V Paříži i Londýně to vřelo: protestující se zlobí na politiky

Dvě klíčové evropské metropole, Londýn a Paříž, zažily v září společnou událost. Zaplavily je nespokojení demonstranti. Zatímco Pařížané jsou na protestující zvyklí a majitelé obchodů lemujících ulice, kudy procházejí, mají připravené zábrany na ochranu svého majetku, v Londýně byly letošní demonstrace novinkou. Oba protesty pak odhalily celoevropskou krizi, jejímž společným jmenovatelem je dlouhodobá nespokojenost s politickými elitami. Ta však není spojená s konkrétními osobami, ale s frustrací, jež má původ ve finanční krizi v letech 2008 až 2009.

Za ni zaplatili běžní Francouzi a Britové, nebyli však potrestáni její hlavní viníci. Koronavirová pandemie tento rozpor elit a veřejnosti ještě zvětšila, když tito běžní občané čelili přísným karanténním opatřením, zatímco elity se často řídily jinými pravidly. Krize nejen narušila společenskou smlouvu, ale také zasáhla už tak napjaté státní rozpočty. Následovala inflace, růst státních deficitů a konsolidační balíčky. Úpadek středních vrstev se stal smutnou realitou jak ve Velké Británii, tak ve Francii. A jejich nespokojenost doutnala, až vzplál požár.

Hluboký a systémový problém

Tato krize se přelévá i do politických institucí. Ve Velké Británii se od roku 2022 vystřídali čtyři premiéři: Boris Johnson, Liz Trussová, Rishi Sunak a nyní Keir Starmer. Žádný z nich však nenašel recept, jak obnovit důvěru veřejnosti v to, že britská politika povede k ekonomické prosperitě. Ve Francii je seznam premiérů od roku 2022 ještě delší: Jean Castex, Élisabeth Borneová, Gabriel Attal, Michel Barnier, François Bayrou a od 9. září 2025 Sébastien Lecornu, který však už také podal demisi. Rychlá výměna politických osobností ukazuje, že britský ani francouzský problém nespočívá v konkrétních jménech, ale v systému.

Dalším společným rysem obou protestů je, že vyjadřují touhu po změně systému, přesněji řečeno, potvrzují nefunkčnost současné politické reprezentace. Ta má ještě jeden společný znak: jak francouzští, tak britští politici se zaměřují na řešení zahraničních namísto domácích potíží. Například současný francouzský prezident Emmanuel Macron si několik dní před první pařížskou demonstrací 10. září našel čas zorganizovat setkání Koalice ochotných na podporu Ukrajiny. K domácím protestům se nevyjadřoval, ale 18. září poskytl dlouhý rozhovor americkému pořadu Face the Nation, který byl veden v angličtině a v němž se věnoval převážně zahraničním tématům. Řešení problémů spojených s protesty tak zůstalo na bedrech nového premiéra Sébastiena Lecornua a tehdejšího ministra vnitra Bruna Retailleaua, který především chválil francouzské policejní složky. Recept, jak přesvědčit lidi, aby neprotestovali, však nenašli.

Britský premiér Keir Starmer se sice k demonstracím v Londýně vyjádřil na sociální síti X s tím, že lidé mají právo protestovat, ale dodal, že odsuzuje násilí v jejich průběhu, když při nich bylo zraněno 26 policistů. Návod nebo recept, jak situaci vyřešit, však nenabídl. Společným rysem pařížských a londýnských protestů byl také střet o čísla.

Oficiální zdroje uvedly, že v Londýně demonstrovalo 110 až 150 tisíc lidí, v Paříži pak při dvou protestech 10. a 18. září zhruba 50 až 65 tisíc lidí. O obou údajích však lze pochybovat. Organizátoři demonstrací zveřejňují záběry demonstrací, a i laik viděl, že protestujících bylo mnohem víc. Navíc v době umělé inteligence lze snadno přeletět shromáždění drony a následně ho analyzovat. Každá demonstrace ve Francii si vyžádala podle oficiálních údajů mobilizaci více než 80 tisíc policistů. Toto číslo sice platilo pro celou Francii, ale na Paříž připadla velká část z nich. Navíc jejich počet neodpovídal tomu oficiálnímu množství demonstrantů. V první linii mělo být v Paříži šest tisíc policistů, tedy zhruba desetina protestujících. Tato podhodnocená čísla pak způsobila, že se neřešilo, proč Francouzi protestovali, ale vedl se souboj o čísla a obě strany se navzájem obviňovaly ze lži, když ani jedna nemohla svou pravdu dokázat.

Boj proti migraci a bohatým

Pokud jde o pořadatele demonstrací, ti pařížští jsou nejasní, ale londýnští nikoli. Jejich hlavní postavou je protiislámský pravicový aktivista Tommy Robinson s motivem Spojme Království, zejména na základě svobody projevu a s obětním beránkem v podobě migrace. Sice existují i ekonomické důvody k nespokojenosti Britů, ale nejdůležitější je jejich strach o bezpečnost a ztráta svobodného prostoru. Jedním z charakteristických rysů Velké Británie je komunitarismus, a to jak společenský, tak politický, přičemž původní Brity pozvolna vytlačuje z veřejného prostoru migrace.

Cílem demonstrací bylo povzbudit co nejvíc Britů, aby našli odvahu ke změně a uvědomili si problém s migrací. V tom spočívá hlavní rozdíl mezi protesty v Londýně a v Paříži. V Londýně byla migrace hlavním tématem demonstrací, což má i silný bezpečnostní rozměr, v Paříži však nikoli. Protesty v ní podporovala francouzská levice, pro niž migrace není problém. Vzhledem k tomu, že migrace a otázky spojené s komunitami rezonují i v USA, jejich propojení s Velkou Británií je mnohem jednodušší. Velkou výhodou je také angličtina, takže v Londýně vystoupil virtuálně Elon Musk. Dříve Tommy Robinson jen obtížně hledal podporu mocných, přičemž ta od jednoho z nejbohatších mužů na světě je velkou změnou. Přátelství Velké Británie a Francie potvrdil svou účastí na londýnských protestech neúspěšný kandidát na francouzského prezidenta Éric Zemmour. V případě anglických protestů hlavní otázkou je, zda šlo o ojedinělou událost, nebo zda Britové objevili kouzlo demonstrací. Ve Francii vznikl nápad uspořádat demonstrace na sociálních sítích. K výzvě k nim se spíše spontánně připojovalo stále víc Francouzů, což znepokojovalo francouzské tajné služby, protože nevěděly, kdo tuto akci řídí. Hlavním motivem byl protest proti konsolidačnímu balíčku tehdejšího premiéra Françoise Bayroua, který navrhoval úspory ve výši 43 miliard eur. Jejich symbolem se stalo úsilí vlády zrušit dva státní svátky, což fungovalo jako červený hadr na býka.

První demonstraci 10. září podpořili pouze levicoví extremisté. Opoziční strana Národní sdružení však účast na ní nedoporučovala. Druhou demonstraci 18. září z velké části organizovaly francouzské odbory, a proto se konaly stávky hromadné dopravy po celé Francii. Většina populace však vůči ní byla skeptická, protože francouzské odbory nejsou součástí řešení, ale problému – trvání na vymoženostech sociálního státu totiž špatnou ekonomickou situaci nevyřeší.

François Bayrou nečekaně požádal 8. září o vyslovení důvěry vládě, což při rozložení sil ve francouzském parlamentu znamenalo jeho demisi, o které se spekulovalo, že za ni mohou blížící se protesty, jimž sebrala vítr z plachet. Nemohly být velké, protože všechny návrhy Bayrouovy vlády byly smeteny ze stolu. V každém případě ani to, že následující premiér Sébastien Lecornu nenašel odvahu zrušit dva státní svátky a jeho konsolidační balíček měl být mnohem méně ambiciózní než ten Françoise Bayroua, což by část levice považovala za své vítězství, nezabránilo jeho demisi. Pařížské protesty se však značně liší od těch londýnských v tom, že panuje shoda na řešení. Většina demonstrantů je přesvědčena, že by dluhy měli zaplatit bohatí, na čemž se shoduje prakticky celá francouzská společnost. Potvrzuje to i návrh mladého ekonoma Gabriela Zucmana, který chce zavést dvouprocentní daň pro domácnosti, zhruba 1,8 tisíce, s majetkem více než sto milionů eur. Kolik by se vybralo, se zatím neví – odhaduje se 5 až 20 miliard eur ročně. Tato částka sice problém státního deficitu nevyřeší, ale určitě sníží napětí ve společnosti. Povedou pařížské demonstrace k tomu, že bohatí budou platit více, nebo daňově emigrují?