neratovic, kde se jeho továrna na zpracování plynárenských odpadů a výrobu čpavku stala základem areálu Spolany. Kromě dusíku se stejně jako otec věnoval i cukrovarnictví; a založil také první českou továrnu na výrobu fotografických desek.

Národní dusík jako zájem

První světová válka paradoxně vedla k ukončení výroby v Neratovicích – kvůli nedostatku surovin Šebor podnik uzavřel a pováleční vlastníci se ubírali jiným směrem. Rozpoznání naléhavosti „dusíkového problému“ ovšem vedlo i československé státní k autority k využití Gustavových zkušeností. A nebylo jich věru málo – kromě zmíněných stáží v cizině a studia totiž již před válkou neúspěšně vyvíjel vlastní verzi výroby dusíku ze vzduchu. Na rozdíl od německých kolegů ovšem neměl k dispozici dostatečně výkonné technologie, aby to také uskutečnil. Další užitečné poznatky navíc získal, když za války pracoval pro rakouský stát ve zestátněné Nobelově továrně na dynamit a kyselinu dusičnou v Blumau-Neurißhofu. A tak byl u toho, když se po téměř deseti letech domácí producenti i banky dostatečně zkoordinovali a továrně na výrobu dusíkatých látek potřebných parametrů vdechli život. Podařilo se to v lednu 1928. Během celého procesu příprav seděl Šebor v komisích na ministerstvech obrany či veřejných prací. Hned po válce vedl přebírání chemických závodů na Ostravsku a pak byl dosazen do vedení tehdy klíčového producenta dusíku v zemi – továrny na výrobu karbidu vápníku a dusíkatého vápna v Sokolově elektrochemickou cestou.

Tato technologie se ale ukázala v poválečných poměrech jako neudržitelná. A proto vznikl, již pod patronací státu a za účasti zmiňovaného Spolku pro chemickou výrobu (a na základě zahraničních licencí), moderní závod na výrobu čpavku a kyseliny dusičné ze vzdušného dusíku v Ostravě a – pochopitelně – v Ústí nad Labem. Ministerstvo obrany ČSR pak pro své potřeby vybudovalo v Semtíně vlastní zařízení… Gustav Šebor se podílel i na něm, ostatně pro čs. ministerstvo obrany pracoval i po druhé světové válce až do své smrti v září 1951.

Jiří Janáč, Jakub Rákosník, autoři jsou hospodářští historikové, působí na Filozofické fakultě UK