Politika jako tuctová kriminálka

Skandál Petra Hlubuč­ka, dnes už bývalého náměstka pražského primátora za hnutí Starostové a nezávislí (STAN), odhaluje systematické vysávání veřejných prostředků z velké městské firmy. Rozkrývání sacího pavouka z pražského dopravního podniku se stalo veřejnou záležitostí, protože orgány činné v trestním řízení (ať už to udělal kdokoli, nikdo jiný to vydat nemohl) pustily do oběhu část policejního spisu.

Tento „odsávací systém“ však není žádnou novinkou. V minulosti se tak už na regionální úrovni dělo mnohokrát, i když většina velkých politických skandálů měla trochu jiné základy. Ministři, a dokonce celé vlády padali i kvůli jiným věcem, než je prachsprostá politická zlodějna za účelem vylepšení vlastního rozpočtu zúčastněných. Někdy to byla obyčejná lež, jindy bezhlavá láska.

Nepřátelství až za hrob

Cesta porevoluční české politiky je do jisté míry skutečně dlážděná skandály, převážně těmi finančními. Ty hlavní a největší se děly v době, kdy ještě žádnými skandály ani nebyly. Česká privatizace, která ve druhé vlně té kuponové vedla k divoké kumulaci rozdaného majetku a kapitálu a postupnému tunelování řady firem a bank, přišla tuto republiku odhadem na 600 miliard korun (náklady na sanaci bankovního sektoru dle České národní banky). Samozřejmě že ne všechny úvěry, jež skončily ve státní „čističce“ zvané Konsolidační banka a později Česká konsolidační agentura, pocházely z nekalé činnosti, natož aby v každém případu byly přímo zapojeni politici. Ale byla to politická reprezentace, která vytvářela pravidla hry a jejich kontroly, a to se příliš nedařilo.

To vše ale bylo v době přechodu od socialismu ke kapitalismu spíše pozadím, na němž se promítaly konkrétní skandály s přímým politickým dopadem. První velkou kauzou, která nakonec položila vládu, byl sponzoring Občanské demokratické strany. Ve financování nejsilnější vládní strany se objevili falešní sponzoři Lajos Bács a Radjiv M. Sinha, kteří sloužili ke krytí daru od bývalého tenisty, tehdy už privatizačního fondového podnikatele Milana Šrejbra, a tak se nabízelo, že šlo o krytí daru za privatizační úspěchy.

ODS vykázala oba fiktivní dárce v přiznání za rok 1995, ukázalo se však, že Bács už nežije a Sinha je chudý člověk, jenž nemá ani ponětí o tom, že existuje nějaká Česká republika a v ní politická partaj se zkratkou ODS. Ve straně a pak i v médiích se navíc už dříve objevila zpráva, že ve Švýcarsku existuje tajné konto, kde je ulitých 150 milionů korun z privatizace Telecomu. To vše, spolu s vážnými ekonomickými problémy transformace, vedlo k nervozitě v ODS a nakonec i k odstoupení Václava Klause z premiérské funkce. Klaus dodnes tvrdí, že o ničem nevěděl a že sponzoring šel zcela mimo něj. Nakonec ho nepoložil ani tak vnější tlak médií na odstoupení z funkce premiéra jako vnitřní rozhádanost v ODS, kterou později Klaus ustál a své kritiky více méně donutil odejít ze strany a založit si novou – Unii svobody.

Krach Klausovy vlády v listopadu roku 1997 byl prvním vážným politickým kolapsem, jehož příčinou byl veřejný skandál odhalený v médiích. Hlavním důvodem ale byla celospolečenská frustrace z privatizačních tunelů, jež byly sice nekalé, ale nakonec se nestaly trestnými. I krach Investiční a Poštovní banky, jež byla přímo vzorem protekcionistického politického a nepotistického úvěrování, později skončil bez vážných soudních trestů. Spravedlnost nebyla jen slepá, ale také usnula.

Společnost však byla frustrovaná především z toho, že nedostala to, co chtěla – tedy rychlé bohatství na úrovni západních zemí. Ba co víc, místo růstu životní úrovně sklízela osm let po revoluci finanční a bankovní krizi, která se dotkla každé domácnosti. Šlo o první procitnutí ze snu, že všechno bude krásné a dobré a bez problémů, první vážný otřes důvěry v politiku, již reprezentoval hlavně Václav Klaus a jeho privatizační a tržní pravicový étos.

Rozpad Klausovy vlády a její nahrazení úřednickým kabinetem Josefa Tošovského vytvořily v české společnosti také první nesmiřitelné nenávisti a propasti, které už nikdy nepůjdou zasypat. Klaus se už nikdy nepropojí s Havlem, vznikají nepřátelství, která trvají, a to jistě není přehánění, až za hrob. Právě toto velmi ostré rozdělení klausovských pragmatiků a havlovských idealistů sehrálo později roli v dalších a dalších vlnách politického rozdělování, které trvá dodnes, i když má v současnosti už trochu jiné příčiny a čáry zlomu.

Padni, komu padni

ODS v tom ale nebyla v 90. letech minulého století sama. Své skandály měl i menší koaliční partner, liberální Občanská demokratická aliance (ODA), například problematický třímilionový dar od podnikatele Kamila Kolka, jemuž ministrprůmyslu a obchodu a tehdejší nejpopulárnější  politik ODA i celé republiky Vladimír Dlouhý prodal se slevou opavský obchodní dům Breda. Vládou to tehdy nijak nezamávalo. Pro onu dobu je nakonec typické to, že skutečný otřes ve vládě přinesla jako první kauza falešného doktorského titulu JUDr., který používal místopředseda ODA a vlády a také ministr spravedlnosti Jan Kalvoda.

Politici odmítali finanční propojení s různými podnikateli, prali se o to, že žádný výměnný obchod „sponzorský dar – zakázka“ neexistuje, ale dokázali odstupovat kvůli v podstatě trapné společenské nesrovnalosti, zdánlivě nevinné lži. Ostatně legrační je dodnes i Kalvodovo velmi přirozené vysvětlení: dlouhá léta ho oslovovali „pane doktore“, až ho přestalo bavit lidem dokola vysvětlovat, že doktorem práv není, a začal titul používat spolu s ostatními jaksi samozřejmě…

Na vlně nespokojenosti se záplavou sponzorských afér, jež se fakticky táhla už od roku 1996, kdy se zasekl růst ekonomiky a začaly vážné problémy celého průmyslu, se k premiérské moci vyvezl Miloš Zeman. Ten jako šéf sociální demokracie slíbil vyčistit politiku od podvodníků a tunelářů. „Vláda, která toleruje tuneláře, se objektivně stává vládou tunelářů,“ hřímal tehdy v Poslanecké sněmovně na Klausovu sestavu.

Po volbách se ale s „podporovatelem tunelářů“ spojil a vytvořil jednobarevnou vládu na základě opoziční smlouvy s ODS. Ale Zemanova slibovaná protikorupční akce Čisté ruce, jež řadu voličů přiměla k tomu, aby hodili Zemanově ČSSD svůj hlas, měla vlastně jen jeden jediný výstup. A tím bylo odsouzení Zemanova ministra financí Iva Svobody, podezřelého z postprivatizačního tunelování mělnické společnosti Liberta. Svoboda ze Zemanovy vlády odešel po roce působení v červenci roku 1999, odsouzen byl až v roce 2005, kdy spolu se svou poradkyní Barborou Snopkovou dostal pět let odnětí svobody nepodmíněně.

Zeman tehdy naplnil své heslo „padni, komu padni“, ovšem pouze v jediném případě. Později – například když se probíraly obchody ministra zemědělství Jana Fencla a dalších Zemanových blízkých, kteří vytvoří hnutí Zemanovců – už tak spravedlivý nebyl. Svobodova kauza byla důležitá i v tom, že předkládala první jasný důkaz, že když se chce a policie pracuje velmi pečlivě a důsledně, nakonec se podvody odhalí a dojdou potrestání, a to dokonce i u tak vysoce postavených lidí, jakými jsou ministři vlády. (Jiná verze události mluví o tom, že exministr Svoboda na rozdíl od jiných tunelovat neuměl.)

V pozdějších letech to už tak samozřejmé nikdy nebude, ukáže se naopak, že vysoká politická funkce jako v případě Andreje Babiše, ministra financí a nakonec i premiéra, může naopak sloužit jako nátlakový prostředek na policii (vědomý i nevědomý, obojí může hrát svou roli) a jistá ochrana před spravedlností.

Už v té špíně nechtěl žít

Zeman vnesl do české politiky jednu důležitou změnu: poprvé učinil z boje proti korupci volební téma, a přestože prakticky proti korupci moc neudělal, je právě toto klíčová porevoluční událost. Korupce se od této chvíle bude neustále vracet nejen jako volební téma, ale také jako nástroj politické změny. Vždy, když politika bude hledat téma, začne se mluvit o korupci. Kupříkladu když bylo potřeba zbavit se premiéra Stanislava Grosse. Ten tehdy na začátku roku 2005 jen s obtížemi vysvětloval, za co si pořizuje byt, na který už dal zálohu dva a půl milionu korun. Mediální kousky se směnkou jakéhosi příbuzného nevyšly, Gross proto odstoupil a místo něj se moci chopil Jiří Paroubek.

Gross s odstupem času tvrdil, že na byt si našetřil z poslaneckých náhrad, i když mu novináři spočítali, že to prakticky nebylo možné a stále přímočařeji se potvrzovalo jeho napojení na firmu Moravia Energo, jejíž akcie získal a později výhodně prodal. Expremiér to tvrdil až do své předčasné smrti. Z Grossova případu se poučil i pozdější premiér za ČSSD Bohuslav Sobotka, který u finančních pochybností o svém bytě odkazoval právě na poslanecké výhody.

S korupčními aférami se zhruba v té době začne pracovat jako se způsobem, jak proměnit rozdělení politických sil, případně jak zahýbat přímo s vládou. Do české politiky definitivně vstupuje policie a informace z vyšetřování, které plní roli pohonné hmoty politické změny, i když se později třeba ukáže, že jejich výhřevnost u soudu tolik neobstojí. Česká politika tak má celé desetiletí prakticky jediné téma: jak pročistit scénu, aby korupce zmizela a občané znovu získali důvěru v politiku. Často se přitom ti, co ukazovali na korupci druhých, chytají do svých vlastních pastí, ať už je to hejtman za ČSSD David Rath, nebo zakladatel hnutí ANO Andrej Babiš, který z korupce udělá raison d’être svého vstupu do politiky, protože, jak sám řekl, „už v té špíně nechtěl žít“.

U Babišových politických začátků stojí zásah na Úřadu vlády v červnu roku 2013 a následné rychlé odstoupení premiéra Petra Nečase (ODS), který se zamiloval a svou lásku Janu Nagyovou, později Nečasovou, pustil při politické práci pro premiéra tak daleko, že vznikla vážná podezření o zneužívání pravomoci a o dalších trestných činech. Nečasova aféra na dlouhé roky převrátila českou politiku, posílila moc prezidenta Zemana a vpustila do politické arény Andreje Babiše. Až dlouho po zásahu se u soudů ukazovalo, že aktivity Nagyové byly sice přes čáru, ale škody finanční i jiné přinesly minimální. Politické škody byly ovšem nezměrné.

Korupce je součást systému

Hnutí ANO šlo do voleb s tím, že očistí politiku od politických podnikatelů, kteří se přisáli na stát a využívají své politické moci pro soukromé účely. Jak to skončilo, všichni vědí: protahovaným střetem zájmů Andreje Babiše a žalobou na něj v kauze Čapí hnízdo. Se slibem čistého štítu uspěli ve volbách také Starostové a nezávislí. I jim se jejich protikorupční rétorika nyní vrací jako bumerang, který ještě udělá několik kol, než spadne a zapomene se na něj.

Kauza Hlubuček, jež principiálně i vnější komunikací připomíná starší pražské případy z doby vlády ODS a primátora Pavla Béma nebo pikle šéfa Věcí veřejných Víta Bárty, se zatím jen rozplétá. Co z ní ale zatím uniká, ukazuje na systémové odsávání veřejných peněz pro soukromé účely. Sumy v odposleších zatím nejsou nijak horentní, nejde o miliardy ani o stovky či desítky milionů. Policii navíc chybí přímý důkaz předání či převzetí peněz, jako se to stalo v kauze Davida Ratha. STAN nemůže ale dělat nic moc jiného, než se chovat podle postupů, které Starostové slibovali dodržovat už před volbami. Proto odstupuje ministr, proto se hroutí předsednictvo strany.

Nejhorší na tom je, že politici a veřejnost se zas a znovu musí věnovat rozebírání korupčních souvislostí a etických norem pro odstupování z funkcí, zatímco skutečná podstata politiky – tedy ideový souboj o řízení státu a rozvíjení společnosti v rychle se měnícím světě – stagnuje a není na ni čas. Česká společnost by si možná měla pro jednou říct, že na korupci politiků je tu policie a že v této oblasti neexistuje žádná výjimka pro nikoho, tudíž to nesmí být hlavní politické téma. Politika nesmí být jen tuctová kriminálka, kde všichni kradou a ti noví, co přicházejí, slibují, že oni nikdy krást nebudou.

Jak mi kdysi řekl filozof Václav Bě­lohradský: „Korupce je součást politického systému, odjakživa to tak bylo, někdy víc, někdy méně, je potřeba s tím umět pracovat. Například v Itálii se tím kromě policie nikdo nezaobírá, protože je nutné probírat důležitější věci, jako jsou růst daní nebo sociálních dávek, výdaje na školství, boj proti ničení klimatu a podobně.“ Každý korupčník jistě patří za mříže a nemá v politice co dělat, jeho falešná mediální sláva ale odtahuje pozornost od centrálních témat současnosti. A někdy je skutečně na místě otázka, zda je větší společenská škoda způsobována ždímáním okázalé mravnosti nemravných, nebo samotnou korupční činností, která je vzdor moderní technice neustále až trapně primitivně stejná…