Za velkými krachy bývá drahé financování
V poslední době skoro nebylo měsíce, kdy nějaká dluhopisově financovaná skupina nemohla dostát svým závazkům a zamířila do insolvence, občas s krátkým pokusem o reorganizaci.
Nejvíc se v této souvislosti asi mluvilo o Arca Investments Rastislava Veliče, jež dříve patřila Pavolu Krúpovi, ale existuje i řada dalších: C2H, jejíž součástí jsou například společnosti Pietro Filipi či Kara Trutnov, EMTC podnikatele Tomáš Bárty nebo Helske.
Krachy k podnikání patří – obchodní záměr se ukáže „ne až natolik skvělý“, jak původně vypadal. Nebo přišly nenadálé šoky, jako byla koronavirová pandemie nebo prudký růst cen. Právě covid-19 bývá často zmiňován jako hlavní příčina pádu. Jenže tyto příběhy mají několik jiných společných prvků, na které je potřeba se podívat, protože nejsou náhodné. Zejména pokud se insolvencemi zabýváte skoro celý profesní život.
První věcí je, že se tyto firmy či skupiny financovaly prostřednictvím dluhopisů, které obvykle prodávaly retailovým věřitelům. Na tom, že se někdo nemůže nebo nechce financovat z banky, a proto obligace vydá, není nic špatného, jenže ďábel je skrytý v detailu. Aby se je totiž podařilo úspěšně umístit, je potřeba nabídnout zajímavý úrok – pět, šest, ale i deset procent ročně. To není málo, ale v podstatě by se na tom dalo při dobrém obchodním plánu vydělat. Není to však jediný náklad s nimi spojený.
Firem, které si jdou za lidmi pro jejich peníze, je na trhu hodně. Proto potřebujete někoho, kdo dokáže prodat ty vaše. Tady vstupují na scénu finanční poradci, přesněji řečeno distributoři, prodejci, někdy označovaní jako tipaři. A ti to nedělají zadarmo. Odměna za prodej cenných papírů značně závisí na tom, jak atraktivní nebo neatraktivní jsou. K vidění byla i prodejní provize více než 12 procent. Je však otázkou, je-li to objektivní náklad, nebo zda část této provize nemíří zpět k vlastníkům tímto způsobem financovaných společností.
I vyšší provize by byly snesitelné, vydá-li firma desetileté dluhopisy a jednorázově z nich zaplatí vysokou provizi. Pokud ale vystavuje nové emise s krátkou splatností každý rok (například skupina Arca Investments měla směnky s tříměsíční splatností), šije si na sebe bič.
Udržet stabilní výkonnost kapitálu třeba nad 16 procenty ročně jen kvůli pokrytí úroku z cenného papíru a provize totiž není snadné. A nakonec se fungování těchto firem podobá spíše Ponziho schématu (česky „letadlu“), kdy nově příchozí vyplácejí peníze právě splatným věřitelům.
Existuje však i další rizikový prvek. Pokud si firma půjčuje na aktiva, která sama ziskově provozuje se silným know-how, je to v podstatě v pořádku. Vždy ale musí mít trvale udržitelný byznys s vyšší mírou zhodnocení peněz, než je vysoká cena jeho dluhopisového financování. A to při takových drahých penězích není jednoduché. Přitom dluhopisově či na stejném principu směnkově financované společnosti často investují do oborů, které dlouhodobě dostatečnou přidanou hodnotu nevykazují.
Z podstaty našeho zaměření vidíme často problémy dřív, než se objeví na povrchu. A se zkušeností z posledních případů mohu s klidným svědomím říct, že mnoho firem na českém trhu tento způsob hospodaření pravděpodobně dožene. A to ať s covidem-19, nebo bez něj.
Marek Indra, majoritní akcionář, investiční fond IFIS
