Věčné přitakávání životu i smrti

Vím, že teď dáváte rozhovory celkem často a často musíte odpovídat na stejné otázky, přesto by mě zajímalo, co vás první napadne při vzpomínce na dětství?

No, že jsem vlastně měl hezké dětství. Měl jsem to štěstí, že jsem vyrůstal s kamarády, se kterými se stýkám prakticky doteď.

Fakt?

Třeba v naší tajné organizaci B.K.S. je zrovna člověk, se kterým se přátelím od čtvrté třídy přes pubertu, aniž bychom spolu běhali za děvčaty, jsme rozvíjeli společné řekněme zájmové činnosti, až se to přehouplo do skoro poloprofesionální formy a vznikla z toho tajná organizace B.K.S., která nějakým způsobem funguje dodnes.

Já vím, že to je tajná organizace a nesmíte o tom moc mluvit…

Nesmím…

A co mi o tom můžete říct?

Já bych tím nezačínal, ale můžu asi říct, že to je organizace, která má v programu věčné přitakávání životu i smrti, to znamená, že se nebrání protikladům, které jsou v životě důležité. Akorát se vždycky trochu víc zaměřovala na mírně dekadentní témata zmaru a zániku. Nakonec i v naší poezii je to znát. Zrovna včera jsem měl velikou radost, protože jsem poslal moje nové cédéčko dechovky František Skála & Provodovjané, které se jmenuje Pojď se mnou děvče mé, Ivanu Wernischovi. Načež mi volal, že ho to potěšilo, protože některé texty té dechovky pocházejí původně z básnické sbírky B.K.S., která se jmenuje Kaloty a kterou Wernisch ocenil jako dobrou poezii… Jak jsem si všiml, tak já už o tom vlastně mluvím!

No, mluvíte (smích).

My občas vydali i nějakou knihu. Například Zbraně B.K.S., která je zajímavá

tím, že to jsou chladné zbraně z našeho arzenálu a k nim jsou vzadu básně.

Málokdy bývají básně o jednotlivých zbraních. A to se neustále rozšiřuje, takže jsme oslovili i Ivana Wernische, jestli by nechtěl napsat nějakou báseň o položce s názvem Řitní dýka, k níž už existuje asi patnáct básní, že bychom to vydali jako samostatnou sbírku Řitní dýky (hurónský smích). Myslím, že tomu byl nakloněn. A teď dopoledne jsem byl nucen mluvit na právě probíhající výstavě Vanitas v DOX o svém díle, které tam vystavuju a které se jmenuje Smrt vítězná. Pod skleněným poklopem leží taková mumie, která je ale ozdobena suchými květy a je to vlastně jakási forma ikebany. Právě ikebana je jedna z mála věcí, kterou my z naší činnosti můžeme prezentovat a vystavovat. Komise pro útlum publicity ikebanu uvolňuje, to znamená, že jsme díky tomu měli nějaké výstavy a vydali jsme i brožurku Ikebana B.K.S. včera a dnes, jež vyšla i v japonštině a v Japonsku jsme ji i prezentovali. A mně zpětně došlo, že právě tahle moje instalace je vlastně jakási syntéza dvou druhů ikebany – té klasické, kdy se aranžují květy do vázy, my používáme suché, odumírající květy nebo byliny, a zároveň druh, který se jmenuje kladení, což je jakýsi rituál. Když některý z členů organizace předčasně usne, většinou mírně zmožen nějakým alkoholickým nápojem, tak se takzvaně zakládá, což znamená, že se na něj pokládají různé předměty a vytváří se taková pěkná kompozice. A předměty jsou čím dál těžší, až je ten spáč jejich tlakem probuzen a následně vysvobozen. Já jsem to samé udělal v DOX s kostrou, takže je pěkně zakladena květinami.

Do jaké míry je tohle všechno recese?

Víte co, ona to zase taková recese být nemůže, protože to dá spoustu práce. Když máte arzenál dvě stě zbraní nebo i víc, tak je musíte vyrobit, a tím pádem se to musí dělat s velikou péčí a úctou k tomu, co to představuje. Takže je to vlastně na vážno. Ale to se týká i jiné mojí tvorby, kdy člověk něco dělá, zároveň se u toho baví a způsobuje mu to radost, což ale neznamená, že to je nějaká recese. Není umění jenom to, u kterého se trpí.

Takže všechno spojené s B.K.S. má svoje přísná pravidla, chápu to správně?

No jistě, má to svoje přísná pravidla, regule a… Já vám to tady teď nebudu ukazovat, ale právě jsme inovovali Řád blizen, který je opravdu dlouhý. V tomhle věku totiž nemůžete udržet kamarádšoft jiným způsobem než tímhle, jinak se to většinou rozpadne.

A tohle funguje?

Funguje. Protože jinak se člověk dostane do takzvaného Opruzního řízení, což zrovna teď hrozí jednomu členovi.

A z toho se vyvozují nějaké důsledky?

Z toho se vyvozují dost nepříjemné důsledky. Dovedete si představit, co se může skrývat pod Opruzním řízením, ne? (smích) Ale vážně, popisovat atmosféru 80. let, kdy všechno byla v podstatě jedna parta, generační záležitost, to by bylo opravdu na dlouho. Divadla, hudební skupiny, je náročné se v tom orien­tovat, ale je to všechno navzájem provázané. Vlastně skupina Tvrdohlaví byla takovým průsečíkem všech ostatních těles. Pražské pětky, staré party B.K.S., pak z toho vzniklo M.T.O. Universal, Tros Sketos, Thomas & Ruhller, záležitosti, z nichž některé fungují dodnes.

Hodila do toho trochu vidle současná situace?

Hodila, protože se nic nemůže dít.

Předpokládám, že jste ale v nějaké rezistenci…

No jasně, teď se všichni těší, až se zase zvednou stavidla a budou opět nějaké koncerty. Ale já jsem i v tom normálním čase musel hodně z toho korigovat, abych měl vůbec čas na práci, protože tohle všechno jsou spíš takové zábavné divadelně-hudební přidružené aktivity. A když se to teď ještě rozrostlo o můj další projekt Třaskavá směs a o dechovku, tak to už je moc. Žena mi říká, takže ty teď budeš na stáří jezdit s dechovkou po domovech důchodců!? Dát si to jako takové konceptuální turné, to by bylo dobré! Každopádně to je pozitivní, žádná depresivní dekadence.

Trochu mi to evokuje hlášku z filmu Vesničko má středisková „jeď do Pelhřimova, prohlídni si krematorium, ať víš, do čeho jdeš“.

V Pelhřimově se vyrábějí rakve. Od firmy Moser Legno jsme dostali na výstavu ve Špálově Galerii jako sponzorský dar pět rakví…

Začíná se nám to zvrhávat…

No, na to se mě právě ptali v minulém rozhovoru, tak já už bych přešel na něco jiného…

Dobře. Tak se vraťme ještě k tomu dětství.

Dětství bylo výborné! Jsem vděčný za to, že jsem se přehoupl v režimech. V útlém dětství jsem byl v Pionýru a pořád nás nutili stát u nějakých pomníčků, rodiče mi řekli až trochu později, jak to doopravdy je. Naštěstí se to propagandistické peklo nijak výrazně nedotklo té doby, kdy jsem vyrůstal ve Strašnicích. V té době to byla periferie a bylo to skvělé. Ve zrušené zahrádkářské kolonii jsme si stavěli bunkry, pak v 60. letech čaje v kulturním domě Barikádníků, háčkovaná žebradla až ke kolenům a batikovaná trika…

Byl jste sígr?

Naprosto! Nejhorší zážitek mojí maminky byl právě už ve čtvrté třídě, kdy se vrátila z třídní schůzky. Já čekal pod peřinou, co bude, a ona byla úplně zdrcená, protože se na ni sesypaly všechny maminky ostatních žáků, že je po cestě ze školy přepadávám se svojí bandou. Ale tam šlo o tu akci! V té době frčel Vinnetou a podobné věci, takže někoho jako desperáti přepadnout, to byla taková akce. Ale nijak jsme ho nemučili. Možná někdy jo, co já vím… (smích). Mně se to ale zase vracelo od těch starších. Nic z toho už se dneska, myslím, neděje, protože dnešní děti skoro vůbec nechodí ven. Vezměte si třeba tady na Kubánském náměstí, dříve Náměstí kurev neboli Kubánské revoluce, tam jsme jako děti měli něco jako indiánské území, které je tam dodneška, plácek, kde teď lidé venčí psy. My jsme tam byli pořád a neustále rozšiřovali okruh. Nejdřív jsme byli jenom na zahradách u kámošů, ale čím jsme byli starší, dělali jsme výjezdy jinam, do Hostivaře, na vrakoviště, kde v té době byly třeba i části letadel z války. A později jsme dělali výjezdy do centra, na zadní plošině prvního vozu staré šestadvacítky. V centru jsme chodili do banky s futrály od houslí, ve kterých jsme měli skládací samopaly, a promenádovali se tam, dokud nás ostraha nevyrazila.

To vám bylo třeba kolik let?

Tak asi sedmá třída, myslím.

To už by dneska asi neprošlo.

Nic z toho by dneska neprošlo. Na to vlastně navázalo to, že až někdy po vysoké v 80. letech, v okruhu Divadla Sklep, se rozmohlo střílení z poplašňáků. Probíhalo to tak, že když člověk někoho jakoby kdekoli zastřelil, ten dotyčný musel spadnout na zem a chvíli předstírat, že je mrtvý. Bylo to trochu nebezpečné, my v té době měli na Čechově náměstí první ateliér, kterému se přezdívalo Šukárna, i když se tam vlastně nic moc nedělo. A to třeba jednou někdo zazvonil, já myslel, že to je kamarád, tak jsem rozkopl dveře a nasázel jsem do něj celý zásobník a ona to byla nějaká babička z toho domu, která se jen na něco přišla zeptat.

Inklinoval jste někdy k tomu být v tvrdé opozici vůči tehdejšímu režimu?

Věděl jsem, že když podepíšu Chartu 77, tak poletím ze školy. Na střední jsem se nějak dostal, to nebyl takový problém, ale na vysokou už to problém byl, protože otec vystoupil ze strany, takže mu rektor přímo řekl, že nemám šanci. Až na složité odvolání mě přijali. Spíš to musel zařizovat otec, protože věděl, že mi to svojí politickou kariérou poškodil. Ale abych se vrátil k tomu, jak zoufalá, šedivá a depresivní situace byla v 70. letech a jestli jsem byl v nějaké opozici… No, hrál jsem s Killheads, ale poslouchat se to moc nedá. A pak taky s Chadimou, ale bylo to hodně konspirativní, protože v Praze jsme moc hrát nemohli.

Zvažoval jste někdy emigraci?

No jasně, denně. To jsem byl na UMPRUM, a dokonce jsem otce strašně naštval. On na mě napsal svůj dům v Novém Strašecí, který koupil, abych já ho potom automaticky zdědil, a já mu oznámil, že poprvé vyjíždíme na devizový příslib na Západ a že tam možná zůstaneme. Byl jsem na UMPRUM v těch nejhorších letech. V roce 1977, v prvním ročníku, rozkročený mezi undergroundem a totálně komunistickou školou, kam normalizace dolehla úplně nejhůř. Třeba moje žena dělala zkoušky ke Zdeňku Sklenářovi na ilustraci, a když přišla po prázdninách, tak tam místo něj byl zasloužilý pracovník ministerstva vnitra Jan Mikula, rektor, estébák a naivní

propagandistický debil, který jim denně dával politické školení a mladé dívenky nutil vstupovat do strany. A na škole zůstaly už asi jenom dvě poslední máničky. Karel Haloun mě v prvním ročníku potkal na chodbě, a protože jsem měl dlouhé vlasy, povídá, „seš mi, vole, sympatickej“. Takže jsem chytil ještě tu poslední etapu, kdy se tam třeba dělaly plakáty Mišíkovi, ale zároveň už to bylo dost sešněrované. Já měl štěstí, že jsem chodil na film k panu profesorovi Miloslavu Jágrovi, který samozřejmě vůbec nebyl ve straně, a kvůli tomu byl taky celý život jenom odborným asistentem, což se na něm podepsalo jako na mnoha dalších.

Vy jste vystudoval animovaný film. Věnoval jste se tomu někdy?

Ne. Udělal jsem diplomku, krátký animovaný film na básničku Ivana Wernische a ještě jsem asi chvilku byl brán jako nadějný mladý tvůrce, ale začal jsem se živit ilustracemi.

Zmiňoval jste tátu, co maminka?

Maminka byla choreografka. Ona byla také vynikající umělkyně, ale rodiče

se rozvedli, protože otec potřeboval ženu jiného druhu než tu emancipovanou, která se bude věnovat svojí práci, ale chtěl mít doma spíš uvařeno. To, co dělala moje maminka, bylo nicméně výborné.

Myslíte si, že podobná životní cesta, jakou se ubírají rodiče, je daná víc geneticky, nebo tím, že v tom člověk vyrůstá, nebo je to kombinace obojího?

Domnívám se, že kombinace obojího. Ale může se na druhé straně stát, že z dítěte je ve výsledku automechanik. Já moc dobře vidím, jak to mám namixované. Oba rodiče měli velký smysl pro humor, oba dva byli muzikálně i pohybově nadaní. Myslím, že je ve mně vyvážená ta trochu rozdílná životní filozofie, kde otec byl velice autoritativní a čestná osoba, ale zároveň zastánce toho, že se práce musí vysedět a vydřít, a maminka naopak uměla situaci vylehčit ve smyslu − nějak bylo, nějak bude.

Jak ve vašem životě funguje rčení „cherchez la femme“, za vším hledej ženu? Vaše žena je také umělkyně, přesto hodně ze svého profesního života dedikovala právě vaší kariéře.

Víceméně všechno. Je tou spolupracující osobou, která mi pomáhá s organizací a se vším. Já také říkám, že to je jediná moje kurátorka. Vždycky to byla Eva, včetně rozhodování, jestli danou věc mám vystavit, nebo ne. Ona udělala asi pět malých dětských knížek, ale jakmile se začala plně věnovat dětem, už se karié­ra znovu blbě nastartuje.

A děti? Pokud vím, obě působí také v uměleckých oborech.

Dcera Běta je spíš po mně a syn je spíš typ po Evě, hospodář. Oba jsou ale výtvarně nadaní, Franta vystudoval sochařství na UMPRUM a učí na DAMU řezat loutkaře. Je neskutečně zručný a kdyby se pustil do kariéry sochaře, asi byl by výborný, ale ono to obnáší, obzvlášť v dnešní době, obrovskou vůli a se třemi dětmi je to komplikovanější.

Byl jste pro svoje děti něco jako oborová autorita?

Myslím, že ano. Běta mi ale od určitého věku přestala cokoli ukazovat a vidím spíš jenom výsledky. Nebo se někdy ani nedozvím, že jí vyšla nějaká knížka. Vyčítala mi třeba, že vtahuju všechny členy naší rodiny do svojí práce, vodím je do ateliéru a chci znát jejich názor na aktuální věci, na kterých pracuju. Na tom už se odmítala podílet a myslela si, že to je ode mě sobecké, ale ona jistá umělecká sobeckost prostě funguje.

Pořád slýchám ze všech stran, že ženy umělkyně mají výrazně složitější pozici a musejí vynaložit mnohem víc energie než muži, aby se prosadily. Souhlasíte s tím?

Jsou to především ženy a matky, pokud se rozhodnou mít děti. Pokud zůstanou bezdětné a budou se chtít naplno věnovat umělecké kariéře, tak jsou na tom stejně jako muži. Ale představa, že třeba moje dcera bude při starostech o dvě děti vytvářet ještě nějaké umění nebo že to nechá na manželovi a půjde do ateliéru, je prostě absurdní. V době, kdy jsem ještě ani neměl ateliér a pracoval jsem doma, zavřel jsem se do pokoje a nikdo za mnou nesměl chodit celé dopoledne, protože jsem pracoval a potřeboval jsem mít klid na ilustrace. Byl jsem tehdy ve stadiu, kdy jsem musel předvést, co dokážu, abych tu práci vůbec dostával a mohl uživit rodinu. Pokud by to manželka tehdy nepochopila, mohl to být průser. Dneska už vím, že pracovat doma, když jsou tam děti, nejde. Obzvlášť pokud se chcete věnovat volnému umění, musíte mít šanci sedět v ateliéru a hodinu třeba jenom čumět do zdi nebo si prohlídnout nějakou knížku. V poslední době, když mám neustále nějaké schůzky nebo tři rozhovory denně, jako tady teď s vámi, tak už toho moc neudělám. Ale je to vlastně krásný přepych mít možnost živit se tím, co člověka baví a naplňuje.

Stejně ale musí umělec občas dělat komerční věci, ne? Nepovažujete to za určitou formu zaprodání se?

Víte co, já jsem měl obrovské štěstí a paradoxně to bylo za totality, což tedy rozhodně neznamená, že budu „totáč“ opěvovat, jak byl výborný. Jako ilustrátor jsem dost možná měl trochu lepší pozici i díky otci, který byl ilustrátorem celý život a přes svoje kamarády mi tu cestičku trochu umetl. V Albatrosu v té době byli výtvarní redaktoři, kteří byli sami malíři a ilustrátoři, a ti přidělovali práci. Takhle jsem hned zkraje dostal ilustrovat knihu o zapomenutých řemeslech. Pak už jsem dostával krásné věci. A dělal jsem třeba i zakázky, které byly z jiného oboru, ale nebyla to nikdy nějaká komerce, která by mě otravovala, naopak jsem z toho vždycky dokázal něco vytěžit i pro volnou tvorbu, jež se do toho teprve pozvolna začala vkrádat. Na mé současné výstavě v Domě U Kamenného zvonu jsou mimo jiné třeba i moje vědecké ilustrace, různé průřezy zemí, zvířata a podobně. Protože jsem to musel kolikrát skutečně vysedět, pozvolna se ze mě začal stávat takový nedělní umělec, kdy jsem pracoval se sekerou, dlátem do něčeho schválně dloubal, pracoval s barvami a brutálně třeba sekal nějaké špalky, abych se odreagoval. Tak vznikly moje první věci a pak už to běželo paralelně. To byl začátek 80. let a pak už to šlo ráz na ráz. Ale pokud se ještě vrátíme k tématu, otázka je, jestli je lepší mýt nádobí nebo skládat uhlí na nádraží, nebo dělat něco trochu z oboru, ale nad čím se člověku zvedá žaludek.

Kde je ta hranice?

Najít ji je těžké a každý to má nastavené jinak.

Byly třeba věci, které odmítáte?

Ano. Jakmile cítím, že je mi něco nepříjemné a nechce se mi do toho. To radši budu třít bídu s nouzí. A pak taky ale říkám s oblibou, že když bude nejhůř, budu líbat carův zlatý střevíc.

Co musí umělec vedle talentu umět, aby se dokázal prosadit?

Já jsem přesvědčený, že dobré umění je takové, kdy se na takové věci nesmí vůbec myslet. Ale bohužel v současné době se to vyučuje i na školách. To znamená, že mnohdy studenti přemýšlejí nad tím, jak se prosadit, ale přitom ještě vůbec nic neudělali. Vždycky platilo, že myslet při tvorbě na peníze je kontraproduktivní, je to na výsledku poznat. Umění by mělo být čisté. Proto si ho také bohatí lidé kupují, nahrazuje jim to, co sami nemají, protože většinou peníze nejdou vydělat prací lidských rukou, ale vždycky v tom musí být trochu nějaké špínky nebo něčeho takového. Když už ale mám mít výstavu, musím se snažit, aby mi ji vůbec někdo udělal. A to je zase otázka, do jaké míry si chce někdo vytvářet kariéru tím, že buď poleze do prdele galeristům, nebo bude ochotný se kamarádit s někým, s kým by se vůbec nekamarádil, nebo jestli tomu nechává volný průběh.

Měl jste někdy ambice expandovat i mimo Česko?

Asi jsem trochu rezignoval na to být světovou hvězdou, protože si dovedu představit, co by to obnášelo…

Co by to obnášelo?

No, že by to bylo ještě horší, než to je teď, musel bych neustále někomu mailovat, mít agenty… Už teď tu organizaci stěží zvládám, a to nemám žádného galeristu, žádné zastoupení, občas se něco prodá, ale je to tak akorát. To znamená, že jsem si vědom toho, že sláva s sebou přináší ztrátu tvůrčí svobody a že to málokdo zvládá. Takže po tom ani netoužím.

A někdy jste ty touhy měl?

Kdysi jsem měl v cizině pár výstav, ale spíš bych řekl, že šance, které se mi naskytly, jsem neuchopil asi právě z toho podvědomého strachu z nesvobody. Uvědomoval jsem si, že bych asi musel dělat věci, které by se mi příčily. Nebo že bych se potom musel reprodukovat, jako se to stává umělcům, kteří se takzvaně chytí a musí už mít na svoje umění fabriku. Já raději pracuju v takových cyklech, kdy objevím něco nového, to mě pohltí a mám pocit, že se mi otvírají další a další dveře a že nikdy nestihnu vytěžit žílu, kterou jsem objevil. To se člověk na všechno musí vykašlat a neřešit žádnou organizaci, protože to zanícení se restartuje velmi špatně. Ale když mám výstavu, k tomu vydávám vlastním nákladem knihu a dvě cédéčka, no tak se nedá nic dělat. Zase je to jiná radost.

Není to právě to, o čem se celou dobu bavíme? Že vy se z té koncentrace vytrhujete vědomě?

Protože mě toho prostě baví moc, no!

Co bude dál?

V Karlových Varech bude výstava začátkem července, ta byla dva roky odložená, tak jsme si řekli, že ji uděláme, i když filmový festival má být až v druhé polovině srpna. Jinak nic nechystám a můžu v klidu pracovat.

A pracujete?

Jo, já jsem jinak dost pracovitý (smích). Žena říká, že prý mám málokdy pocit, že jsem již dostatečně pracoval, ten se u mě dostavuje zřídkakdy. No a s muzikou… Mirek Černý z Provodova, ten by nejradši, abychom po dechovce udělali něco dalšího. Minule zase přivedl bluegrassovou kapelu. Výbornou. Je to lákavé.

Vidím kolem sebe kytary, to je váš hlavní nástroj?

V M.T.O. Universal hraju na bicí a zpívám. K tomuto účelu mám vyrobenou speciální bicí soupravu, která je z větví a je hodně bizarní. Pak mám kapelu Finský Barok, což je hudba, jež se rodí z napětí mezi špičkovými výtvarnými umělci. Hrajeme tam teď už všichni z B.K.S. a fotografové Martin Polák s Lukášem Jasanským, Jirka Černický a můj syn hraje na bicí. Já jsem frontman a hraju na takovou krásnou žlutou elektrickou kytaru, kterou jsem dostal k padesátinám. Je to tedy těžká alternativa, kdy dvě třetiny zúčastněných vlastně moc hrát neumějí, ale má to svoje kouzlo. Všichni musí mít hnědý oblek a musí vypadat hodně staře a chudě. Měli jsme už dva velké koncerty v Arše a předskokany nám dělala kapela, která se jmenuje Roman Radkovič Collective, což jsou lidi s Downovým syndromem z ústavu Domov u lesa v Tavíkovicích. Ten jejich frontman hraje na rozladěnou kytaru a vykřikuje něco o Sandokanovi a indiánech a ostatní se do svých nástrojů pokládají s neuvěřitelnou vervou. Mám tady kazetu, kdybyste

chtěl… (smích). Je to totální nářez a člověk jenom zírá, jak si to užívají. No a ten frontman, Roman Radkovič, mi věnoval takový sešitek s titulkem „Zlaté hity“, který je uvnitř tiskacím písmem popsán slovy připomínajícími angličtinu a mezi tím jsou občas zkomoleniny jmen slavných zpěváků z televize a tak; je to samo o sobě vlastně nádherné. Já jsem mu jeden text vykradl a udělal z toho písničku právě pro Finský Barok, která se jmenuje Mamo lej. Další projekt je Třaskavá směs, do toho ta dechovka, Tros Sketos… Je toho mnoho, a kdyby všichni chtěli mít koncerty naráz, tak nebudu moct dělat nic jiného.

Jedna stylová otázka na konec: co byste, pane Skálo, rád vzkázal našim milým čtenářům?

Že, jak tvrdí B.K.S., konec světa se blíží. Co blíží! On již dávno probíhá, tempo se zrychluje a do té prdele vlak jede.