To je smrt! To je život!

Těch metafor je spousta. Chytat rozjetý autobus. Zastavovat stádo běžících buvolů. Srazit se s utrženým vagonem. Ragby na nejvyšší úrovni je sport, který bolí i fascinuje. Sport, kde se na každé straně patnáct mužů pere o šišatý míč, má sice na západ od českých hranic (a pak hluboko v Tichomoří) miliony oddaných fandů, obvykle se však skrývá v pomyslném stínu fotbalu. Nyní má k dispozici téměř dva měsíce globálního výsluní.

Od 8. září, kdy se domácí Francouzi nenechali zastrašit hakou All Blacks a v otvíracím utkání šampionátu zvítězili nad Novým Zélandem  : , svět „znovu objevuje“ krásy ragby. Sportu, který spoluvytvářel DNA anglofonního světa i polynéských ostrovů. Sportu, který si stále úspěšněji hledá cestičku do míst, kde jej neinformovaná veřejnost dlouho vnímala pouze jako sofistikovanější rvačku. I sportu, který aktuálně čelí skryté hrozbě v podobě zkoumání a hlubšího vědeckého porozumění zdravotních dopadů úderů do hlavy a sériových otřesů mozků.

Ale teď jde především o mistrovství, oficiálně Rugby World Cup 2023 ve Francii. Devět stadionů. Dvacet týmů. Osmačtyřicet zápasů. Jednapadesát dní. Dva a půl milionů diváků na stadionech. Téměř miliarda u televizních obrazovek. Tahle akce si podmanila začátek podzimu i svět sportu, letos není významnější sportovní události. Šampionát se ze skupinové fáze právě propracoval do play-off, které vyvrcholí finálovým bojem 28. října v Paříži, kde se s vypětím posledních sil bude bojovat o každý centimetr hřiště na vyprodaném Stade de France.

A z ragbistů, kteří se konečných fází turnaje dožijí ve zdraví (třeba domácí Francie se aktuálně modlí v co nejrychlejší návrat své opory Antoinea Duponta, jenž si z jednoznačného utkání s Namibií odnesl zlomenou lícní kost), se mohou stát globální superhvězdy. Na konci října budeme znát nového majitele světového ragbyového trůnu. Podle sázkových kanceláří je pole favoritů vzácně vyrovnané, když největší šance se dávají kvartetu v čele s obhájci z Jižní Afriky, následovaných Irskem, Francií a Novým Zélandem.

Ze školních hřišť na stadiony

Svým způsobem to bylo vtipné. Sym­bolické. I symptomatické. Nablýskané premiéry. Skvělé sportovní výkony. Hlediště narvaná domácími i zahraničními fandy. A došlo pivo. Fandové ragby jsou známí svou žízní. Vínamilovní Francouzi to směrem k naředění ochozů zahraničními fanoušky úplně neodhadli. „Zásoby jsme dělali na základě předchozích rekordů a mysleli jsme, že co se týče piva jsme připraveni dobře. Ale ukázalo se, že naše odhady nebyly správné,“ sypal si po úvodním víkendu „chmel na hlavu“ šéf organizačního výboru Julien Collette, když se omlouval třeba Angličanům a Argentincům, že na Stade Velodrome v Marseille při zápase jejich národních týmů „vyschly trubky“. Na omluvu Francouzů, kterou mimochodem Anglii tlumočila i francouzská ministryně sportu: rekord jejich domácí soutěže činí padesát tisíc vyexpedovaných půllitrů; při ragbyové rekonstrukci „bitvy o Falklandy“ jich v horkém večeru na začátku září padlo třiaosmdesát tisíc.

I na tomto příkladu je vidět, jak se bitvy o trofej Williama Webba Ellise – legen­dárního zakladatele ragby, který měl v roce 1823 při školní hodině sportu v ang­lickém městě Rugby při fotbalovém zápase popadnout míč do rukou a utíkat s ním k bráně – během šesta­třiceti let dějin ragbyových World Cupů posunuly. Když v roce 1987 Austrálie a Nový Zéland společně hostily první ročník, vypadalo to podle fotografií i vzpomínek účastníků trochu jako sofistikovanější národní olympiáda mládeže. Kterou při dvaceti­tisícové průměrné návštěvě na zápas nakonec ovládl Nový Zéland. O čtyři roky později kvintet organizátorů Anglie, Francie, Irsko, Skotsko a Wales myšlenku zpopularizoval na severní polo­kouli, v roce 1995 (kdy se ragby oficiálně zprofesionalizovalo) se Springboks, jak se přezdívá jihoafrickým ragbistům, a Nelson Mandela postarali o globálně společenský přesah události, když rag­­by a trumf domácích posloužily jako lepidlo apartheidem rozervané zemi. Rozhodující kop Jonnyho Wilkinsona dvacet vteřin před koncem finále šampionátu 2003, který přihrál vysněný titul Anglii, byl zase jedním z posledních „goose bumps“ (husí kůži nahánějících) momentů globálně fungujících před nástupem éry YouTube.

Nepravděpodobný fenomén

V současnosti už jde o sport, který v globálním zájmu šlape podle nejrůznějších zdrojů a statistik na paty basketbalu, baseballu nebo pozemnímu hokeji, který je silný díky pozici v Asii, především na indickém subkontinentu. Těžiště patnáctkové verze takzvané Rugby Union (vedle toho existuje ještě Rugby League se třinácti hráči) jsou dvě. V severní hemisféře okolo Six Nations, což je neoficiální mistrovství Evropy hrané mezi Anglií, Francií, Itálií, Irskem, Skotskem a Walesem, přičemž progres hry je patrný (díky pacifickému know-how) na Japonsku a plány na expanzi má ragby i ve Spojených státech, kde se odehraje šampionát v roce 2031. Zbytek Evropy, včetně Česka, pak tyto giganty sleduje s odstupem (viz box). Na jižní polokouli dominuje trio Austrálie, Jižní Afrika, Nový Zéland, jež je doprovázené miniaturními populacemi pacifických ostrůvků jako Samoa, Fidži nebo Tonga, které ovšem dokážou skládat konkurenceschopné výběry.

Absence výraznější oblíbenosti v populačně nejsilnějších zemích světa – Indie si od anglických kolonizátorů vzala kriket, Čína opium a ponechala si svůj stolní tenis, Američané si ragby předělali do své podoby fotbalu – pak z tohoto sportu dělá relativně „nepravděpodobného jezdce na koni popularity“. Podle sociologů a dalších expertů je vlna zájmu o ragby z fanouškovské perspektivy živená touhou po nekašírovaném sportovním zážitku. „Na ragby je něco živelného. Troufám si říct čistého. V základních aspektech ragby, jako jsou síla, vytrvalost a týmová spolupráce, se skrývá velký potenciál pro individuální projev i týmovou souhru. Stejně jako jeho celosvětová přitažlivost,“ napsal americký sociolog Robert Sarwark s tím, že rag­by se v jistém smyslu daří naplňovat slova maorské haky, kterou k zastrašení soupeře tradičně před zápasy předvádí novozélandští All Blacks. „Ka mate! Ka mate! Ka ora!“ (V překladu: To je smrt! To je smrt! To je život!)

Aktuálně si tohoto buzzu okolo ragby v rámci přípravy na pařížskou olympiádu v příštím roce užívají Francouzi. A minimálně ti ragbymilovní si tohoto zážitku po 16 letech velmi považují. „Je to čest pořádat mistrovství světa,“ citovala reportáž deníku The New York Times Youssoufa Yateru, ragbistu třetiligového Suresnes. „Ragby se díky tomu ve Francii dostává jasně na oči všem, protože normálně je vždycky skryto zájmem země o fotbalovou reprezentaci,“ dodal Yatera.

Řada problémů

Na pozadí rostoucí popularity a zájmu veřejnosti se odehrávají subtilnější příběhy. Třeba do jisté míry klesající ochota mladších generací se zapojit. Z nejrůznějších důvodů. „Musíme více pracovat na podobě hry na hřišti. Jak na nových trzích, tak pro mladší generaci musí mít hra větší tempo, musí mít v sobě co nejvíce efektních momentů,“ uvedl pro Financial Times Jack Robinson, který na Novém Zélandu seděl v komisi, jež se snažila vymyslet, jak udržet mladé adepty u národního sportu. Novozélanďané tak zvažují nové formáty zápasů, přemýšlejí nad dílčími úpravami pravidel nebo se třeba snaží domluvit s Netflixem na popularizační sérii, jež by měla podobný úspěch a dopad jako F1: Touha po vítězství na formuli 1.

Ragby, tradičně silné v anglofonních chlapeckých školách, se snaží expandovat i dál za svoje stávající hranice a dělá všechno možné pro širší propagaci sportu. Na nižší ročníky škol tak proniká (i mezi dívky) takzvané touch rugby, velkým průlomem a inovací – která od Ria 2016 ragby zajistila status olympijského sportu – pak je sedmičkové ragby, kde na každé straně figuruje sedm hráčů a místo dvakrát čtyřiceti minut se hrají pouze sedmiminutové poločasy. Ragby tímto řeší jak problém s obřími kádry, tak snazší rekonvalescenci po zápasech, potažmo ne tak dlouhé turnaje. Kratší zápas s méně střety (běžecky velmi náročné sedmičky se hrají na stejně velkém hřišti jako patnáctky) umožňuje sportovcům, aby byli rychleji připraveni na další utkání.

A do značné míry minimalizují střety. Především hlavou. A následné poškozování mozku. Ty jsou totiž pro ragby, stejně jako pro americký fotbal, box nebo tradiční fotbal (hlavičky) aktuálně zřejmě největším rizikem. Podle vědců hráči ragby (především na pozici rojníka) čelí značnému riziku dlouhodobého poškození mozku a neurodegenerace, která může mít za následek patologické procesy, na jejichž konci stojí třeba onemocnění typu Alzheimerovy nebo Parkinsonovy choroby. Pokrok výzkumu na tomto poli a zveřejňování jeho výsledků odrazuje potenciální hráče. Své obavy mají i ti stávající, na současném mistrovství světa však určitě dávají přednost myšlenkám na titul světových šampiónů. A toto odhodlání jít až za hranice svých zdravotních limitů přináší zájem fandů. A jejich peníze.

Dobře seřízený stroj na peníze

Že francouzský šampionát bude minimálně po finanční stránce úspěchem, se očekávalo. Vstupenky se vyprodaly už rok před začátkem, více než dva a půl milionu prodaných lístků je historickým rekordem, kterým Francouzi překonali rivala zpoza Lamanšského průlivu (MS v Anglii v roce 2015). A podle projekcí by měla celá akce vynést téměř půl miliardy eur zisku – jen pro mezinárodní federaci –, který World Rugby slibuje následně investovat zpět do sportu. Odhadovanou sumu tvoří podíl federace na tržbách z prodeje lístků, příspěvků portfolia globálních sponzorů šampionátu (Societe Generale, MasterCard nebo Facebook) a svou část přinesou i televizní práva. Jejich hodnota sice zdaleka nedosahuje výše těch fotbalových, sledovanost ragbyových šampionátů nicméně setrvale roste a podle odhadů letošní World Cup zasáhne zhruba sedminu světové populace, když překoná 857 milionů lidí, kteří si naladili ročník 2019 v Japonsku. Což tehdy znamenalo čtvrtinový nárůst proti Anglii 2015.

Do Francie, která ve spojení se šam­pionátem očekává jen v oblasti Ile-de-France (pařížské aglomerace) ekonomický impulz ve výši 1,6 miliardy eur, má přijet více než 600 tisíc zahraničních návštěvníků (60 procent Britů doplněných především Australany, Zélanďany a překvapivě Nizozemci), a to především v rámci rodin (skoro tři čtvrtiny zahraničních návštěvníků přijde s rodinným příslušníkem) nebo s přáteli. Země galského kohouta se tak těší, že by v daném kontextu mohla dostat podobnou vzpruhu jako minulý šampionát organizující Japonsko, kde podle EY celkový ekonomický přínos turnaje činil přes pět mi­liard eur a v souvislosti s ním bylo vytvořeno téměř 50 tisíc pracovních míst.

Francouzi ve snaze zajistit co nejvyšší návštěvnost vyšli lidem vstříc i cenou lístků, která se v průměru (na skupinovou fázi) udržela na dvouciferných hodnotách v eurech, a je tak o více než třetinu levnější, než byla na minulém mistrovství světa v Japonsku. „Chcete-li naplnit prohlášení, že budete maximálně vstřícní a přátelští, musíte zajistit, aby byly vstupenky dostupné,“ uvedl pro televizní kanál SportsPro šéf organizačního výboru šampionátu Michel Poussau. I přesto z nich přiteče do pokladen orga­nizátorů na 200 milionů eur. Poussau naopak nespecifikoval náklady (francouzští organizátoři očekávají zisk ve výši zhruba 40 milionů eur).

Otevřenější Američané, kteří budou pořádat šampionát v roce 2031, počítají s náklady ve výši půlmiliardy dolarů. U Francouzů s existující ragbyovou infrastrukturou by toto číslo mělo být nižší. Podle současného vývoje to vypadá, že až 28. října některý z týmů pozvedne nad hlavu trofej Williama Webba Ellise, za což by mimochodem měla vítězná federace zinkasovat 40 milionů eur, bude ragbyový světový šampionát hodnocen jako jednoznačný úspěch.