Umíme čekat potichu?

Zas vám nefunguje internet. Voláte na linku operátora a ozve se tradiční: „Všichni operátoři se věnují zákazníkům, kteří se dovolali před vámi. Jste sedmý v pořadí. Vyčkejte prosím na spojení.“ A pak to přijde a spustí se extrémně komprimovaná hudební smyčka. Je to sekvence, která není vlezlá, většinou jde jen o hudbu bez zpěvu, jejíž žánr lze jen obtížně určit. Brzy podupáváte do tempa a čekáte. Deset minut, dvacet minut nebo třeba hodinu.

Prapůvod ušních červů

Takzvaná hold-on music, tedy hudba vyhrávající při čekání na spojení, se datuje někam do šedesátých let minulého století. Tehdy se pokládal transatlantický telefonní kabel a počet hovorů prudce rostl, což kladlo větší nároky na operátorky. Ty musely občas nechat zákazníka čekat na lince, než na něj dojde řada. Telefonní spojení však bylo nestálé a při čekání v tichu pozvolna rostla panika, že byl hovor ztracen. Lidé tak pokládali sluchátka a znovu vytáčeli číslo, čímž fronta ještě narůstala.

Telefonní společnosti to řešily vysíláním jemného šumu v pozadí (takzvaný comfort tone), díky němuž telefonující věděl, že linka drží signál, ale stále šlo o čekání v tichosti a na místě, protože od přístroje se nešlo hnout. To se pak minuty vlečou a riziko, že zákazník zavěsí (a firma o něj přijde) se zvyšuje. Legendární továrník Alfred Levy přišel na řešení úplnou náhodou, když při jednom takovém hovoru jeho přístroj zachytil nedaleké vysílání rádiové stanice. V roce 1966 si patentoval telefonní přepojovací systém, který počítal s muzikou. Respektive s muzakou. Co to je? Jde o hudební žánr, lépe řečeno podkres, který můžete slyšet v obchodních domech, ve výtazích a na dalších místech, kde neurčitá muzikální kulisa vytváří dojem, nebo chcete-li, atmosféru. Před devadesáti lety tuhle psychologickou hru vynalezl George Owen Squier, který mimochodem vymyslel i multiplexování (sdružování několika signálů do jednoho), což je technika, jež prvně našla využití právě v telefonii.

U nás se tomu dodnes říká „výtahová hudba“. Prostě takové to notování v pozadí, které si nikdo nepamatuje, mající za úkol rozbít trapné ticho v prostoru, který musíte chtě nechtě občas sdílet s neznámými lidmi. I volání na zmíněné linky je často chtě nechtě, ale díky Levymu si ho můžete zkrátit nějakou tou hudbičkou a občasným ujištěním, že se na problému pracuje. Proč vám nehrají do ucha hudební hity? Protože datové potrubí vyhrazené tomuto kanálu je miniaturní, takže se většinou jedná o deseti- dvacetisekundové smyčky, často k nepoznání zkomprimované. Algoritmu snáz odolá hudba než zpěv a elektronická hudba je pro tyto účely vůbec nejlepší. Občas se ale může stát, že se vám ta hudba zalíbí a snažíte se zoufale zjistit, o co vlastně jde. Přesně to se stalo tisícům amerických klientů, když při opakovaných telefonátech do nejrůznějších institucí zaslechli povědomou skladbu.

Stalo se to i jistému Dicku Corbettovi, jenž se do písničky zamiloval natolik, že občas při krátkých čekacích dobách požádal obsluhu telefonu, aby ho zařadila ve frontě trochu dál, protože se zrovna do chytlavého songu zaposlouchal. Po několika měsících ho napadlo, že by si mohl tu píseň pustit i ve chvíli, kdy zrovna nečeká na výsledky vyšetření prostaty. Jenže mu nikdo nebyl schopen říct, o jakého skladatele jde. Jedinou odpovědí bylo, že jde o automatizovanou hudbu, která je součástí dodané ústředny. Psal se konec devadesátek, internet nebyl ani zdaleka vševidoucím místem a do Googlu jste museli psát programovacím jazykem, abyste z něj dostali relevantní výsledky. Dick se ocitl ve slepé uličce a musel žít se svým ušním červem.

Opus No. 1

A propos ušní červi. Podle výzkumů mezi americkými středoškoláky jich zhruba 97 procent jednou měsíčně zažije ušního červa. Stačí pár sekund chytlavé písničky, a interpret má u vás v hlavě ustláno na dlouhé dny, někdy dokonce týdny. Začnete si ho broukat, čímž spouštíte řetěz událostí, protože i pouhým broukáním či pískáním můžete nakazit další osobu. Opakováním melodie si náš mozek zapisuje informaci hlouběji. Nesnažte se s tím bojovat, je to přirozený cyklus. Pokud ho chcete urychlit, dodejte mu další potravu. Začněte projíždět nové songy a nahraďte starého červa novým. Opakujte, dokud nebudete s výsledkem spokojení.

Ušní červi napadají všechny generace, ale mají snazší práci, když jste unavení nebo znudění a zaslechnete jednoduchou melodii. Může to být refrén nového popíkového songu, ale může to být i Baby Shark. Ano, teď jsem to napsal a vám už to naskakuje, protože občas ani nemusíte písničku slyšet, stačí, že si na ni vzpomenete. V odborném jazyce se ušní červ jmenuje INMI alias Involuntary Music Imaginery, nedobrovolná hudební manifestace. Pokud písničku nedokážete dostat z hlavy, občas pomůže ji poslouchat stále dokola, dokud se jí nepřejíte. Zní to jako dvojnásobné mučení, ale prý to pomáhá. Dickovi, abychom se vrátili k původnímu tématu, ale nepomáhalo nic a ze všeho nejvíc ho štvalo, že nemůže zdroj své frustrace dohledat. Jednoho dne ale dorazil do kanceláře své nemocnice a asistentka zrovna byla na čekačce. Zeptal se jí na původ té hudby a ona si uvědomila, že ačkoli ji poslouchá dennodenně sedm let v kuse, vlastně o ní vůbec nic neví. Zavolala známého z IT oddělení, ale ten se jí vysmál, že nemá absolutně tušení. Odkázal ji na technickou podporu. Tam se dozvěděla, že ústředny pro americké nemocnice vyrábí firma Cisco, největší světový dodavatel těchto systémů.

Po téhle stopě Dick šel a dovedla ho až do knihovny, kde místní dobrá duše našla na internetu, že existuje něco jako „základní hudební podkres ústředen firmy Cisco“. Následně znělku našla na YouTube a Dick poprvé uslyšel povědomé tóny odjinud než ze svého telefonu. K rozlousknutí celé záhady už chybělo jen málo.

Dickovi nakonec pomohla jeho dcera Sara, která pracovala pro rozhlasovou show This American Life. Její reportéři kontaktovali Cisco a v záznamech společnosti se podařilo dohledat autora i název skladby. Jmenuje se Opus No. 1 a složil ji Tim Carleton. Spolu s Darrickem Deelem ji Tim složil v šestnácti letech během jediného odpoledne roku 1989. Jako středoškolák si hrál se svým syntetizátorem a na čtyřstopu zaznamenal pětiminutovou instrumentaci. V mysli obou kluků šlo jen o běžné úterní odpoledne dvou technologických hračičků, ale Darrick Timovi o šest let později zavolal a ptal se, jestli ten song pořád ještě někde má. Carleton zajel k rodičům a z půdy vysvobodil zaprášený přehrávač. Během jediného večera song nahrál znovu s kvalitnějším vybavením a vznikl Opus No. 1.

Darrick Deel totiž v té době pracoval v technickém vývoji firmy Cisco, která chystala na trh novou generaci ústředen se zabudovanou čekací hudbou. A protože nikdo nechtěl utrácet peníze za práva na existující songy, napadlo Deela, že by mohl nabídnout bezplatnou alternativu a propašovat tak jeho a Carletonův výtvor do ústředen po celém světě. Momentálně jich je v provozu asi 65 milionů. Opus No. 1 je v nich jako pomyslný easter egg tou základní hudbou. Pokud se ji někdo proaktivně nerozhodne změnit, slyší ji každý zákazník, který se ocitne ve frontě.

Nečekané zadostiučinění

Tim Carleton za Opus No. 1 nikdy nedostal ani cent, a než ho rozhlasový pořad kontaktoval, vůbec si neuvědomoval, že jeho skladba se stala ušním červem pro desítky tisíc lidí. Na YouTube pod jejími nahrávkami najdete spoustu nadšených i naštvaných komentářů, jde o kult, který nedobrovolné posluchače jednoznačně polarizuje.

Po odvysílání reportáže se sláva anonymní skladby ještě znásobila. Opus No. 1 se objevil na Spotify, takže z něj Carleton a Deel konečně mají nějaké ty drobné – aktuálně má na platformě přes dva miliony přehrání. Vznikla i taneční coververze a pivařský gigant Bud si píseň licencoval pro svou reklamu během Super Bowlu, kdy třicetisekundový televizní spot vyjde na sedm milionů dolarů. Lze tedy předpokládat, že Tim Carleton na svém syntetizátoru konečně královsky vydělal. A davy lidí u televizních obrazovek pochopily, že se svým ušním červem nejsou ve vesmíru samy.