Čistá průmyslová iluze

Jmenuje se Clean Industry Deal a koncem března se jím bude zabývat Evropská rada složená z premiérů a hlav členských států EU. A nebude to idyla, protože z plánů Evropské komise (EK) vyšel namísto skutečného řešení konkurenceschopnosti jen druhý, ještě dražší a méně realistický Green Deal. Zrovna v době, kdy Evropa musí přezbrojovat své armády a bude to stát biliony. Rada Evropy by si měla v první řadě odpovědět, na co máme a co je důležitější. Dekarbonizaci a obranu, každé za biliony eur, ufinancovat nepůjde. Zejména když zadlužení evropských zemí se v průměru pohybuje kolem 90 procent HDP. A že si půjčí EU společnými dluhopisy není zrovna dobrý nápad, když se začíná splácet 300miliardová emise dluhopisů z doby covidu, kdy tyto peníze měly pomoci místům zasaženým pandemií, ale skončily opět v zelených projektech. A EK nyní hledá, z čeho platit splátky, protože v jejím běžném rozpočtu na to zatím není dost peněz.

Otázka realistického rozvoje OZE

Řešením cen energie má být, jak jinak, další rozvoj údajně levných obnovitelných zdrojů (OZE) a odstavování těch fosilních a dokončení energetické unie, čímž není myšleno nic jiného než plné propojení elektrických sítí všech členských států EU. Aby mohla elektřina volně proudit po Evropě z míst, kde solárům a větrníkům momentálně svědčí počasí, tam, kde je pod mrakem a nezafouká. Zní to logicky, ale elektřina z OZE je levná, pokud vyrábějí, což není nepřetržitě. Obecně platí, že efektivnější větrné elektrárny ve vnitrozemí jsou využity zhruba dva tisíce hodin v roce, větrníky na moři i více než čtyři tisíce hodin. Rok má ale 8 760 hodin. Mimochodem, v českých podmínkách je doba využití větrníků poloviční.

Zkušenost pak potvrzuje, že v Evropě je generátorem vysokých cen Německo s velmi vysokým podílem solárů a větrníků v energetické bilanci, což jako argument moc nezabírá. Ani když za Atlantikem je nejdražší elektřina v Kalifornii, kde stojí jeden solární park vedle druhého. A se sítěmi je to ještě zajímavější. Německo má větrníky na severu u Baltu a průmysl na jihu v Bavorsku, ale nemá propojení ze severu na jih. Už to řeší od roku 2012, hotovo mělo být v roce 2022, ale ještě mnoho let to řešit bude. Aktuální plán dokončení dvou linek vedení je rok 2030.

I Němci mají své stavební předpisy a NIMBY systém, kdy se dotčení vlastníci pozemků soudí a brání stavbě, která, mimochodem, měla stát jedenáct miliard eur. A tak ještě pár let bude fungovat praxe, že když na severu hodně fouká a elektřiny je víc, než lze spotřebovat, správce sítě odstaví větrné zdroje, za což platí majitelům odškodné. A v Bavorsku zapnou plynovou elektrárnu, které musí platit dotaci, neboť doba jejího provozu je v reálu natolik krátká, že si na sebe nemůže vydělat. Obojí musí někdo zaplatit. Spotřebitel nebo státní rozpočet.

V mezinárodních poměrech je to ještě složitější. Největší exportéři se snaží sdílení svých stabilních zdrojů se sousedními státy spíše omezit. Francouzi mluví o speciálním clu pro vývoz elektřiny, Norům s nejlevnější elektřinou v Evropě se kvůli cenové nákaze z německé poptávky rozpadla vláda. Švédové zrušili naplánovaný kabel do Německa. Takže slibovat si od evropské sítě zlevnění je dost idealistické. Její vybudování bude extrémně drahé a potrvá desetiletí. EK horuje pro podporu skladování energie v bateriích i dalších zařízeních, které však jsou schopné při výpadku dodávat maximálně hodiny a jejichž výstavba musí být rovněž dotována. Hitem budoucnosti má být takzvaná flexibilita na straně spotřeby, představa, že firmy budou svůj provoz přizpůsobovat situaci v síti a ceně elektřiny.

Příkladem jsou mrazírny, které si mohou své haly zchladit takříkajíc do zásoby. Ale takových provozů, aby to zaznamenatelně vyrovnalo výkyvy ve výrobě OZE, moc nebude.

Pokud jde o domácnosti, v jejich případě bruselský plán nepříliš invenčně spoléhá na dotace a subvence. Nejspíše převážně z emisních povolenek, ale i ze státních rozpočtů. Těch se týká zejména návrh, aby se DPH na elektřinu snížilo v členských zemích EU na nejnižší evropskou povolenou úroveň. To je v Česku z 21 na 15 procent. Státy také mohou dotovat poplatky na distribuci a podporu OZE. Pokud na to státy budou mít v rozpočtu peníze. Nicméně ve finále to poteče ze státní pokladny a je otázka, kolik si může erár dovolit. Mimochodem, tak to funguje od začátku války na Ukrajině a je to jeden z důvodů, proč je u nás energie dražší než jinde.

Dekarbonizace, nebo obrana?

Jediný způsob, který EK má k reálnému snížení ceny elektřiny, je zlevnění emisních povolenek, jak nedávno napsal v autorském článku v německém deníku Die Welt Daniel Křetínský. Při ceně elektřiny kolem sto eur za jednu megawatthodinu v případě uhelných elektráren je potřeba jedna povolenka za 70 až 80 eur. A kvůli této situaci odejde uhlí z trhu během pár příštích let, a nikoli do roku 2038, jak mají naplánováno v Německu, nebo 2033, jak je to u nás. Za vznikajícího nedostatku řiditelných zdrojů a v situaci, kdy stavba plánovaných zdrojů vázne, to znamená zdražování. Jenže povolenky jsou v řadě zemí, zejména v Německu zatím absolutní tabu, protože jejich zlevnění by snížilo zdroje na dotace solárů a větrníků a zpomalilo jejich budování.

Clean Industry Deal se ale ani zdaleka nezabývá jen energetikou. To by k naplánovanému snížení emisí do roku 2040 určitě nestačilo. Přichází dekarbonizace průmyslu, jako jsou ocelářství, výroba cementu, hnojiv a dalších energeticky náročných produktů. V Česku takto začíná dekarbonizace v Třineckých železárnách, kde jednu ze dvou vysokých pecí přebudují na obloukovou elektropec. A vybudují zařízení, které zpracuje železnou rudu, aby šla tavit v elektropeci, postaví novou paroplynovou elektrárnu a připojí další vedení velmi vysokého napětí. Bude to stát miliardu eur a fabrika chce dotaci alespoň 70 procent, protože to nepovede ke zvýšení kapacity a produktivity, jen se změní technologie za jinou, která potřebuje dvakrát tolik elektrické energie. Ale polovina produkce bude bezemisní a nebudou se muset za to platit emisní povolenky, které do budoucna už nebudou ani zčásti zadarmo přídělem jako dosud.

Nový bruselský program deklaruje, že firmám pomůže a založí Dekarbonizační banku, která bude pro účely podpory podobných investic disponovat sto miliardami eur, uvedl komisař EU pro průmysl Stéphane Séjourné. Když to srovnáme s náklady na půl Třineckých železáren, není těch sto miliard mnoho.

Podobných hutí jsou v Evropě na dvě desítky. Navíc není jisté, kde se ty peníze vezmou. Ve svých fondech má k tomuto účelu EU momentálně zhruba polovičku a Séjourné také hovoří o tom, že jde o program na deset let. Je proto docela možné, že podstatnou

část dotací průmyslu budou muset dodat už tak děravé státní rozpočty, které navíc dostanou ťafku z druhé strany. Brusel se totiž chce dekarbonizovanému průmyslu postarat o odbyt. Společnosti budou soutěžit o veřejné zakázky na základě toho, zda jsou nejčistší, a až pak nejlevnější. Takže budou dražší. Vítězství ve víceleté veřejné zakázce údajně umožňuje výrobci investovat do rozšíření tohoto čistého výrobku, aby byl levnější, případně stejně levný jako špinavá alternativa. Pak se o něho prý postará širší trh. Těžko si představit, že třeba cement z cementárny vybavené odlučováním a ukládáním oxidu uhličitého bude moci být někdy alespoň přibližně stejně levný jako ten starý a špinavý. Ale víra hory přenáší.

Především však skutečné jednání teprve začne a odpor nemalé části politiků v Evropě sílí. Dokonce v samotné Evropské komisi už při přípravě dokumentu došlo ke sporu. Jak informoval bruselský web Politico těsně před zveřejněním celého plánu, jen boj vrcholných úředníků EK zabránil zrušení hlavních pravidel pro ekologické financování, takzvané taxanomie, která určuje, co mají banky úvěrovat výhodněji a co nemají financovat vůbec. Někteří úředníci chtěli učinit klasifikaci zeleného financování zcela dobrovolnou a oslabit související normy udržitelnosti, ale po zásahu eurokomisařky pro životní prostřední Teresy Riberové a některých dalších z této deregulace sešlo.

Je ale vidět, že atmosféra se mění i v bruselských úřadech. Teď se uvidí, zda se v Evropské radě najde dost premiérů, kteří se postaví na stranu rozumu a nechají dokument zásadně předělat do realističtější a méně nákladné podoby. Otázka totiž opravdu zní, zda dáme přednost nerealistickým představám o dekarbonizaci a utratíme za ně biliony eur, nebo se začneme starat o svou obranu.