Tekutá spása Evropy

Evropská unie se hodlá zbavit závislosti na ruském plynu. Jednou z nejrychlejších a krátkodobě nejefektivnějších cest je dovézt ho odjinud. Nejlépe po moři, ve formě zkapalněného plynu (LNG), protože tak Evropa nebude připoutaná k jednomu či několika dominantním dodavatelům. Má to ale úskalí.

Vypuknutí války na Ukrajině probudilo Evropany ze snu o zářné budoucnosti. Nejenže se jim zhroutila představa stabilní poválečné Evropy, kde neexistují velké mezistátní konflikty, hranice se neposunují násilím, ale i že bude používat relativně levný ruský plyn, čímž podpoří ekonomiku, a zároveň, že ho využije jako „přechodné palivo“ k té zelené bezemisní. Namísto toho je tu otázka, jak se chovat v nové Evropě, kde válčí velké země, a jak nahradit ruský plyn, byť za cenu dočasného ústupu od ekologie.

Gazprom, ruský monopolní vývozce plynu, už před válkou omezoval jeho dodávky do Evropy pro okamžitý prodej. Kvůli vysoké ceně a velké poptávce tím přicházel o peníze, ale cílem zřejmě bylo vyvolat nestabilitu v Evropě. Po vypuknutí války na Ukrajině pak ruský prezident Vladimir Putin rozhodl, že se za plyn musí platit v rublech, čímž Gazprom porušuje smluvní podmínky. Je to sice povinnost spíše formální, ale ukazuje, že pro Putina jsou obchodní smlouvy jen kus papíru a Gazprom není normální firma.

Nahradit ruský plyn však není snadné. Evropa si totiž na něm dlouho­době vypěstovala závislost, čímž Moskva získávala stále větší možnost ji vydírat. Přerušit najednou ji nelze, musí se postupovat postupně. Navzdory tomu Evropská komise přišla s plánem rychle omezit používání ruského plynu v Evropě o dvě třetiny.

Sází přitom na obnovitelné zdroje energie, energetické úspory, ale především na dovoz plynu odjinud. Zejména zkapalněného, což je tradiční zemní plyn, jen prudkým ochlazením či stlačením změněný na tekutinu, takže lze převážet po moři speciálními tankery. Mimo jiné i proto, že zkapalněním se objem zemního plynu sníží až 600krát.

Zaparkovat lodě, obrátit směr

Vypadá to téměř geniálně jednoduše. Jeden plyn se nahradí jiným a infrastruktura už roste. Podle americké nevládní organizace Global Energy Monitor bylo od vypuknutí války na Ukrajině oznámeno, navrženo či revidováno 22 velkých plynových projektů na terminály umožňující v Evropě přijímat LNG z lodí. Celkem je jich v běhu 26 v deseti evropských zemích.

Měly by zajistit, že Evropa bude moci přijímat 152 miliard metrů kubických plynu za rok, o něco méně než loni činil dovoz ruského plynu, jehož se do EU dovezlo 155 miliard kubických metrů. Nejslibněji vypadají plovoucí terminály, loď přestavěná na převoz LNG, která kotví v přístavu a je napojená na pevninu, kde je zásobník plynu a plynovod. Navíc se jimi obejdou stavební povolení a výstavba terminálu, která trvá v průměru zhruba pět let, a jsou levnější než ty na pevnině.

Pokud by Česko chtělo přejít pouze na dovoz

LNG, byla by na něj třeba zhruba desetina

světové flotily tankerů, jež ho přepravují.

Od roku 2014 má plovoucí terminál Litva, Poláci ho chtějí mít v Gdaňsku, do konce roku bude další zprovozněn v Německu. Berlín kromě toho, že novým zákonem zkrátí na desetinu čas k získání povolení na výstavbu plynových terminálů na pevnině, plánuje pronájem dalších tří. Jeden si pronajala finská firma a má sloužit i pro dodávky plynu do Estonska. Podle některých odhadů bude kapacita terminálů jak v Německu, tak v Polsku za pár let větší než jejich spotřeba, a proto by je mohly využít i jiné státy, například Česko.

V prohlášení české vlády se dokonce uvádí, že se bude snažit získat podíl na terminálu na LNG v sousední zemi. Ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela (STAN) řekl, že vláda jedná s Německem, Polskem i s nesousedním Nizozemskem. Praha zvažuje také dopravu neruského plynu z Chorvatska, Itálie či Francie. Velké nevyužité kapacity umožňující dovoz LNG jsou v Portugalsku a především ve Španělsku, které má šest pozemních terminálů a dle Gas Infrastructure Europe je využívá z necelých 40 procent.

Problémem je, že evropské plynovody nejsou propojené, aby bylo možné distribuovat neruský plyn přivážený loděmi po Evropě dle potřeb jednotlivých zemí. Například Portugalsko a Španělsko jsou téměř odříznuté Pyrenejemi od zbytku Evropy. Do plynovodu tudy může téct jen desetina plynu, který dopluje do jejich přístavů.

Neexistuje ani propojení z Polska do Česka a plynovod z Chorvatska zřejmě nebude mít v případě ukončení dodávek plynu z Ruska dostatečnou kapacitu, aby obsloužil všechny zákazníky. Plynovody proto bude třeba dostavět, posílit jejich kapacity a v západní Evropě navíc obrátit tok plynu, který dnes směřuje na západ, na východ.

Podaří-li se to, zbývá ještě jedna věc – dost lodí na převoz LNG a zkapalňovacích kapacit u jeho producentů. Pokud by například Česko chtělo přejít pouze na jeho dovoz, byla by na něj třeba zhruba desetina světové flotily tankerů, jež ho přepravují. Udělaly-li by něco podobného i další evropské země značně závislé na ruském plynu, došla by brzy lodní kapacita.

Tato úvaha je jen teoretická, protože kromě plynu dováženého po vodě bude Česko zřejmě vždy využívat i ten norský či nizozemský, ale ukazuje to, že bude třeba navýšit také kapacitu lodní dopravy, která je už nyní téměř plně využita. Navíc, jak nedávno upozornil odborník na plynárenství Jiří Gavor, zplynovací terminály u exportérů už nyní jedou naplno a nemusejí mít kapacitu na další zesílenou poptávku.

V Evropě není dost terminálů na přeměnu kapalného plynu v plynné skupenství, v USA zase na zkapalňování plynu, proto Evropané prosí kupce v Asii, aby se vzdali svých nákupů a přesměrovali tankery do Evropy, popsal situaci v deníku The New York Times Robert MacNally, bývalý poradce amerického prezidenta George W. Bushe pro energetiku. Dle něho, pokud by se podařilo na obou stranách Atlantiku vybudovat dost terminálů, mohly by se USA stát „energetickým arzenálem“, jenž by odstranil závislost Evropy na Rusku.

V zajetí autokratů a uhlíku

I když se tyto problémy podaří vyřešit, stále to nemusí být pro Evropu výhra. Dovoz LNG totiž také znamená náhradu jedné závislosti druhou, namísto na ruském plynu na tom z jiných zemí. A nejen to. Evropa by závisela na námořní dopravě. I ta je však zranitelná, o čemž svědčí koronavirová pandemie. Uzavření přístavů kvůli nákaze, internace lodních posádek i přetížení vykládacích kapacit ukázaly, že může snadno nastat narušení dodávek. A to jde o přírodní pohromu. Může ale přijít i zásah nepřátelské mocnosti.

Vytvořit novou závislost Evropy na dovozu energií po moři z různých koutů světa znamená, že by měla mít odpovídající námořní síly připravené zasáhnout v případě narušení mezinárodních obchodů. Jenže EU je nemá. K tomu je třeba přidat, že ani exportéři LNG po vodě nemusejí být vždy důvěryhodní partneři. Austrálie a USA jsou sice demokracie nakloněné Evropě, ale o dalších velkých vývozcích to neplatí.

Kromě USA bude Evropa značně záviset na Kataru, Alžírsku a Nigérii. Dalšími dodavateli by se mohly stát například Mosambik, Turecko a v budoucnu třeba Saúdská Arábie a snad i Izrael. Což jsou kromě Izraele nedemokratické země s tradicí manipulace s trhem. Navíc plyn není příliš ekologický.

Započítají-li se i emise způsobené jeho těžbou a přepravou, vytváří podobný objem na jednotku výkonu jako třeba spalování uhlí. Pokud soukromé či polostátní firmy vybudují nákladnou infrastrukturu na LNG, budou ji chtít využívat léta, aby se jim investice vrátily. Jenže to je v rozporu s plány EU omezit skleníkové plyny do roku 2030 o 60 procent ve srovnání s rokem 1990 a do roku 2050 dosáhnout uhlíkovou neutralitu.

Její představitelé tvrdí, že část nově vybudované infrastruktury půjde za pár let využít na přepravu syntetického metanu nebo zeleného vodíku vyráběného například s pomocí větrných či solárních elektráren, ale jisté to není a někdo bude muset současné náklady zaplatit.

Autor je publicista