Jiná podnikatelská kultura
Lidovecký ministr zemědělství Zdeněk Nekula se po rozsáhlém zkoumání otázky, kdo může za vysoké ceny potravin, dostal k překvapivému výsledku – totiž že za ně nemůže nikdo.
Přesněji řečeno, že se na jejich růstu podílejí všechny části takzvaného „potravinového řetězce“: tedy producenti zemědělských komodit, jejich zpracovatelé i obchodníci, kteří je prodávají zákazníkům. Jen jaksi není jasné, kdo přesně jak.
Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) ale došel k jinému závěru. Největší přirážku ze všech si k cenám přihodili producenti, tedy zemědělci, kteří do svých výrobních cen promítli všechno, co se dalo i nedalo. A tak jejich ceny vyskočily o více než třetinu prakticky ve všem, od vajec po mléko. Nakonec se našel i jeden generální viník, a tím je společnost Agrofert, která má na trhu zemědělských produktů dominantní postavení. Viníka tedy máme, je jím politik a podnikatel a také nepřímý majitel Agrofertu Andrej Babiš.
Je až udivující, že „Babišova drahota“ dnes říkají především pravicově zaměření lidé, kteří jsou zastánci volné soutěže na trhu. Babiš se přitom chová zcela podle českých představ kapitalistického podnikatele – vydělává na krizi či nedostatku, přičemž zkouší cenové možnosti trhu. A protože poptávka po potravinách není tak pružná, jinými slovy nemůžeme nekupovat, protože jíst musíme, byly možnosti zvýšení cen poměrně štědré, proč je tedy nevyužít.
Problém není v nějakém perverzním chování Babišových firem, to je naopak podnikatelsky logické, stejně by se v jejich pozici chovali i ostatní. Problém je v dominantním postavení jeho společností, jež pak snadno změní poměry na celém trhu. Koncentrace zemědělského trhu, postupné luxování malých stále většími, která deformuje cenotvorné mechanismy každého tržního prostředí, tam je zakopán pes vysokých cen.
Premiér Petr Fiala o tom mluví od začátku, že na zemědělském trhu je málo firem, že je příliš koncentrovaný, a tudíž nefunguje konkurence, která by stlačovala ceny dolů. Při pohledu na ohromný počet společností, které se tímto druhem podnikání v Česku zabývají, se tomu nechce věřit. I pro Babišovy firmy platí, že si dovolí jen to, co jim prostředí dovolí, a to, co by neprošlo podnikatelsky ani mravně v Německu nebo ve Švýcarsku, snadno prochází v Česku. V tom je problém prudkého růstu českých cen. Neděláme nic zásadně jiného než ostatní, ale děláme to možná s větší chamtivostí, již jinde regulují zákonem, ať už psaným, nebo nepsaným.
Růst cen potravin a celá vysoká inflace je produktem tohoto prostředí, je to do velké míry otisk české podnikatelské kultury, která se tu vytvořila během posledních třiceti let. Premiér Fiala řekl, že pomůže více trhu, který dnes nefunguje. Dalo by se to říct i jinak: pomůže až změna kultury, kdy se hranice míry osobního zisku sníží směrem k dlouhodobé potřebě zákazníků. K takovému pohybu není nutné nejprve vytvářet dokonalý trh, stačí více soudnosti a minimální míra obyčejného lidského studu.
