Válka, dluh a inflace

Evropa žila dlouhá desetiletí pod bezpečnostním deštníkem USA a řada států na svých armádách šetřila. Rostly velkorysé sociální systémy a státy blahobytu. S válkou na Ukrajině přišlo prozření a s Trumpem tvrdý a nevybíravý tlak v podobě ultimáta, že Američané nebudou pomáhat té členské zemi NATO, která neplní svůj závazek dávat dvě procenta HDP na obranu, a vzápětí výzva, aby těch procent bylo víc. Tři, ale zaznělo i pět. Pro USA je v současnosti největší hrozbou Čína a na Evropu už nemají kapacitu.

Může se nám to nelíbit, ale obrana země je prvotní funkcí státu, na niž se vybírají daně a jež ukládá povinnosti. Rozhodnutí o přezbrojení a posílení vlastní obranyschopnosti, které v souvislosti s tím dnes činí členské státy Unie, je pochopitelné. České rozhodnutí dosáhnout tří procent HDP na obranu je celkem realistické. Jinde jsou na tom hůře a leckde tak, že budou těžko hledat fiskální prostor bez drastických zásahů do sociálních systémů a dalších výdajů.

Jsou totiž už nyní předlužené a často jsou ještě zařazeny do řízení pro nadměrný schodek, s kterým si moc neví rady. Ursula von der Leyenová s Evropskou komisí hledají řešení a představili program ReArm Europe. Podstatou je úprava Paktu růstu a stability tak, aby se výdaje na armádu nepočítaly do těch limitních tří procent ročního deficitu, jejichž překročení znamená zařazení země do onoho řízení pro nadměrný deficit a požadují se úspory či zvedání daní.

V ReArm se hovoří o tom, že toto opatření by umožnilo navýšení státních výdajů na obranu o jeden a půl procenta. Což by přineslo během čtyř let zdroje v hodnotě 640 miliard eur. To je hodně peněz. Jenže jedna věc je Pakt růstu a stability a druhá věc ratingy jednotlivých zemí ovlivňující úročení státního dluhu. Země jako Francie, jež má nyní deficit přes šest procent a naděje, že se s ním dostane na ta tři procenta, je mizivá. Její zadlužení je na 112 procentech vůči HDP, Itálie na 140, Španělsko a Belgie zhruba na 105 procentech. Další zvyšování dluhu je pro ně velmi riskantní, protože mohou dostat úroky ze státních obligací na úrovně, kdy nebudou udržitelně financovatelné, a řecká krize může být zpátky. A v nesrovnatelně větším měřítku.

Je velmi pravděpodobné, že Evropská centrální banka bude muset zasáhnout a opět aktivovat odkupy dluhopisů předlužených zemí, aby udržela jejich zatížení úroky na únosné hladině. Jenže to je vlastně hodně expanzivní měnová politika v eurozóně, která se právě vzpamatovala z inflace a touto cestou by se jí zase vracela. A nutila tak zvedat úrokové sazby, čímž by dusila ekonomiku tam, kde hospodaří dobře.

Půjčovat si může velmi velkoryse Německo, které hodlá uvolnit svou ústavní dluhovou brzdu a z půjčeného bilionu eur udělat dva fondy. Jeden pro obnovu infrastruktury a druhý pro financování navyšovaných výdajů na obranu. Podle ankety Financial Times mezi ekonomy by země unesla navýšení dluhu dokonce o 1,9 bilionu. Takových zemí ale moc není. Program ReArm navíc počítá s programem půjček EU pro členské země na společné nákupy protivzdušné obrany, dronů a dalších prostředků ve výši 150 miliard eur. Není sice úplně jasné, kde se tyto peníze vezmou, ale nejpravděpodobnější je, že by měly pocházet zřejmě ze společné půjčky EU, což ale vyvolává rozbroje mezi předluženými a dobře hospodařícími státy. Postup, kdy si půjčuje celá EU, má svá úskalí. Takovou společnou půjčku si EU brala v době covidu-19 ve výši 750 miliard eur. Ve skutečnosti spíše než na covid- 19 směřovala na politiku Green Dealu. Splátky mají začít v roce 2028 a Unie nemá jasno, z čeho bude splácet, protože běžné příjmy na každoroční splátku 25 miliard korun nebudou stačit. Zatím se jako jeden ze zdrojů navrhuje 30 procent z evropského výnosu z emisních povolenek, což by dalo sedm miliard eur ročně. Jenže tyto peníze už mají svůj zelený cíl v podobě podpory obnovitelných zdrojů a dalších zelených výdajů.

Druhým zdrojem má být uhlíkové clo, kterým budou zatíženy dovážené suroviny a výrobky, jejichž výroba je spojená s emisemi velkého množství skleníkových plynů, zatímco tuzemská výroba byla dekarbonizována a má menší uhlíkovou stopu. Cílem je kromě zisku také zajistit, aby domácí průmysl netrpěl v konkurenci dovozců, kteří ve svých zemích nemusí splňovat tak přísné emisní podmínky. Tohle clo má vynášet ale jen kolem jedné a půl miliardy eur. Zbytek by měly doložit členské země z připravovaného zvláštního zdanění velkých nadnárodních korporací, které v dané zemi podnikají. Na tom, jak to bude nakonec opravdu fungovat, stále není shoda.

Brát si v této situaci další společnou půjčku tak není momentálně moc rozumné a řada členských zemí EU se tomu bude bránit. Pak zbývají ještě hluboké úsporné reformy a navyšování daní v předlužených zemích, což je politicky velmi těžko představitelné, jak nám se svým rozpočtem předvádějí Francouzi. Ale základem by mělo být zastavení nebo alespoň zpomalení Green Dealu a s ním spojených stamiliardových výdajů. Náš ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS) má prostě pravdu, když říká, že zvládneme financovat obranu, nebo dekarbonizaci, ale na obojí nemáme a mít nebudeme.