Trumpova továrna iluzí

Prezident Donald Trump rád maluje obraz budoucí Ameriky, kde se na obzoru opět tyčí kouřící komíny hutí, montážní linky jedou na plné obrátky a na každém výrobku hrdě září nápis „Made in USA“. Lákavá pohádka sází na starý, leč dávno přežitý recept: vysoká cla a obchodní bariéry mají vrátit výrobu zpět do Spojených států. Historie však varuje.

Celní zákon Smoot–Hawley z roku 1930, který dramaticky zvýšil cla na více než 20 tisíc dovážených položek, měl původně chránit americké farmáře a výrobce před důsledky začínající hospodářské krize. Ve výsledku však způsobil pravý opak – vedl k obchodní odvetě desítek zemí, zhroucení mezinárodního obchodu a prohloubení Velké deprese nejen v USA, ale po celém světě.

Ani britský protekcionismus po druhé světové válce nezastavil rozklad kdysi mocného impéria. Navzdory dovozním kvótám, celním bariérám a obchodním preferencím v rámci Commonwealthu britské podniky ztrácely konkurenceschopnost, investice stagnovaly a znárodněné sektory upadaly do neefektivity.

Trumpova strategie tak připomíná oprášené vzorce: snahu chránit domácí průmysl a dělnickou třídu za celními zdmi, současně s ústupem ze zahraničněpolitických závazků. Výsledkem však bude spíše hospodářská újma a geopolitické oslabení země.

Postavit novou továrnu není jako vztyčit volební stan – vyžaduje to roky plánování, miliardové investice, a především stabilní podmínky. Trumpova cla se však mění jako na houpačce – dnes platí, zítra ne. Kdo by stavěl novou ocelárnu, když není jasné, zda ochranná opatření vydrží? A i kdyby nějaká továrna vyrostla, nastává další problém: kdo v ní bude pracovat? Nezaměstnanost je nízká, fronty dělníků se netvoří a mladí lidé míří spíše do IT než do fabrik. Americký dělník navíc stojí mnohonásobně více než ten asijský – i proto se výroba přesunula jinam. Představa návratu průmyslu působí spíše jako kouzelnické číslo než promyšlená strategie. Trumpova „továrna iluzí“ možná vyrobí politické body, ale průmyslovou renesanci nezajistí. Návrat do éry „Made in USA“ naráží na realitu 21. století, v níž dominují služby, digitalizace a globalizace – a sebelepší nostalgie na detroitskou slávu to nezmění.

Spojené státy už léta fungují jako spotřebitel poslední instance a táhnou poptávku zbytku světa. Trump brojí proti obchodnímu schodku, ale ten jen odráží prostý fakt, že Američané více utrácejí, než spoří. Vyřadit amerického zákazníka z globální rovnice by bolelo všechny – včetně těch, které mají cla chránit.

Strukturální nerovnováhy světového obchodu nezmizí mávnutím celní taktovky. K jejich nápravě by bylo třeba zásadně změnit spotřební návyky Američanů a zvýšit míru domácích úspor – což je jiná liga. Utahování opasků ale nikdy nebylo silnou stránkou voličů kukuřičného pásu. Zvlášť když by se kvůli obchodní válce museli obejít bez Ozempicu.