Vynálezce a mistr slepých uliček

Už jako dítě vykazoval Clive Sinclair typické znaky génia. Narodil se na předměstí Londýna v roce 1940 a předškolní věk strávil na cestách, protože rodina se snažila odstěhovat co nejdál od metropole, aby se vyhnula nepřátelskému bombardování během druhé světové války. Po jejím konci nastoupil do školy a velmi rychle zjistil, že nemá rád dvě věci – tradiční výuku a příliš lidí na jednom místě. Sinclair, jemuž naměřili IQ 159 a jeden čas vedl britskou Mensu, jednoduše sázel na sebevzdělávání a nic ho nebavilo víc, než se zavřít v laboratoři či dílně a vynalézat či kutit.

Svým způsobem byl dokonalým prototypem Britů takzvané staré školy – „men from sheds“ alias „sheddies“. Našemu národu tato nátura není cizí, stačí si vzpomenout na zlepšováky v Receptáři Přemka Podlahy. Čilí muži ve středním věku nebo staříci, zavírající se do svých dílniček. Kutilové, kteří se snaží přijít na kloub nejrůznějším zlepšovákům a následně je ukázat světu. Jediný rozdíl byl v tom, že Sinclair nevylepšoval sekačky na trávu a nestavěl skleníky z PET lahví. Zasvětil svůj život tranzistorům a dobyl svět s cenově dostupnými osobními počítači.

Ve čtrnácti navrhl ponorku

Jeho dědeček i tatínek byli inženýři, vystudovaní u vážené firmy Vickers. Dědeček dokonce zdokonalil takzvaný paravane, podvodní zbraň velmi účinnou proti minám i ponorkám. Tatínek byl na tom o něco hůř. Sice vlastnil obchod v Londýně a spolupracoval dokonce i s ministerstvem, ale Sinclair starší propadl po válce nápadu dovážet do Anglie minitraktory a málem na tom zkrachoval, když jich objednal příliš a naprosto přecenil zájem potenciálních zákazníků.

Mladý Clive se samozřejmě rodinou nechal natlačit do vzdělávacího procesu, ale na škole ignoroval všechno, od spolužáků přes děvčata až po sporty. Na vysokou prý nešel hlavně proto, že je tam příliš sportů. A spolužáků. Jeho pronikavá inteligence se však začala projevovat velmi brzy, když ve čtrnácti letech navrhl funkční ponorku a začal vynalézat „do šuplíku“. Jeho nápady se možná nedočkaly konstrukce, ale na papíře jednoznačně fungovaly.

Jakmile se rozhodl, že mu britský vzdělávací systém dal vše, co kdy bude v životě potřebovat, začal podnikat a načítat spousty knih o tranzistorech, mikro­počítačích a elektronických obvodech. Živil se brigádami a zkusil také stáž u firmy Mullard. Když místnímu zaměstnanci v polední přestávce „opravil“ návrh paměťového obvodu, odmítli ho dál zaměstnávat pro „předčasnou vyspělost“. To ho povzbudilo v tom, aby sám sestavil miniatur­ní tranzistorové rádio a začal ho prodávat lidem přes novinové inzeráty a zasílat poštou jako kit za 49 pencí. Domů vám přišla hromádka šroubků, drátů a tištěný obvod s návodem na malém papírku.

Rozumbrada bez titulu

Sinclair do sebe nasával vědomosti, ale zároveň je zpracovával a šířil dál. V devatenácti letech mu vyšly dvě knihy o tranzistorech a obě se dočkaly ještě tentýž rok dotisku. Během čtyř let napsal tucet podobných knih, než mu došlo, že už ví všechno a zaregistroval si první ze svých mnoha firem, Sinclair Radionics. Jeho první obchodní partner mu nabídl tři tisíce liber za 55procentní podíl ve firmě, ale naštěstí z toho sešlo. Naštěstí pro Sinclaira, protože firma Sinclair Radionics byla odrazovým můstkem ke všem ostatním aktivitám, a kdyby nad Sinclairem stál nějaký dráb, kterému by šlo o zisk nebo blaho uživatelů, pravděpodobně bychom se půlky jeho vynálezů nemuseli dočkat.

Sinclair si vlastně stavěl hračky a neohlížel se moc na koncového uživatele. Většina jeho výrobků se prodávala ve formě kitů, které byly levnější než sestavený produkt. Jinde by to úspěch nemělo, ale Britové jsou národ kutilů. Není nezvyklé, že si na Britských ostrovech můžete koupit třeba i stavebnice opravdových aut.

Sinclairovo kutilství by pravděpodobně nikdy jindy než v šedesátých a sedmdesátých letech nefungovalo. Tehdy se svět spotřební elektroniky teprve rozkoukával a branže dávala šanci slepým uličkám a produktům zbastleným tak trochu na koleně. Sinclair prakticky nikdy nevymyslel žádnou novou technologii, ale kreativně a chytře kombinoval ty existující. Jeho mantrou byly kompaktní produkty za dostupnou cenu, respektive malé věci za malé peníze. Jenže právě omezený rozpočet na vývoj diktovaný koncovou cenovkou se často ukázal být Achillovou patou.

Sinclair Executive, futuristicky vypadající kalkulačka s nenažranými LED panely, měla nakonec tak malý displej (menší panel méně spotřebuje), že si Sinclair musel vypomoct zvětšovací kulovou čočkou. Digitální hodinky The Black Watch měly v základu stejně nenasytný panel zhasnutý, takže když jste chtěli vědět čas, museli jste zmáčknout tlačítko. Byly stylové a za 18 liber jste je pořídili jako stavebnici. Ovšem ten, kdo ušetřil těch sedm liber za sestavení, brzy naříkal, protože stavět si hodinky je mravenčí práce. Baterka v nich měla vydržet rok, ale ve skutečnosti běžely hodinky jen deset dnů v kuse. A čím tepleji bylo, tím šly rychleji, což je trochu problém… Lidé je hromadně vraceli a Sinclair prodělal 350 tisíc liber. Trvalo však jen pár týdnů, než si Clive lišácky poradil. Z vrácených hodinek udělal palubní hodiny MicroQuartz určené pro automobily. Vyřešil oba zmíněné problémy, protože v interiéru je stabilní teplota a přístroje jsou napájené přímo z vozu.

Průlom se ZX81

Sinclair v šedesátých letech také psal do několika časopisů o spotřební elektronice, kde se mu do ruky dostaly výrobky konkurence, a zároveň tušil, co asi čtenáři od produktů očekávají. Podle toho upravoval svou vlastní strategii. Ta bohužel nebyla bezchybná a společnost Sinclair Radionics po několika přehmatech a navzdory výrazným investicím třetích stran skončila v konkurzu. Její majitel měl tou dobou naštěstí založených několik dalších firem, do nichž se přesunul.

Jeho tehdejší kamarád Chris Curry jednu takovou založil, ale následně si řekl, že to bude dělat po svém, a pořídil si firmu Acorn Computers. Na britském trhu s mikropočítači se tak na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let rozhořela válka mezi dvěma značkami. Kdo chce vědět detaily, ať si sežene vynikající britský film Micro Men, který rivalitu mezi Sinclairem a Currym pitvá do detailu.

Sinclairovým prvním pokusem v oblasti domácích počítačů byl Microcomputer Kit MK14 – zastavil kvůli němu auto a dům, vsadil všechno na jednu kartu, protože si byl jistý, že počítače jsou budoucností lidstva. Vzniklo mnoho doplňků a periferií a Sinclair prodal celkem 15 tisíc kusů. Nebyl to průšvih, ale zároveň spíš opatrný začátek. Na MK14 ještě Sinclair dělal s Currym, ale když v roce 1979 vznikl Acorn Computer, byl to pro Sinclaira impulz, aby postavil něco velkého a vytřel bývalému kamarádovi zrak.

A tak vznikly Sinclair ZX80 a ZX81, v rychlém sledu v letech 1980 a 1981. Byl to milník, který nabídl solidní hardware za až směšně nízkou cenu a navíc i povedený design. Tyhle Sinclairy byly dostupné, protože při jejich vývoji se úmyslně šetřilo. Komplet ZX80 stál 99,95 libry (79,95 jako kit) a šlo o nejlevnější osobní počítač v Británii. Prodalo se 50 tisíc kusů a pravděpodobně by se prodalo víc, kdyby Sinclair o rok později nepřišel se ZX81, které už mělo vše na jednom čipu a nabídlo ikonické šasi a vyšší výkon za méně peněz (69,95 liber komplet, 49,95 kit).

Cenově dostupný počítač se dočkal obřích prodejů (500 tisíc), inspiroval mnoho licencovaných klonů v Anglii a USA, ale také mnoho nepříliš kvalitních kopií v sovětském bloku. Lze se na něm snadno naučit základy programování a cena byla tak nízká, že školy i rodiče nemohli odolat. Díky otevřené architektuře britští šikulové povýšili ZX81 na mocný počítač. Přišlo rozšíření paměti, ale i lepší klávesnice, nejrůznější držáky na periferie, kastlíky a podobně.

Neúnavný Sinclair přišel o rok poz­ději s další revolucí, když představil ZX Spectrum. Definitivní průnik levného a kvalitního osobního počítače obrátil trh vzhůru nohama. Sinclair vy­užil zisky z předchozích projektů a získal i pár grantů. Spectrum stálo 175 liber, ale byla to světová špička ve všech ohledech a jeden z nejklonovanějších počítačů ve východním bloku. Pamatujete si československý Didaktik? To je v podstatě Spectrum, akorát ošklivější a pomalejší.

Na Spectru začalo vycházet obrovské množství her a licencovaných i nelicencovaných doplňků či hardwarových rozšíření. Konkurenční Acorn sice se svým mikropočítačem vyhrál vládní konkurz o dodávku počítačů pro školní výuku (model se nakonec jmenoval BBC Micro), což Sinclair Currymu záviděl, ale zatímco jeho bývalý kamarád ovládl školy, Sinclair dominoval domácnostem. V půlce osmdesátých let měly Sinclairovy počítače na britském trhu s PC neuvěřitelných 45 procent veškerých prodejů.

Nápady, co nejdou vypnout

V roce 1983 byl Sinclairův majetek v akciích Sinclair Research odhadován na sto milionů liber. Navíc získal čestné tituly z několika univerzit, královna ho povýšila do šlechtického stavu a dostal několik státních grantů na vývoj různých blbůstek. V takový okamžik by jiní buď rovnou odešli do předčasného důchodu, nebo jen tak opatrně vylepšovali stávající produkty. Jenže Sinclairovi bylo teprve třiačtyřicet a chtěl dobýt svět. V následujících dvou letech tak přišel na trh s produkty, jež ho přivedly do insolvence. A přitom vlastně každý z nich před­běhl svou dobu.

Jeho další počítač Sinclair Quantum Leap už chtěl konkurovat nastupujícím strojům od IBM a Applu, jenže byl natolik komplikovaný, že ho prostě technici a vývojáři nestihli doladit a vrhli ho na trh s nedodělaným softwarem, což způsobilo mnoho komplikací a následně i reklamací. Pak tu byl projekt kapesní televize TV80, který zasponzorovala britská vláda. Ta Sinclairovi důvěřovala, protože doufala, že vrátí britskému impériu dávno zašlou slávu a bude tím velkým vynálezcem z řad Bella, Stephensona nebo Babbage. Sinclair sice chytře položil elektronové dělo na bok a přišel s kompaktní televizkou, jenže ve stejné době japonské Casio představilo světu mnohem kompaktnější LCD panely.

Ten největší průšvih si však Sinclair na sebe ušil sám, když založil Sinclair Vehicles a rozhodl se spasit svět futuristickou elektrickou tříkolkou. Vypadala extrémně vratce a nebezpečně, jezdila pomalu, měla nízký dojezd a malý výkon. Sinclair ji vybavil pedály, aby si lidé mohli do prudkých kopců přišlápnout, a zákazníkům přibalil i pláštěnku, protože C5 neměla střechu. Sinclair ji propagoval jako elektrické přibližovadlo, ale všichni ostatní si mysleli, že jde o alternativu k automobilu.

Investovaných sedm milio­nů liber se nikdy nevrátilo a podnikatel musel prodat svou počítačovou divizi firmě Amstrad za pět milionů liber, aby se zachránil.

Amstrad se pak finančně hojil na tom, že vydal několik vylepšených verzí Sinclairových hitů, zatímco Clive se navzdory předchozím neúspěchům znovu vrhal do elektromobility. Přišel se skládacím elektrokolem Zike, jež slavilo úspěch zejména mimo Británii a opět inspirovalo řadu klonů v zemích, kde se nápad kola, jež snadno složíte do příruční tašky, líbil mnohem víc. Doma na ostrovech se Sinclairovi s každým dalším pokusem vysmívali a připomínali průšvih jménem C5, ale to trvalo jen do chvíle, než se elektromobilita začala prosazovat.

K Sinclairově smůle to bylo o patnáct let později, ale z C5 se už během devadesátých let stával kult, který má dodnes řadu věrných fanoušků. Sinclair měl v plánu i kompaktní elektromobily C10 a C15, jež by se dnes na trhu rozhodně neztratily, ale v půlce osmdesátek mu to prostě nebylo souzeno.

Naštěstí nezahořkl a před svým skonem loni 16. září dál a dál neúnavně vymýšlel a vynalézal. Dokonce i tu ponorku postavil! Finální verze sice vypadá spíš jako velký mixér s madlem, co vás odtáhne rychlostí tři kilometry v hodině na dlouhé vzdálenosti, ale koncept to byl natolik schopný, že ho – opět – okopírovala řada velkých firem.

Sinclairovým hlavním odkazem zůstane ZX Spectrum, ale na jeho životním příběhu je krásně vidět, jak je důležité podporovat místní vynálezce. V tom tisíci dopisů Přemkovi Podlahovi se totiž určitě najde minimálně jeden zneuznaný génius. A když se zadaří a někdo mu dá šanci a peníze, může zatřást celým světem.