Trestejme jinak

Právnička Petra Masopust Šachová, která je předsedkyní Institutu pro restorativní justici a členkou výkonného výboru European Forum for Restorative Justice, upozorňuje: „Česko má justici, která nedává smysl. Stojí nás obrovské peníze, přičemž stát zároveň velmi nedostatečně investuje do služeb pro oběti. Restorativní spravedlnost umožňuje systémově změnit náš celkový pohled na to, co od trestního řízení v 21. století můžeme v procesu nalézání spravedlnosti chtít.“

► Co je restorativní justice?

Restorativní justice je myšlenkový koncept a přístup, který zdůrazňuje, že při nalézání spravedlnosti bychom se neměli jen ptát, jaké normy byly porušeny, ale hledat řešení, která naplňují potřeby obětí, dávají jim hlas, vedou pachatele k odpovědnosti a poskytují mu nástroje ke změně jeho životní dráhy. Současně v jádru tohoto přístupu stojí takzvané restorativní programy, které umožňují bezpečné facilitované setkání a dialog mezi těmi, kterých se trestný čin dotkl. Samotný termín pochází z anglického slova restore – obnovit. Nejde však obnovit, co trestný čin nenávratně změnil, ale je možné usilovat o obnovení kvality života, kterou trestný čin zasáhl.

► Kde tento přístup vznikl?

Dnes se uplatňuje celosvětově, ale pochází ze zemí angloamerické právní kultury – Kanady, USA, Nového Zélandu – a datuje se do sedmdesátých let 20. století.

► Restorativní justice tedy zdůrazňuje, že trestný čin mění životy lidí, narušuje mezilidské vztahy, někomu vzniká újma či škoda. To se v „běžném“ systému neděje?

Takto principiálně ne. Naše trestní řízení je primárně orientované na nalezení a potrestání pachatele. Ne proto, abychom napravili vztahy, naplnili potřeby obětí, pachatele vedli k nějaké změně. Bavím se o účelu, který stojí na pozadí všeho, ten tam takto dán není.

► V čem to může pomoci společnosti? Klíčové přece je, aby byl pachatel potrestán, a až následně může dojít k narovnání vazeb…

Možná je důležité si říct, jaký by měl být ideálně účel trestu. Akcentujeme hledisko odplatné, nebo se snažíme, aby trest vedl pachatele k vnitřnímu náhledu na to, co způsobil, přijetí vnitřní odpovědnosti, snaze následky svého jednání napravit, pojmenovat příčiny, které jej k trestnému činu vedly, a vytvořit dobrý prostor a impulz ke změně jeho životních postojů a strategií? Podívejme se například na trest obecně prospěšných prací: Jak jeho uložení a vykonání pachateli pomůže? A jak pomůže oběti? To samé platí například při uložení takzvané prosté podmínky. Pachateli nastavíme zkušební dobu, kdy se má chovat „správně“, a pokud to dodrží, nepůjde do vězení. Myslím si, že cokoli v trestním řízení činíme, ať už v otázce ukládaného trestu, nebo procesního vedení případu, důležitá je pozice, ze které tak činíme. Takže pro mě otázkou není, jestli nejdříve trestat a pak napravovat, ale spíše, jak a proč trestáme. Pokud se například řeší krádež, soudce často neví, proč tu věc člověk ukradl. Pouze se ptáme, jestli byl porušen zákon a kdo je za to odpovědný. To nestačí. Ráda bych proces nalézání spravedlnosti v dnešní době viděla mnohem smysluplnější pro všechny.

► Kde tedy stojí v rámci restorativní justice právní normy a trest za jejich porušení?

Restorativní spravedlnost umožňuje systémově změnit náš celkový pohled na to, co od trestního řízení v 21. století můžeme v procesu nalézání spravedlnosti chtít. Jde o proměnu celkového pohledu na účel trestního řízení, které restorativní principy, přístupy a programy umožňují prohloubit a dát mu obsah, který bude všem osobám dotčeným trestným činem přinášet řešení situace.

► V čem je důraz na restorativní justici přínosný pro pachatele?

V rámci restorativního programu má pachatel možnost v bezpečném prostředí slyšet, co oběti způsobil, jaký dopad jeho jednání na její život mělo. Takové sdělení má na pachatele často zcela jiný vliv a dopad, než když si v zastoupení advokáta vyslechne obžalobu či rozsudek. V rámci restorativního dialogu se pachatel nemá kam schovat, dívá se pravdě přímo do očí, což mívá i velký dopad na to, jak se k situaci a její nápravě postaví. Má též příležitost se oběti omluvit.

► V čem je tento přístup prospěšný pro stát? Bude méně vězňů?

Na úrovni státu přináší restorativní spravedlnost hlubší význam, smysl a příležitost pro dobrá řešení případů. Současně má restorativní spravedlnost potenciál velké úspory nákladů – dobré ošetření potřeb obětí a individualizovaný přístup ve vztahu k pachateli vytvářejí příležitost k redukci nákladů jak v oblasti zdravotního a sociálního systému, tak má vliv na recidivu pachatelů. Z britské parlamentní studie víme, že jedna libra investovaná do restorativní justice šetří devět dalších.

► Říkáte, že se restorativní justice orientuje na skutečné potřeby obětí. Jaké to jsou? A jak jsou v současnosti v rámci českého právního řádu řešeny?

Oběť potřebuje od všech orgánů činných v trestním řízení empatický, vstřícný a podporující přístup. Současně je potřeba zajistit dobrý přístup k potřebným službám, mezi které patří i restorativní programy, a k právnímu zastoupení. Ten, komu do života zasáhl trestný čin, potřebuje říct, jak mu to změnilo život. Současně se oběť potřebuje často pachatele doptat na věci, které jí umožní celou zkušenost uzavřít. Oběti potřebují slyšet, že to, co se jim stalo, nebylo správné, že za to nenesou vinu. Potřebují zažít pocit spravedlnosti, že celé trestní řízení se vede právě kvůli tomu, že jim bylo ublíženo.

► Co když je obětí stát nebo „neživá“ korporace?

To na věci nic nemění, újma může být způsobena i instituci, kterou však vždy zastupují živí lidé, a restorativní dialog tak může proběhnout mezi nimi. V zásadě je možné říct, že z restorativní spravedlnosti nejsou vyjmuty žádné trestné činy, ani ty nejzávažnější. Právě u nich může mít restorativní přístup či program největší význam a přínos.

► Jakou „justici“ má v současnosti podle vás Česká republika?

Česko má justici, která nedává smysl. Celý vězeňský systém nás stojí přibližně 13 miliard korun ročně. Náklady na jednoho vězně dosahují za rok zhruba 700 tisíc korun. Celkové společenské náklady na kriminalitu pak šplhají k částce 144 miliard korun, náklady na recidivu činí 67,5 miliardy korun ročně. Současně stát nedostatečně investuje do služeb pro oběti. V uplynulých letech podpora služeb pro oběti v nevládní sféře, která je v tuto chvíli jejich hlavním poskytovatelem a stát by se bez ní neobešel, dosáhla asi osmi milionů korun. Celkově je celý systém orientován na potrestání pachatele, které velmi často není individualizované tak, aby poskytovalo dobrou příležitost ke změně. Oběti v justičním systému často zažívají jen další újmu a není s nimi jednáno s respektem, empatií a dostatečnou péčí. Zcela nepochopitelně stát ani systematicky nesbírá data o obětech.

► Brzy by se restorativní principy měly stát součástí českého trestního práva. V jaké podobě? A je dostatečná?

Součástí většího balíku novel trestního zákoníku a trestního řádu je i námi iniciované doplnění základních zásad trestního řízení o zásadu restorativy, která stanoví, že orgány činné v trestním řízení dbají v jeho celém průběhu, aby byly vytvářeny podmínky pro dobrovolnou a aktivní účast poškozeného a obviněného při řešení následků trestného činu a napravení vztahů zasažených trestným činem. Takové doplnění na úrovni základních zásad trestního řízení by významně posílilo akcent na užití restorativních programů a řešení, která akcentují nápravu celé situace.

► Před několika lety jste vydali Strategii restorativní justice pro Českou republiku. Kolik z této strategie nám ještě schází?

Strategie vznikla v široké odborné diskusi a reflektuje Doporučení Rady Evropy o restorativní justici z roku 2018. Má tři hlavní strategické cíle. Za prvé začlenit restorativní principy a přístupy do trestní politiky, legislativy a praxe, za druhé v této oblasti aktivně vzdělávat jak odbornou, tak laickou veřejnost a za třetí učinit restorativní programy dostupné pro každého, kdo je potřebuje. Strategie je začleněna do programového prohlášení současné české vlády. Co se týče naplnění každého z těchto bodů, činíme postupné kroky, ale cíl je ještě daleko.