Stěhování superbohatých

Miluje moře, oceán. Dokonce zainvestoval jednu z nejsofistikovanějších lodí současnosti REV Ocean, která vědecky zkoumá otevřené vody. Přesto se odstěhoval do země, která je čistě vnitrozemská. Daleko má i do ochozů svého oblíbeného klubu Molde FK. Jeden z nejbohatších Norů (podle Bloombergu číslo 4 za letošní rok se 4,6 miliardy dolarů), průmyslník Kjell Inge Røkke, žije ve švýcarském Luganu. Přede dvěma lety byl jedním z prvních, kdo opustil krajinu fjordů a trollů kvůli daňovým podmínkám a vyměnil ji za berními sazbami vstřícnější zemi helvétského kříže.

Severské království, které pod správou levicového premiéra Jonase Gahra Støreho vyšponovalo celkovou daňovou kvótu pro ty nejbohatší až na 55 procent, do konce loňského roku přišlo podle informací tamního ministerstva financí o 82 miliardářů/multimilionářů. Přičemž další postupně přibývají. A pětimilionová země vede soupis aktuálně zrychlujících se změn daňových domicilů takzvaných superbohatých. Protože těm se vyšší daňové sazby, jež na ně místní politici v rámci snahy přilepšit národním rozpočtům uvalují, nelíbí nikde.

Z podstaty věci to nemůže být masový trend. Dolarových miliardářů jsou po­dle posledních dohadů na planetě necelé tři tisícovky a „bohatých“ (high net value individuals jedinců s majetkem – bez započítání primární rezidence – přesahujícím hodnotu jednoho milionů dolarů) zhruba patnáct milionů. A většině z nich se nelíbí, když jim politici chtějí na jejich bohatství výrazněji sáhnout. A odtamtud, kde to zkusí, prchají. Takže norští boháči míří do Švýcarska. Ti čínští do Japonska. Newyorští na Floridu. Kalifornští na Havaj nebo do Texasu, britští obecně za kanál La Manche.

Politici vyjednávají o globální daňové sazbě a experti připomínají slavný výrok Jeana-Baptista Colberta, který coby ministr financí vlády Ludvíka XIV. už kdysi v 17. století prohlásil: „Umění zdanění spočívá v tom oškubat husu tak, aby se získalo co největší množství peří s co nejmenším syčením.“ S tím, že přesuny superbohatých jsou jen prvním zasyčením.

Nefunkční model Norsko

Snažili se přivést do státního rozpočtu nové prostředky. Byť norský suverénní fond patří k jedněm z největších na světě a země krále Haralda V. má stále nezanedbatelné příjmy z těžby ropy, poté, co se ujala v roce 2021 v Norsku moci sociálně­demokratická Strana práce, pokusila se vyrovnat nerovnosti ve společnosti. A dosavadní sazbu z „vlastnictví“ ve výši 0,85 procenta směřující na osoby s majetkem v celkové výši 135 tisíc amerických dolarů a výše posunula na 1,1 procenta. Ještě o dvě desetiny více pak měli platit takzvaní superbohatí s majetkem v hodnotě přesahujícím 1,8 milionu dolarů. Výsledky nebyly úplně příznivé. Předpokládané příjmy nové daně nepřinesly, a ještě než začaly platit, odešlo podle norského listu Dagens Næringsliv ze země třicet „výhledově postižených“, což – jak poznamenal autor článku – bylo více než za posledních třináct let dohromady. Další pak následovali.

„Nechtěl jsem odejít, ale zpřísňující se pravidla a zvyšující se daňová zátěž zaváděná současnou vládou znamenají, že jako podnikatel a odpovědný vlastník nemám na výběr,“ vysvětlil loni norské televizi TV2 lakonicky svůj přesun na trase Bodø–Luzern norský multimilionář Tord Ueland Kolstad, považovaný za realitního krále norského severu a zároveň vlastník druhé největší lososí farmy v zemi. Stejně jako desítky dalších jeho krajanů si Švýcarsko zvolil – vedle životních podmínek – především kvůli tomu, že dohoda o zamezení dvojího zdanění spojená s daní z bohatství mu umožňuje v nové domovině zaplatit Švýcarům jednorázovou sumu, a tím se vyvléct z daňového režimu své bývalé domoviny.

Běžné švýcarské daně se liší po­dle jednotlivých kantonů, nicméně v průměru jsou pro daňového poplatníka nižší než ve většině srovnatelných zemí. Na což v tuto chvíli slyší jak norští superboháči, tak třeba i norské privátní banky jako DNB nebo Arctic Securities, jež se stěhují za svými klienty a otvírají ve Švýcarsku svá zastoupení s norsky hovořícím personálem.

A Norsko sčítá ztráty. Podle odhadu Oleho Gjems-Onstada, emeritního profesora na Norwegian Business School, odešli lidé s majetkem v řádech desítek miliard eur. „Přijde mi to trochu jako brexit. Norsko nemá žádnou velkou tradici sebe­poškozování a záplava podnikatelů, kteří se stěhují do zahraničí, je pro ně urči­tým šokem,“ řekl Gjems-Onstad listu The Guardian s tím, že jakkoli se politici snaží tento exodus svést na chamtivost dotyčných, podle něj většina veřejnosti vnímá, že motory podnikatelské scény v zemi byly v podstatě vyhnány.

Pohyblivé miliardy

Extrémním norským příkladem se zatím nikde přímo neinspirovali (byť Rusko nyní plánuje své oligarchy zdanit extenzivněji ve spojitosti se snahou naplnit rozpočet při „válečné ekonomice“), ale o tom, že superbohatí se nebojí „zavolat si stěhováky“, se pravidelně přesvědčují na mnoha místech planety. Útěky čínských boháčů do Japonska, Kanady, Spojených států nebo Hongkongu, kterých bylo za loňský rok podle informací The Wall Street Journal přes třináct tisíc, lze přičítat auto­ritativnějšímu chování Pekingu po covidové pandemii a snaze více kontrolovat domácí byznys, o čemž se přesvědčil třeba majitel Alibaby Jack Ma.

V USA jsou pak „vnitrozemské“ exily jednoznačně odvozené od snahy jednotlivých států Unie sáhnout svým podnikatelům hlouběji do kapsy. Třeba stát New York za poslední čtyři roky po­dle listu New York Post přišel o deset miliardářů, včetně známého investora Carla Icahna a další hedgefondové star Daniela Ocha, a státní pokladna to měla pocítit v řádech desítek milionů dolarů.

„New York má neuvěřitelně vysokou sazbu uvalenou na všechny příjmy nejlépe vydělávajících osob a život kdekoli jinde vám podstatně sníží daňové zatížení. Třeba odchod na Floridu zjevně eliminuje velkou část individuálního daňového zatížení a mnozí toho využívají,“ prohlásil viceprezident Národní daňové nadace Jared Walczak.

Stát okolo „Big Apple“ spoléhá na to, že jedno procento nejbohatších dodá více než dvě pětiny jeho daňových příjmů, a příjmy nejbohatších proto daní v americkém kontextu ohromující, téměř patnáctiprocentní sazbou.

Podobnou motivaci mají bohatí Kali­forňané, kteří slunečný stát též opouštějí po desítkách. Poslední kapitolu ohledně vnitroamerické „geoarbitráže“ zatím napsal Elon Musk, který v reakci na rozhodnutí delawarského soudu, jenž za­mítl jeho dohodu o výplatě 55,8 miliardy dolarů jako odměny za řízení Tesly, pohrozil přesunem automobilky do podnikatelsky liberálnějšího Texasu.

Ať už se neschovají

Přinejmenším miliardáři by však mohli mít brzo „po stěhování“. Na úrovni skupiny G20 se nyní pod předsednictvím Brazílie intenzivně diskutuje myšlenka zavedení minimální globální daně pro nejbohatší občany světa. Jakkoli podle insiderů k dohodě – především kvůli odporu Spojených států – vede ještě dlouhá cesta, nemá být úplně nerealizovatelná. Tři roky nazpět se podařilo prosadit patnácti­procentní globální daň pro nadnárodní společnosti, nyní se tato pravidla plíživě přibližují i k jejich majoritním vlastníkům. A třeba ministři financí Brazílie a Francie už přislíbili návrhu svou podporu.

Přičemž i Američané, kteří jsou dlouhodobě vůči těmto záměrům spíše v opozici, souhlasí, že jejich nejbohatší obyvatelé množí své majetky metodami, jež jsou v řadě případů daněny nižšími sazbami než příjmy běžných zaměstnanců. A třeba administrativa prezidenta Joea Bidena navrhuje, aby stávající daňová kvóta, která je v případě těch nejbohatších zhruba osmi­procentní, vyrostla více než trojnásobně. Ještě ambicióznější návrh mají v rámci G20 předsedající Brazilci, kteří by každoročně chtěli od nejbohatších vybírat dvě procenta hodnoty jejich majetku.

Podle francouzského ekonoma Gabriela Zuckmana, který byl požádán o vypracování návrhu na možné zavádění globální daně pro superbohaté, tito lidé – zainvestovaní především v akciích a nemovitostech – v posledních letech nejvíce benefitovali z nízkých úrokových sazeb a takzvaného kvantitativního uvolňování. V důsledku toho se měl posledních patnáct let počet miliardářů ztrojnásobit. Podle britského deníku The Guardian přitom existuje odhad, že by třeba výše zmíněná dvouprocentní globální daň z miliardářského majetku mohla přinést do národních rozpočtů až 250 miliard dolarů ročně. Skeptici naproti tomu tvrdí, že návrh je příliš ambiciózní a že existují méně okázalé a efektivnější způsoby zdanění. Třeba jako v minulosti navrhovaná takzvaná daň Robina Hooda, která chtěla mikrosazbou danit finanční transakce, ta ovšem narazila. Nyní to předsednická Brazílie chce zkusit s ještě odvážnější myšlenkou. Aby se nejbohatší neschovali.