Ven z bludného kruhu

Počty nových případů letí (nejen) v Česku vzhůru, čísla se dost podobají těm, která jsme vídali přesně před rokem. Akorát s tím zásadním rozdílem, že tehdy jsme všichni seděli od rána do noci doma na gaučích, prakticky všechno bylo zavřené a šrouby se zostra utahovaly.

Teď do hospod můžeme, sportovat můžeme, na fotbal, hokej či za kulturou můžeme. I toho psa po deváté večer vyvenčit můžeme. Byť určitá opatření jsou a zase zvolna přituhují, pořád můžeme skoro všechno. Přesto se nad námi už opět vznáší hrozba dalšího lockdownu. Dost šílená představa.

Oproti loňsku najdeme i další rozdíly. Zatímco tehdy ještě žádná vakcína neexistovala, teď už se deset měsíců očkuje. Navíc někdy od začátku prázdnin už vakcín není nedostatek, takže kdo chtěl, mohl ji už mít.

Právě v tom je kámen úrazu a situace úplně jiná než na podzim 2020. Jestliže tehdy byl hlavním terčem frustrace obyvatelstva chaotický vládní tým a jeho nepředvídatelný pestrobarevný PES, v posledních měsících se společnost stále výrazněji štěpí na dva tábory – očkované a neočkované.

Na počátku pandemie se lidé semkli, pod heslem „Společně to zvládneme“ šili roušky a chovali se k sobě ohleduplně. Tohle je všechno pryč. Přitom jediná cesta ven je skutečně jen a pouze společná. Představa neočkovaných, že si sami zachovají všechny své svobody, vakcínu nebudou riskovat a pandemie skončí díky tomu, že si ji nechá píchnout dostatek jiných, je úsměvná.

Asi jen málo z nás, kteří se očkovat nechali, to udělalo z euforie. Vzhledem k ne­úprosnému koronavirovému klinči, v němž jsme všichni na dlouho uvízli, je vakcína zkrátka jedinou reálnou cestou ven. Ne pro jedince, ale pro společnost. Nechat se očkovat je gestem solidarity a laskavosti nejen vůči našemu blízkému okolí, ale vůči celé společnosti. Snahou vrátit věci alespoň částečně do polohy, na niž jsme byli dřív zvyklí. Není to ideální řešení, ale nic lepšího aktuálně k mání není.

Potvrzují to čísla: zhruba tři čtvrtiny hospitalizovaných jsou neočkovaní lidé. Kdyby vakcínu měli, jsme teď v úplně jiné situaci. Očkování samozřejmě není samospásné, i s ním se lze nakazit. Ale pravděpodobnost se snižuje stejně jako infekčnost a riziko těžkého průběhu. To jsou také fakta.

O to více zaráží reportáže z covidových oddělení, v nichž někteří neočkovaní pacienti reportérům sdělili, že beztak o vakcíně neuvažují. Ono gesto solidarity vůči společnosti ani po takové zkušenosti ne­udělají. Že jim ale nákladnou léčbu platí pojišťovna, tedy ostatní lidé žijící v našem společenství, zjevně považují za automatické. A že se tímto přístupem prodlužuje covidové martyrium, tito lidé pravděpodobně nevnímají. Je v tom určitá analogie s někým, kdo díky šikovné optimalizaci neodvádí žádné daně, ale pak nadává, že stát nefunguje podle jeho představ.

K očkování samozřejmě nelze nikoho nutit. Tato část populace by však měla pochopit, když se přijmou pravidla, která ji určitým způsobem omezí. Nechcete se očkovat, dobrá. Pak ale nepůjdete do restaurace nebo do divadla. Plány omezit neočkované už zazněly ze sousedního Německa a je jen otázkou času, kdy se do podobného stavu dostaneme i v Česku. Je jasné, že to vzbudí další sociální pnutí. Ale nechceme-li uvíznout v bludném kruhu lockdownů, jež nakonec společnost vysají až do dna, nebude už jiné cesty.