Tvrdý bojkot? Časy se změnily

V roce 1980 udělaly Spojené státy a Čína společné gesto vůči sovětskému režimu. Jako reakci na invazi Sovětského svazu do Afghánistánu bojkotovaly letní olym­piádu v Moskvě. Politici obou těchto zemí, a ještě mnoha dalších, znemožnili svým sportovcům na hrách startovat. V předvečer zimní olympiády v Pekingu stojí USA a Čína naopak proti sobě. A opět je na scéně bojkot, jenže nežijeme v době studené války, ale v éře hospodářských sankcí mezi velmocemi. A tak je leccos jinak.

Demokratické země si už dnes nedovolí svým sportovcům účast na olympiádě zakázat. Bojkot je to diplomatický, tedy symbolický. Důvodů je víc, mimo jiné i ten, že okolo pořádání olympijských her se v uplynulých desetiletích začaly točit obrovské peníze.

Vy máte bojkot, my sportovce

Protesty aktivistů proti konání světového sportovního podniku v zemi, která potlačuje lidská práva, neustávají od konce července 2015, kdy Peking na kongresu Mezinárodního olympijského výboru v Kuala Lumpuru porazil poměrem hlasů 44 ku 40 kazašské Almaty a stal se pořadatelem letošních her.

Odpor občanské společnosti je jedním z nejsilnějších, jaké olympijská historie pamatuje. Jak ani v globalizovaném světě nemůže být jinak, je to odpor celosvětový. Na sociálních sítích přidávají ke svým názorům hashtag #nobeijing2022 lidé z různých zemí. A je to zároveň optický klam, protože jestli někde protičínské hnutí skutečně žije, z velké části je to na ploše euroamerické civilizace a ještě spíše v anglo­fonní a anglosaské sféře.

Když se na sklonku loňského roku přidali takzvaným diplomatickým bojkotem politici, moc velký kus zeměkoule jejich iniciativa nezasáhla. Oproti roku 1980 a následné odvetě komunistického bloku, jenž pro změnu bojkotoval letní olympiádu v roce 1984 v Los Angeles, jde tentokrát o akci mnohem menšího rozsahu. A patrně i účinku.

Diplomatický bojkot znamená, že sportovci mohou bez problémů závodit, ale do dějiště neodcestuje oficiální delegace státních představitelů. Jak píše Chad de Guzman v americkém časopisu Time, taková akce „nedosahuje závažnosti bojkotů z dob studené války“. Někteří z tradičních amerických spojenců jako Jižní Korea nebo Francie se k ní nepřipojí. Navíc, dodává autor, kvůli přísným protokolům vyvolaným epidemií nemoci covid-19, včetně povinné karantény, by do Pekingu beztak odcestovalo mnohem méně hodnostářů, než bývá obvyklé.

Čína si ovšem nenechala ujít příležitost a reagovala silnou a přesně mířenou rétorikou. „Takzvaný diplomatický bojkot ze strany Spojených států amerických je politická fraška. Zimní olympijské a paralympijské hry v Pekingu jsou setkáním všech sportovců a fanoušků zimních sportů po celém světě. To oni by měli být středem pozornosti. Úspěch her nezávisí na účasti vládních úředníků hrstky zemí,“ přečetl mluvčí čínského zastoupení v Organizaci spojených národů oficiální stanovisko.

V samotných USA se z rozhodnutí Bílého domu stalo politikum. Bývalý ministr zahraničí Mike Pompeo prohlásil, že diplomatický bojkot olympiády nestačí, protože sportovci na hry do Číny stejně odcestuji. „Joe Biden se musí postavit komunistické Číně doopravdy,“ dodal.

Neklaňte se vládám

Ať už si to Američané vyřeší mezi sebou jakkoli a ať už aktivisté budou dál protestovat, až se soutěže 4. února rozběhnou, po 20. únoru, kdy zhasne olympijský oheň, to budou zejména sportovní hrdinové her, o kom se bude mluvit.

Tak jako se dodnes vzpomíná na sbírku osmi medailí nejúspěšnějšího účastníka LOH 1980, sovětského gymnastu Alexandra Diťatina. Nebo na dvě zlata rumunské gymnastky Nadii Comaneciové a ještě spíš na pozdvižení, jaké způsobilo její druhé místo ve víceboji. Dodnes převládá názor, že o prvenství ji připravili nespravedliví rozhodčí. O velké okamžiky moskevských her se postarali i rivalové na atletických středních tratích. Angličan Steve Ovett nejprve na osmistovce nečekaně porazil svého reprezentačního kolegu, světového rekordmana Sebastiana Coea, ten pak ale v podobně těsném finiši urval titul olympijského vítěze na patnáctistovce.

Ano, britští atleti tenkrát v SSSR startovali. Umožnila jim to neoblomná povaha nestora sportovní funkcionařiny sira Denise Followse, jenž se v jednasedmdesáti letech rozhodl postavit nátlaku tehdejší ministerské předsedkyně Margaret Thatcherové. „Železná lady“ tvrdila, že účast na olympiádě by znamenala schvalovat sovětskou invazi do Afghánistánu. Šéf Britské olympijské asociace ji však odrazil s poukazem na to, že o neúčasti sportovců nerozhoduje ona, ale mítink šéfů národních sportovních svazů. Thatcherovou to tak rozčílilo, že navrhla zastavit vyplácení dotací na sport a převést jejich rozdělování do kompetence státu. Pod tlakem kabinetu se ocitli sponzoři i aerolinky British Airways jakožto provozovatel charterových letů.

Britský parlament se vyslovil pro bojkot v poměru hlasů 315 ku 147 a do země nejbližšího spojence vyslal své lidi i tehdejší americký prezident Jimmy Carter. Na Followse nic z toho neplatilo a v rozhovoru s delegací USA prohlásil: „Jsem naprosto připraven na to, že britský tým bude tím jediným západoevropským v Moskvě, protože by to ukázalo, že naše asociace dodržuje olympijské principy, zatímco ostatní se klaní svým vládám.“

Asociace rozhodla sportovce na hry vyslat a Followsovi ani nikomu jinému se nic nestalo, byť se jim hrozilo lecčíms. Ovšem úspěšní medailisté nikdy nedostali pozvání do Downing Street na audienci k premiérce. A bojkot neposloužil ani Carterovi, jenž v jeho důsledku ztratil část veřejného mínění a na podzim 1980 prohrál volby.

I Joe Biden ze současné olympijské roztržky pro svou domácí pozici sotva něco vytěží. Podle průzkumů veřejného mínění, které zveřejnil think-tank Pew Research Center, až polovina Američanů podporuje start sportovců v Pekingu, kolem 20 procent ho spíše podporuje. Diplomatický bojkot je pro ně jen jedním z mnoha gest vůči Číně. Na 70 procent Američanů souhlasí s tím, že upozorňovat na pošlapávání lidských práv v Číně stojí za to, i když to bude znamenat ekonomické důsledky v jejich životě, avšak takřka stejný počet nevěří, že Biden jakýmkoli z dosavadních tahů proti Číně včetně olympijského bojkotu něco zmůže.

Mezi ideály a pragmatismem

Naproti tomu čínské vedení může mezi loajálními občany bodovat poukazem na to, že nepřátelské mocnosti chtějí zemi nekalým způsobem vyřadit z mezinárodní ekonomické konkurence a živit mezi lidmi obraz západního nepřítele. O tom, že na ujgurské menšině je páchána genocida, se běžný Číňan z domácích zdrojů nic nedozví.

„Spojené státy chtějí politizovat sport a vyvolávat konfrontaci. Tento přístup je odsouzen k nezdaru. Uvrhne USA do ještě větší izolace a postaví do opozice proti trendu doby a proti drtivé většině zemí a lidí po celém světě,“ řekl čínský mluvčí při OSN.

Komunistické Československo se pokusilo využít olympiády k politické propagandě poté, co se země připojila k bojkotu her v Los Angeles. „Vůči výpravám ze socialistických zemí je již dnes v Los Angeles vyvolávána atmosféra podezírání a nenávisti,“ přečetl tehdejší předseda Československého olympijského výboru Antonín Himl komuniké ze zasedání, na němž se rozhodlo.

V totalitním režimu nejenže neměli sportovci šanci se bránit, ale státem kontrolovaná média navíc zveřejňovala jejich vynucené souhlasné reakce. Nebylo možné ani přiznat, že jde o odvetu za Moskvu, ani vyjádřit zklamání nad ztrátou životní šance. Nicméně atmosféra v zemi byla už taková, že komunistům bojkot u veřejnosti spíš přitížil.

Událostmi kolem letní olympiády v Los Angeles ovšem historie olympijských bojkotů (mezi lety 1956 a 1984 jich bylo pět) na delší dobu usnula. Pád železné opony v roce 1989 přinesl konec bipolárního vnímání světa a olympijský sport nastoupil cestu čisté komerce, v níž hraje velkou roli privátní kapitál. Vliv vlád klesá.

Mezinárodní olympijský výbor se výrazně proměnil. Plénum sice rozhoduje o zásadních věcech, jako je třeba právě přidělování her, avšak zásadní význam mají kroky šestnáctičlenné exekutivy. Organizace je řízena manažersky k vytváření zisku, byť navenek zdůrazňuje ideály a ochranu zájmů sportovce.

Ukazuje se, že Followsův princip oddělení sportu od politiky není ve všech situacích možné uplatnit. Podle toho, co do svého obsahu vybírají média v západním světě včetně Česka, převládá dojem, že MOV je zpátečnická organizace, která chybuje tím, že nechá pořádat své hry země, jako je Čína. „Olympiáda už nikdy nesmí být udělena národu, který páchá genocidu a nestydatě porušuje lidská práva svých občanů,“ řekl nedávno americký republikánský senátor Mitt Romney, jenž stál v čele organizátorů zimní olympiády v Salt Lake City 2002. Nicméně MOV je globální organizací tvořenou lidmi z celé zeměkoule a ne všichni Afričané, Jihoameričané nebo Asijci musejí nutně sdílet americký způsob nazírání na svět.

Na druhé straně to znamená, že tam, kde by Followsova zásadovost byla ku prospěchu, MOV nehraje úplně fér. V Olympijské chartě a etickém kodexu se sice hovoří o tom, že olympijské hnutí vystupuje proti diskriminaci a hodlá bránit lidská práva, ale vše zůstává v hodně obecné rovině nebo je to míněno směrem dovnitř – mluví se o právech „na olympijské půdě“. A smlouva, kterou musejí všichni účastníci her podepsat, omezuje jejich možnosti vyjadřovat se k politické a sociální situaci v pořadatelské zemi i obecně. Byť byly přísné podmínky nedávno zmírněny.

Úskalí tiché diplomacie

Olympijská charta naproti tomu obsahuje obsáhlou pasáž o právní ochraně olympijských symbolů a toto vítězství ekonomického přístupu se jasně odráží i v postoji k diplomatickému bojkotu her v Pekingu. „Přítomnost vládních představitelů a diplomatů je ryze politickým rozhodnutím každé vlády, které MOV ve své politické neutralitě plně respektuje. Zároveň toto oznámení dává jasně najevo, že olympijské hry a účast sportovců jsou nad rámec politiky, a my to vítáme,“ mohl si dovolit prohlásit mluvčí olympijského výboru Mark Adams.

Jeho zaměstnavatel v současné situaci sotva „překročí vlastní stín“. Zatímco po záhadném listopadovém zmizení čínské tenistky Pcheng Šuaj začali jednotlivci, organizace a sponzoři v tomto sportu bít na poplach, předseda MOV Thomas Bach tu sehrál zvláštní roli. Díky napojení na čínské úřady se mu podařilo uskutečnit videorozhovor se sportovkyní „náhle objevenou“, při němž Pcheng Šuaj ujišťuje o svém zdraví, pohodě a bezpečí. Zda Bach vymohl podle zásad tiché diplomacie tenistčinu záchranu poté, co obvinila někdejšího místopředsedu čínské vlády ze sexuálního obtěžování, nebo – jak tvrdí organizace Human Rights Watch – pomohl kamuflovat pravý stav věcí, se lze dohadovat. Není ovšem pochyb, že navzdory proklamacím o neutralitě dělá MOV politiku.

Podle posledních vykázaných čísel dosáhly v roce 2020 příjmy této organizace 620 milionů dolarů. V 80. letech minulého století si o takových částkách mohlo její vedení nechat zdát, i když cestu komercializace už nastoupilo. Současná ekonomická síla MOV i přesah samotných her ztěžují politikům v zemích Západu a demokratického světa využít olympiád v jejich praxi.

Za britské sportovce tehdy bojoval jejich šéf. Dnes by všichni, i ti američtí, našli proti snaze zakázat jim start na hrách masivní oporu. Ve veřejném mínění, u sponzorů, mezi opozičními politiky. Snad jen lidskoprávní aktivisté by nebyli s nimi. Zhatit někomu čtyřletý sen o startu na nejsledovanější všesportovní akci světa by bylo považováno za nemorální, nelidské a hmotně devastující. Vždyť úspěch na hrách může přinést i extrémní vylepšení osobních financí.

Podle toho dopadá diplomatický bojkot zimních olympijských her v Pekingu, k němuž se přihlásilo dvanáct zemí. Generální ředitelka Olympijského a para­lympijského výboru USA Sarah Hirshlandová měla usnadněnou pozici, když ji vyzvali k reakci na Bidenovu taktiku. „Velmi si vážíme neochvějné podpory prezidenta a jeho administrativy a víme, že nám tuto zimu budou z domova fandit. Soutěžit jménem Spojených států je čest a privilegium a tým USA je nadšený a připravený učinit náš národ hrdým,“ řekla.

A Číňané? Agentura Reuters citovala článek vládního listu Global Times, v němž se jeho šéfredaktor Chu Si-ťin bojkotu vysmívá: „Většina z těchto amerických vládních úředníků je v úzkém kontaktu s pacienty nemocnými covidem-19, navíc jsou domýšliví. Jste lidé, které obyvatelé Pekingu chtějí vidět ze všech nejméně.“