Nakonec vždy marně, nic se nestalo. Ta minulá, Babišova, ji měla dokonce na prvním místě svého programového prohlášení. Úkol číslo jedna ale splněn nebyl, ani „krizovému manažerovi“ číslo jedna se nepovedlo sáhnout do systému, který stárne stejně rychle jako česká populace a vytváří tak obrovské deficity.
Babišův kabinet si takový luxus nedělat nic a neplnit své sliby mohl ještě dovolit. Deficity byly relativně únosné, a to díky dlouhodobě nízké inflaci. To už ale kvůli špatné práci České národní banky, která má garantovat nízkou inflaci, druhým rokem neplatí. Tlak na valorizaci důchodů – s jejím tempem a výší zákonodárce nepočítal, protože si poslanci a senátoři vůbec neuměli představit dvouciferný růst cen na úrovni 15 procent – zvýšil deficit důchodového účtu na neúnosných 80 miliard korun, a tak vláda Petra Fialy už musí jednat.
Potřeba rychle změnit parametry důchodů, aby se dál nehroutily veřejné rozpočty, přesto koresponduje se slibem vlády, že „do konce roku 2023 předloží skutečnou důchodovou reformu s cílem nastavení stabilního systému férových důchodů“, jak slibuje její programové prohlášení. I ministr práce a sociálních věcí, lidovecký předseda Marian Jurečka, ale ví, že nic takového se nestane. Na skutečnou reformu, tedy na přebudování systému tak, aby zajišťoval slušné důchody všem a přitom netáhnul rozpočty státu ke dnu, je už pozdě. Půjde jen o změny nastavení, jež výhledově více či méně sníží schodky.
Mediálně vděčná je samozřejmě hlavně zveřejněná hranice věku odchodu do důchodu, oněch 68 let, které se v generaci padesátníků narozených na konci šedesátých let minulého století mění na 66 let. Méně se už probírá, jak velkou část průměrné mzdy mají tito budoucí důchodci pobírat a jaký nový klíč valorizací politici zavedou. To je skutečné jádro slibované „reformy“, nikoli ona magická číslice 68, která není tak neobvykle vysoká – například Němci mají už řadu let odsouhlasenu novou hranici odchodu do starobního důchodu 67 let, Italové 66 let.
Změny parametrů důchodového systému nepřinesou žádné politické body, nikdo nebude volit strany Fialovy koalice kvůli tomu, že na další desetiletí vyřešily deficitní financování důchodů. Voliči se dívají jen do své kapsy, na to, kolik v ní bude, ne na funkčnost či nefunkčnost sociálních systémů. I proto je těžké si představit, že vláda přiměje opoziční ANO, které se stále častěji spoléhá na čirý populismus, aby se na změnách v důchodech (které spíše zvýší zátěž občanů, než by jim přinesly více peněz) dohodlo a neslo politickou spoluodpovědnost.
Nic důležitějšího ale Česko právě teď nepotřebuje. Dá se to říct i jinak: Je-li politika odpovědnou správou země a zajišťováním potřeb dobrého života politického společenství, má celá politická reprezentace právě teď příležitost dokázat, že politiku dělat umí. V politikaření jsou mistry všichni, být jednou za čas také politiky by bylo velmi milé překvapení.
