Tajemství polského ekonomického vzestupu

Polsko ekonomicky Česko dotahuje, to už je známá věc. Dokazuje ji řada konvenčních ukazatelů, včetně hrubého domácího produktu v přepočtu na obyvatele. Jako příklad však poslouží i méně konvenční statistiky. Třeba ta, jež zachycuje nejvyšší budovy v zemích visegrádské skupiny. Z nich plyne, že z Česka – a Prahy zvláště – se stává jakýsi skanzen. V první padesátce takového žebříčku má totiž Česko jen dvě zastoupení. A to brněnskou AZ Tower na 39. místě a pražskou City Tower na 42. místě (viz tabulka). Poláci žebříčku dominují jednoznačně, s bezmála čtyřiceti zastoupeními.

V případě Polska, kde je nejvyšší koncentrace výškových budov ve Varšavě, nelze jejich vysoký počet vysvětlovat jen válečným zničením metropole. Vždyť takřka dvacet polských budov z žebříčku bylo dokončeno v posledních zhruba deseti letech. Žebříček je tak smutným dokladem stále propastnějšího tuzemského zaostá­vání v moderní výstavbě. A Praha vykazuje na poměry V4 nejvyšší ceny nemovitostí a také nájmů.

Podle loňských údajů společnosti Eko­spol se za nájem jednopokojového bytu v centru Prahy platí v přepočtu zhruba o pět tisíc korun měsíčně více než za nájem srovnatelného bytu v centru Varšavy či Bratislavy. A o nějakých deset tisíc měsíčně více než v Budapešti.

Přitom vyšší podíl moderní výškové výstavby by vytvořil tlak na pokles cen nemovitostí, a tedy i nájmů, nebo alespoň na jejich pomalejší růst. Vzhledem k nedostatku bytů v Praze a enormnímu zájmu o bydlení v ní neexistuje dlouhodobě vlastně jiná možnost než stavět více do výšky.

Přesto současná česká legislativa jde opačným směrem. Česko má jedny z nejdelších povolovacích řízení v oblasti výstavby na světě. Vlivné lobbistické organizace a zkostnatělé regulace pak brání tomu, aby se v Praze stavělo více do výšky.

Nemožnost rozsáhlejšího budování staveb 100 metrů a vyšších zneatraktivňuje rozvoj města i v očích developerů a investorů – a ti pak raději budou stavět třeba právě ve Varšavě. Polsko jim zkrátka i v tomto umí vyjít lépe vstříc, třeba příhodnějšími zákony. A pak i z toho důvodu Česko ekonomicky dohání – protože se tam více staví, a nejen budov.

Nejlevnější benzin

Někdy to, pravda, Poláci se vstřícností v zásadních ekonomických tématech přeženou. Příkladem z horké současnosti jsou pohonné hmoty. Ty jsou nyní v Polsku dramaticky levnější než ty v Česku. Rozdíl v případě benzinu a nafty činí osm až devět korun na litr, vyplývá to z aktuálních dat Evropské komise.

Extrémně levné ceny pohonných hmot vedou v Polsku k jejich horečnému vykupování. Částečně i proto, že se lidé obávají, že takto výhodně nízké dlouho nezůstanou a předzásobují se. Zároveň ovšem klesá chuť firem, jež do Polska pohonné hmoty dováží z jiných zemí, aby tak dále činily. Nízké marže v Polsku zkrátka odrazují od zásobování země pohonnými hmotami ze zahraničí, takže Polsko se tím více musí spoléhat na své domácí dodavatele. Jejich kapacity ale nejsou nekonečné a zásoby bezedné.

Polskem se proto šíří panika zejména z nedostatku nafty a některé pumpy v zemi mu údajně už i čelí. Panika ještě urychluje zmíněné již tak horečné vykupování paliv ze strany Poláků, ale i cizinců, včetně Čechů. Pohonné hmoty jsou teď v Polsku nejlevnější v pevninské EU; levnější i než v tradičně levnějších zemích typu Bulharska.

Důvodem polské láce je tlak vládních politiků na státem kontrolovaný podnik Orlen, aby držel cenu pohonných hmot nízko, a zvyšoval tak šance na jejich volební úspěch. Polsku hrozí podobné fiasko jako loni Maďarsku, jež kvůli nedostatku pohonných hmot muselo režim nadekretovaného udržování jejich extrémně nízké ceny za dramatických okolností opustit. Není vyloučeno, že tak Polsko bude muset učinit ještě před volbami v polovině října.

Polsko umí vyjít svým dlouhodobým ekonomickým zájmům lépe vstříc než Česko. Je však někdy až tak horlivé, že to přežene – i když zpravidla jen krátko­době, tudíž z dlouhodobého hlediska neškodně.