Valorizační zklamání
Ještě se Petr Pavel ani neusadil do prezidentského křesla, a už měl na stole první zásadní zákon svého prezidenství. A lid mohl dělat to, co dělá nejraději: totiž spekulovat, hodnotit, soudit…
Řeč je pochopitelně o snížení valorizace důchodů, které po obstrukční bouři v Poslanecké sněmovně nakonec v klidu proklouzlo senátní kritikou, ostatně ne tak hlasitou, jak by se dalo čekat. Problémy jsou fakticky dva, i když spolu těsně souvisejí. Předně nižší valorizace penzí, respektive staronový způsob jejího určování, je vynucená úprava, objevuje se už v prvních návrzích Národní ekonomické rady vlády na konsolidaci státního rozpočtu. Ušetří přes dvacet miliard jenom letos, což není málo. Na návrhu se odborníci plošně shodli, protože už nevidí jinou cestu, jak zastavit další růst strukturálního schodku. Je to tedy spíše návrh odborný než politický.
Politiku z něj udělala až opozice, a to díky vládě, která tak dlouho váhala změnit valorizační vzorec, až bylo skoro pozdě. Místo záchrany rozpočtu se najednou „krade důchodcům z kapsy“ a toto v ukřičeném veřejném prostoru bohužel už zůstane. Honit bycha na poslední chvíli se nevyplácí, protože schvalování zákonů v legislativní nouzi, k čemuž došlo, je vždy problémové a na hraně ústavnosti. Bylo to opravdu nutné?
Vláda jistě může říct, že bylo, jinak by byla ohrožena budoucnost státních financí a celková stabilita českého hospodářství. Kabinet může argumentovat odpovědností řádného hospodáře, který chtěl zachránit státní kasu před další velkou dírou. To by jistě mohlo obstát i u Ústavního soudu, kam zákon asi dříve či později dojde, jen jaksi dál zůstává ve vzduchu nepříjemná otázka – to jste to opravdu nevěděli dříve?
Věděli, dávno, prakticky už při přebírání moci na podzim roku 2021, a v tom je také největší problém celé věci. Fialova vláda tak dlouho váhala s rozhodnutím přece jen ušetřit peníze na důchodech, tak dlouho se bála politických dopadů tohoto kroku, až propásla vhodný okamžik. Vyvolala tím zbytečnou politickou krizi a ústavní spor, který zanechá pachuť nespravedlnosti a nekompetentnosti, ať už to nakonec dopadne jakkoli.
Jsme připraveni převzít vládu a od první minuty jednat odpovědně, sliboval premiér Petr Fiala. Realita je bohužel jiná a nemůže za to jen válka na Ukrajině. Rozpočtové patálie určují vnitřní faktory víc než ty vnější a na ně měl být Fialův tým připraven, vždyť je tak dlouho kritizoval u Andreje Babiše. Kromě strategie, jak marketingově vyhrát volby, to chtělo i taktiku, jak dát skutečně „věci opět dohromady“. Taktika se hledá až teď během boje a to je vždy těžší.
Vláda tím zbytečně ztrácí tempo, musí dělat problematické kroky a přichází o část důvěry i u těch, kdo ji proti Babišovi volili. Ne že by se tím měnily volební preference, ale jisté zklamání to je. Ne ani tak z vlády samotné, jako z toho, že na slibovaný návrat normální profesionální politiky si ještě budeme muset počkat. Snad tedy teď, teď už to konečně přijde.
