Trumpova cla otřásají světem

Svět se ocitá v obchodní válce, která v éře moderní globalizace nemá obdoby. Americký prezident Donald Trump minulý týden zavedl nová cla ve výši 25 procent na dovoz z Kanady a Mexika (aby jejich platnost o dva dny později po trumpovsku pozastavil do 2. dubna). Na Čínu pak uvalil nově sazbu deseti procent, když už však na její dovoz v únoru zavedl nové, rovněž desetiprocentní clo.

Trump hrozí dalším clem – a to ve výši 25 procent – i Evropské unii, přičemž slibuje produktová cla na měď a dřevo, když už dříve zavedl cla na ocel a hliník. Ve hře jsou rovněž cla reciproční, jež by srovnávala úroveň celní pravděpodobně se všemi zeměmi světa, pokud na dané zboží uplatňují clo vyšší než USA. Například EU uplatňuje clo na americká osobní auta ve výši deseti procent, zatímco USA opačně pouze 2,5 procenta. V rámci avizované reciprocity by jej tedy Trumpova administrativa zvýšila čtyřnásobně.

Cla recesi nezpůsobí, snad

EU podle Trumpových slov z předminulého týdne vznikla proto, aby USA „odírala“, což on nehodlá dál tolerovat. Pokud by u takto ostré rétoriky setrval, těžko sázet na to, že na dovoz z EU zavede cla jen mírná a selektivní. Spíše je nutno počítat se cly plošnými. Česko přitom podle výpočtu poradenské společnosti Oxford Economics představuje ekonomiku, již mohou taková cla poškodit z unijních zemí vůbec nejvíce. Oxford Economics pracuje se scénářem plošného cla desíti procent na dovoz zboží z EU, které by Trump oznámil v nadcházejících týdnech či měsících, takže by do praxe vstoupilo v průběhu druhého čtvrtletí roku. Scénář přitom zahrnuje dopad již oznámeného cla 25 procent na dovoz hliníku a oceli. Počítá také s tím, že by EU zavedla odvetná, ovšem cílená cla na dovoz z USA, podobně jako minulý týden Čína a Kanada.

Novému clu EU by nepodléhal například dovoz energetických surovin z USA, zejména zkapalněného zemního plynu, což je objemově vůbec největší dovozní položka EU ve vztahu k USA. V posledním čtvrtletí roku 2027 by Česko v takovém scénáři ztrácelo kvůli clům takřka jeden procentní bod svého ekonomického růstu. Podle prognózy Mezinárodního měnového fondu, která byla publikována loni v říjnu, tedy ještě před Trumpovým zvolením, by Česko mělo v roce 2026 reálně růst o 2,3 procenta a roku 2027 o 2,1 procenta HDP. Nominální hrubý domácí produkt by měl činit roku 2026 celkem 8 630 miliard korun a roku 2027 pak 8 989 miliard. Při předpokladu o zhruba jeden procentní bod nižšího reálného růstu v celém roce 2027 to za jinak stejných podmínek znamená, že Česko v tom roce přijde o 80 až 85 miliard korun. Česko by se tedy i přes uvedení cel mělo vyhnout recesi, podobně jako celá eurozóna.

Sázka na surovinově bohaté země

Proč zatím Trump cly napadá hlavně dosavadní spojence USA? Washington ve své nynější zahraniční politice sází na fosilní surovinovou základnu. Snaží se nově naklonit si energeticky bohaté ekonomiky, jako jsou Rusko, Saúdská Arábie a částečně i Írán. Chce tak posílit svoji pozici vůči Číně a zároveň nahlodat její dosud nerušeně budované aliance právě s Ruskem a Íránem.

Jak vyšlo najevo, Trump usiluje o konsolidaci vztahu s Íránem, a to prostřednictvím a za pomoci Ruska. Taková konsolidace by mohla utužit rovněž poněkud nalomené spojenectví USA se Saúdskou Arábií, neboť výměnou za nápravu vztahu s Teheránem by od Íránu žádala omezení jeho mocenských ambicí v blízkovýchodním regionu, kde Íránci soupeří o pozici hegemona právě se Saúdy.

Trump tedy sází na mocnosti a jejich (nejen) fosilní energetické suroviny. Proto jej na Ukrajině zajímá prakticky jen její nerostné bohatství. A proto jej vlastně vůbec nezajímá Evropa, protože ta už je na USA energeticky (a navíc i vojensky) závislá nyní – kvůli fiasku Green Dealu, neprozíravému antijadernému postoji a nepromyšlené sázce na neřiditelné obnovitelné zdroje. Tedy přesněji: Evropa jej zajímá, ale pouze proto, že prý USA „odírá“. S EU mají totiž USA ještě větší schodek zahraničního obchodu než s Mexikem, Kanadou nebo Čínou…

Otřes dluhopisových trhů

Dějiny v těchto dnech běží mnohem rychleji, než si svět uvykl. Ale tak to historicky občas bývá; stačí vzpomenout na přeskupení sil ve světě na přelomu 80. a 90. let minulého století. Dlouho se nic moc nedělo, ale prakticky naráz padly železná opona, berlínská zeď i Sovětský svaz. Éra, jež poté nastala, se nyní zdá být definitivně pryč. V novém multipolárním světě, kde nutně nastane útlum globalizace a světového obchodu, bude rozhodovat vojenská síla a vlastní energetické a nerostné bohatství, případně budování strategických aliancí se zeměmi, jež takovým bohatstvím disponují. USA už to pochopily, Evropa zatím ne. Trumpova hrozba vojenským opuštěním Evropy nutí země starého kontinentu, včetně Česka, leckdy dramaticky navyšovat výdaje na zbrojení.

V polovině minulého týdne proto nastal výprodej německých dluhopisů, který posléze otřásl příslušnými trhy celosvětově. Například náklady půjčování japonské vlády narostly nejvýše za posledních více než deset let. Výnos desetiletého japonského dluhopisu ve čtvrtek poskočil až na 1,5 procenta, nejvýše od června 2009. Náklady půjčování narůstají také vládám v Austrálii, na Novém Zélandu nebo v USA.

Klíčovým důvodem otřesu světových dluhopisových trhů je vedle obavy z inflačního dopadu obchodních válek historický obrat Německa. Jeho duo pravděpodobných nadcházejících vládních stran – křesťanských a sociálních demokratů – minulé úterý oznámilo plán zřízení dvou obřích fondů dohromady v objemu 900 miliard eur, jež by měly financovat zbrojení a infrastrukturu. Jde o zásadní obrat v německé hospodářské politice minimálně od znovusjednocení země v říjnu 1990.

V té souvislosti dojde také k uvolnění ústavních pravidel německé dluhové brzdy, přičemž nadcházející kancléř Friedrich Merz volá i po uvolnění rozpočtových pravidel Evropské unie tak, aby bylo možné celounijně investovat mnohem více právě do zbrojení a zajištění bezpečnosti.

Mezinárodní investoři se tudíž v půli minulého týdne zbavovali německých dluhopisů tak masivně, že ty zažily svůj nejhorší den minimálně za posledních 35 let, za období od března 1990, tedy ještě před znovusjednocením Německa.

Autor je hlavním ekonomem Trinity Bank