Umění je od slova umět

Procestoval celou zeměkouli a slavný už byl, říká. „Jsem Čech a patřím sem, tady můžu chodit na pivo a koukat na staré černobílé filmy. Takhle jsem spokojený,“ přiznává umělecký sklář Martin Janecký (45), když se bavíme o jeho působení v zahraničí, především v USA, kde strávil dvacet let. „Čím víc jsem byl pryč, tím víc jsem chtěl domů. Žil jsem s kufrem od místa k místu a nikde jsem neměl žádnou velkou základnu. Řekl jsem si, že to takhle budu mít do čtyřiceti a pak otevřu studio. To se mi podařilo.“

Setkáváme se v unikátním prostoru na Malé Straně přímo za Lennonovou zdí, kde se Martinovi Janeckému s pomocí kamaráda a investora Václava Dejčmara povedlo vybudovat nejen studio, ale přímo sklářskou huť. Dům patří Řádu maltézských rytířů a navazuje na kostel Panny Marie pod řetězem. „Celý život jsem chtěl svoji sklárnu postavit přímo v Praze, i když to tady historii moc nemá. Místo jsme hledali několik let, ideálně v centru. Investice je to tak obrovská, že jsme si ho nemohli pronajmout jen na dva roky,“ vysvětluje a dodává, že tu sídlí už pátým rokem.

„Někdy mě to tady štve, jindy je to úplně skvělé. Občas si musím pořádně uklidit, čistý stůl je pro mě fakt důležitý. Pracuju na různých projektech a jednou za čas je potřeba to všechno protřídit a vyházet. Když něco dodělám, tím to pro mě vlastně končí. Nepotřebuju kolem sebe mít busty a pomníky toho, co jsem vytvořil,“ vypráví ve studiu. S konceptem čistoty Martin Janecký pracoval i u společného projektu s designérkou Evou Eisler. Podle jejího návrhu vytvořil skleněnou instalaci Introspection, která zobrazuje skleněné duše a byla součástí výstavy Ochočené nekonečno v pražské galerii Kuzebauch. „S Evou jsme spolupracovali už asi před osmi lety, známe se díky mé dobré kamarádce Janje Prokić. Začínali jsme sérií Venuší a vzniklo z toho velké přátelství. Rád své ruce propůjčím k realizaci nápadů jiných umělců, kterých si vážím. Je to pro mě takový únik od toho mého. Soustředím se na znázornění toho, co umělec chce, a necpu tam do toho svoje ego, abych tam byl vidět já. Chci, aby tam byli vidět oni,“ popisuje Martin spolupráci nejen s Evou Eisler, ale třeba i s Maximem Velčovským, Františkem Skálou, Petrem Niklem, Milanem Caisem nebo Jaroslavem Rónou. „U skleněných duší, které Eva navrhla, mě nadchlo, že se i takovým jemným čistým tvarem dá vyjádřit tak strašně moc,“ doplňuje výtvarník, který aktuálně připravuje výstavu pro nový galerijní prostor Kodl Contemporary.

Martin Janecký je mezi sklářskými výtvarníky jistou výjimkou v tom ohledu, že objekty tvoří celé sám a nefunguje na bázi navrhování v ateliéru a následné výroby ve sklárně. „Sklo je strašně těžká disciplína. Celý život foukám sklo a snažím se ten materiál pochopit natolik, abych mohl vyjádřit, co chci udělat. Pro mě to je o tom procesu. Umělci se rádi staví do pozice architektů, protože ti také nestaví své domy. Ale podle mě je to, co člověk prožívá během procesu tvoření, jedna z nejdůležitějších věcí. Nevím, proč by se o ni měl umělec připravovat. Umění je od slova něco umět a bez pochopení řemesla to, myslím, nejde.“

Když procházíme Martinovou sklárnou, jejíž součástí je i malá vyvýšená galerie, nelze si nevšimnout, že zde není vystavený jediný skleněný objekt, který by byl čirý a lesklý. „Všechno dělám v matné, protože nemám rád lesklé věci. Je to čiré sklo, akorát je opískované a vymáchané v kyselině, pak dostane sametový vzhled. Tím, že spíš tíhnu k soše, tak v matné verzi taková práce mnohem lépe vynikne. Nejradši bych opískoval celý svět,“ říká se smíchem.

Skleněným sochám se Martin Janecký věnuje už několik desetiletí, jiný materiál ale zatím nevyzkoušel. To chce teď změnit: „Potřebuju permanentně něco dělat, takže mlátit železným dlátkem do kamene mi připadá jako úplně super nápad. U skla neprobíhá takový intimní kontakt s materiálem, člověk vždycky potřebuje nějaké asistenty. Myslím, že si seženu nějaký šutr, vytáhnu ho na chalupu a tam do něho budu tlouct.“

Kromě toho se Martin se svým týmem pustil do zvětšování skleněných soch za pomoci digitální technologie, čímž bude možné je převést do jiného materiálu. „Díky skenu je to identické se všemi radostmi i chybami tak, jak jsem to udělal. Skleněnost se z toho nevytratí,“ popisuje nový projekt. „Používáme materiály jako bronz nebo beton, které mohou být vystavené venku. Jedna věc se objeví na podzim v rámci mé výstavy.“