Uber, kámo! Fascinující příběh Travise Kalanicka, který smrdí penězi a kriminálem

V téhle rubrice se věnujeme fascinujícím příběhům, co smrdí penězi i kriminálem. Černé kronice bílých límečků. Dneska to ale bude trochu jinak, protože Travis Kalanick za mřížemi neskončil. Jen byl nucen zatáhnout za zlatý padák, když se ukázalo, že raketový růst Uberu (z nuly na padesát miliard dolarů za tři roky) byl do značné míry způsoben praktikami, které bruslí na hraně zákona a morálky. O několik whistleblowerů, knížek a seriálů později tu máme řadu pádných důkazů o tom, že slavná mantra „move fast and break things“ za sebou nechává kromě vstupenky do Fortune 500 i střepy lidských osudů, kariér a přátelství. Story podrazáků se budou asi vždycky číst líp než dušínovské zkazky o úspěchu navzdory okolnostem. Je na každém, aby si určil hranici, pomyslnou čáru v písku, za níž technologické Ježíše přestávají jejich ovečky následovat v pobožném opojení.

Je to patnáct let, co měl premiéru snímek The Social Network, propagovaný heslem „Nikdo nezíská 500 milionů kamarádů, aniž by si nadělal pár nepřátel.“ Už tehdy nejen diváci úspěšného filmu tušili, že Mark Zuckerberg je možná fajn kamarád virtuální, ale v reálu byste se na něj nespolehli. Scenárista prvního filmu, Aaron Sorkin, momentálně točí snímek The Social Reckoning, který vychází z knihy Careless People od Sarah Wynn-Williams. V ní se naplno ukazují úskalí tzv. brogramátorské kultury, ale i pohrdání vlastními uživateli (ne nadarmo tento výraz používají jen vývojáři aplikací a drogoví dealeři) a podbízení se nejvyšší nabídce.

Bylo by naivní si myslet, že hollywoodský celovečerák, otevřeně komentující toxickou kulturu uvnitř technologických gigantů, by vedl k nějaké zásadní společenské reakci. V USA mají startupy, aktuálně brojící ve jménu A.I., na růžích ustláno a současná administrativa je považuje za součást arzenálu v boji proti zbytku světa. Jinými slovy ztráty na citech a zmíněné lidské střepy jsou povoleny ve jménu vyššího dobra, ratingu a HDP.

Platinum crime 4

O tom, jak technologické startupy změnily za poslední dvě dekády svět kolem nás, už se popsalo mnoho stránek. O Uberu se v tomto kontextu mluví jen málo, protože v něm všichni vidíme hlavně ty „chytré taxíky“ – v Praze primárně černočerné Uber Airport vozy, co vás odvezou na letiště, mají vždy žvýkačku a láhev s vodou a usměvavého řidiče, který mezi řádky žadoní o pětihvězdičkové hodnocení. Uber ovšem byl, je a bude primárně robustní aplikace, která kličkuje mezi velkými daty. Proč nejde o sociální síť, platformu na sdílení obrázků koček nebo bitcoinovou burzu? Protože před dvaceti lety bylo ježdění taxíkem tak trochu dobrodružství s nejistým koncem.

Zvlášť ve městě, jakým bylo San Francisco. Dost malé na to, abyste auto nepotřebovali, ale dost velké na to, abyste si občas stýskali, že ho nemáte. Třeba když jste se ve dvě ráno v sobotu snažili zamávat na žlutou skvrnu, co kolem vás projíždí vysoko nad stanoveným rychlostním limitem. Garrett Camp měl v hlavě Uber hodně dlouho, protože chování taxikářů ve „Frisku“ nesnášel. Pokud nejste prsatá blondýna, jste v sobotu nad ránem neviditelní. V klubu vám taxíka zavolají, ale než vyběhnete schody, sebere ho někdo jiný. Můžete si objednat limuzínu, ale to se prodraží a musíte odejít od nesnědeného steaku, když to kuchaři náhodou dlouho trvá. Camp často nesehnal taxíka ani na odvoz z domu do restaurace, takže obvolal tři čtyři taxislužby a jednoduše vzal vůz té, která dorazila jako první. Brzy byl na blacklistu většiny z nich, což ještě prohlubovalo jeho frustraci. Kéž by tak mohl sehnat odvoz na písknutí kdykoliv a kamkoliv. To by byl hotový nadtaxík.

Ale to předbíháme rovnou ke konverzaci, která se odehrála v roce 2007 v mládeneckém bytě na jednom z prominentních sanfranciských kopců. Teď se musíme vrátit o mnoho, mnoho let zpátky.

KAPITALISMUS NA NOŽE

Travis Cordell Kalanick je rodilý Kaliforňan z Los Angeles, ale historie jeho předků se psala o dvě století dřív pod Vihorlatskými vrchy na východním Slovensku. V dnes již zaniklé obci Valaškovce žil jeho pradědeček Ján Kalanin, který ještě na sklonku devatenáctého století emigroval do USA, kde pracoval jako horník v uhelných dolech v Pensylvánii a Ohiu, kde byla kvůli rozpínající se železnici velká poptávka. Kalaninům se tu kvůli výslovnosti začalo říkat Kalanickovci. Postupně se stěhovali po celých USA, takže Travisův tatínek Donald se živil v Los Angeles jako inženýr, když potkal jeho matku Bonnie, jejíž předkové pocházeli z Vídně.

Potomek podnikavých horníků se narodil do středostavovské rodiny, ale onen drajv přistěhovalců mu rozhodně nechyběl. Jeho otec nebyl zrovna sportovně nadaný, ale přivedl Travise a jeho mladšího bratra Coryho do světa počítačů velmi, velmi brzy. Travis se naučil programovat už na prvním stupni základní školy a měl výjimečné matematické nadání. Na co ostatní potřebovali kalkulačku nebo alespoň papír a tužku, to si uměl spočítat v hlavě. Ve třídě byl za šprta, nepomohly ani jeho úspěchy ve školním atletickém a basketbalovém týmu, takže pro něj byla základka tak trochu očistcem, čemuž nijak nepomáhala ani jeho nižší emoční inteligence. Travis byl po otci oddaný logice a uměl si všechno rychle spočítat. Po matce měl obchodní nadání a dokázal se přirozeně vemluvit do přízně lidí, od kterých něco potřeboval. To se hodí při rychlém byznysovém pitchi, ale pro navazování přátelství se spolužáky? Většina z nich Travisovu hru časem prohlédla, takže byl spíše samotář.

Na střední se ale všem jako mávnutím kouzelného proutku změnilo. A když říkám kouzelného proutku, mluvím tím o zlaté kreditní kartě. Už ve skautském kroužku se Kalanickovi opakovaně povedlo vybrat příspěvky na chod organizace v rekordním čase, když chodil jako ocásek za lidmi ze supermarketu a prosil je o nějaký ten dolar. Jako teenager se zapsal do programu podomního prodeje firmy Cutco. Rodiče mu fandili a ochotně vyplnili formulář pro nezletilé. Šestnáctiletý Travis tak začal obcházet sousedství s nožem v ruce, protože Cutco se specializovalo na prodej prémiových kuchyňských potřeb. Během jediného roku dokázal Travis utržit dvacet tisíc dolarů, což byl dvojnásobek sumy, které běžně dosahovali služebně starší kolegové, kteří se snažili podomním prodejem uživit. Kalanick část peněz uložil, část investoval do nákupu oblečení a doplňků, které z nerda udělaly cool geeka. Na střední neměl o pozornost nouzi. Do školy jezdil vlastním autem, platil za kamarády útratu v restauraci a kromě spolužáků se přátelil samozřejmě i se spolužačkami.

Platinum crime 3

Během příprav na SAT, což je nejvýznamnější standardizovaný test pro přijímání žáků na vysoké školy, rychle pochopil, jaký humbuk je kolem doučování a příprav na jednu z nejdůležitějších zkoušek života. Zjistil, že otec jednoho ze spolužáků nabízí doučování, a nabídl mu, že by na tom mohli vydělat. Založili New Way Academy a od školy si po vyučování pronajali učebnu, kde doučovali ve velkém. Skrz roznášení letáčků a šeptandu se jim dařilo naplnit učeben hned několik a vydělali slušné peníze. Pro Kalanicka to byl první velký test jeho podnikavosti. Tohle byl jeho projekt a jeho „dítě“. Poté, co úspěšně proplul SAT s téměř perfektním skóre, rozhodl se, že zůstane blízko rodičů a půjde na UCLA. Moderně vybavená a progresivní škola nabízela koncem devadesátých let rychlé internetové připojení, zatímco běžné domácnosti bojovaly s minimálními rychlostmi.

DŮLEŽITÉ JE RYCHLE VYRŮST, DŮVOD BUDEME HLEDAT POZDĚJI

Teď jistě čekáte, že právě tady se rodily ty největší startupy. Tohle ale ještě není příběh Uberu. Kalanick a jeho kamarádi z počítačového kroužku využívali robustní pevné linky především na hraní multiplayerových videoher a stahování čehokoliv zajímavého z internetu. Iritovalo je, že neexistuje žádný vyhledávač podobných souborů, a tak se rozhodli, že takový naprogramují. Nikoliv jen na hudbu, jako tehdy se rodící a rychle úspěšný Napster, ale na všechno. Tak vznikl Scour, poháněný především nezdolným optimismem a opisováním od všech těch nerdů, co se snaží zorat neobsazená internetová políčka.

Opojeni stamilionovými zhodnoceními dotcom bubliny pracovali kamarádi z počítačového kroužku na svém vyhledávači dnem i nocí. Kalanick se vykašlal na školu a nikdy ji nedokončil. Věřil, že tohle je „ono“ – jeho milionová vstupenka do světa bohatých a úspěšných. Mohl si chvilku dovolit utrácet naspořené peníze a žít střídavě u rodičů a v třípokojovém bytečku na kraji univerzitního kampusu, kde se programovalo od rána do večera. Bezesné noci, ale dny strávené mezi řádky kódu tím, že si všichni představovali, jak je Wall Street zahrne zlaťáky. Co na tom, že Scour vlastně neměl žádný business case.

Šlo o stahování a kategorizaci často nelegálního obsahu, které sice mělo robustní vyhledávací algoritmy, ale nikdo z týmu netušil, jak je využít v širším kontextu. Dokonce ani Kalanick, který měl na svědomí obchodní stránku celého projektu.

Zprvu nebylo kam spěchat, Scour se však stal rychle populárním na univerzitních sítích, protože na internetu přibýval zajímavý obsah obrovským tempem. Rychlé páteřní linky nesměly zahálet, a tak studenti skrz Scour hledali, co by si tak ještě postahovali. To vytvářelo tlak na servery služby, které bylo nutné z něčeho platit. Po několika měsících už Travis a spol. neměli na složenky, ale naštěstí se objevil andělský investor, resp. spíš vlk v rouše beránčím. Když kamarád kamaráda oznámil, že se o Scour po několika článcích v místním tisku zajímá Michael Ovitz, měl si ho někdo vygooglovat. Otázka je, zda by tehdejší vyhledávač prozradil něco rozumného, ale v Los Angeles snad všichni věděli, kdo Ovitz je – bývalý CEO u Walta Disneyho, spoluzakladatel talentové agentury CAA a velmi bohatý člověk s velmi ostrými lokty. Ovitz přišel, zaplatil všechny účty a slíbil, že za projekt nabídne tučnou sumu.

Nechal si podepsat kilometrovou smlouvu, ale pak začal hrát o čas. Nikdo z naivních vysokoškoláků v tu chvíli nepochopil, že Ovitz plánuje nechat Scour vykrvácet, aby měl lepší vyjednávací pozici a koupil ho za drobné. Do smlouvy propašoval klauzuli o exkluzivitě a předkupním právu. Když Kalanick po měsících odkládání finální dohody zkusil sehnat peníze na provoz jinde, Ovitz celou firmu obratem zažaloval za porušení předběžné smlouvy.

Platinum crime 2

Následně se „dohodl“ se zakladateli, že koupí kontrolní podíl za čtyři miliony dolarů, což byla mnohem nižší částka, než bylo původně domluveno. A aby ta kocovina stála za to, jakmile držitelé autorských práv zažalovali v roce 1999 Napster o 200 milionů, sepsali i samostatnou žalobu na Scour v podobné hodnotě. Ovitz se lekl a obratem svůj podíl prodal za drobné. Scour neměl jinou možnost než vyhlásit bankrot a nechat se rozebrat na součástky nejrůznějšími investičními nájezdníky. Kalanick tuhle dvojnásobnou zradu těžce nesl a vyhlásil do budoucna svatou válku všem zákeřným investorům. Bylo mu čtyřiadvacet, neměl vysokou a žil u rodičů, kteří měli pocit, že honem za zlatým pokladem promarnil nej-lepší léta svého dospívání. Travis ale zdaleka neřekl poslední slovo.

Svým způsobem Ovitz Kalanicka „zachránil“. Scour by pravděpodobně padl za oběť buď copyrightové žalobě, nebo splasknutí dotcom bubliny, k němuž došlo o pár měsíců později. Travis to ale bral jako obrovskou zradu. Takovou, že pak ve zlatém věku Uberu donutil spoluzakladatele, aby na něj přepsali značnou část svých podílů jako obranu před korporátními nájezdníky. Bylo to stejně tak pragmatické jako vypočítavé. Tak trochu jako když se dospívající Travis na základce bránil šikaně tím, že začal sám šikanovat žáky z nižších ročníků. K Uberu však vedla ještě dlouhá cesta. Po implozi rané internetové bubliny v roce 2000 by snad jen blázen začal v liduprázdném Silicon Valley stavět nový projekt. Jenže přesně to Kalanick udělal.

PRVNÍCH DVACET MILIONŮ JE NEJTĚŽŠÍCH

Jeho truc se jmenoval Red Swoosh. V pod-statě to byl prostředníček zkrachovalému Scouru a držitelům autorských práv, protože Red Swoosh měl být páteřní sítí pro přenos komprimovaných legálních dat (písniček, filmů, čehokoliv). Kalanick si vsadil na to, že internet bude zrychlovat a apetit jeho uživatelů bude růst nekontrolovatelným tempem. Jenže Silicon Valley a Wall Street nesdílely jeho optimismus. Jednička v oboru páteřních serverových řešení, Akamai, zažila během splasknutí bubliny obří sešup. Z padesátimiliardového monopolu byl najednou sotva stopadesátimilionový. Kalanick se ovšem nehodlal vzdát snu o úspěšném startupu, takže zuby nehty držel svých šest softwarových inženýrů a snažil se vždycky zajistit dalšího drobného investora, aby mu nepřišlo město vypnout proud. Smůla se mu však lepila na paty. Když už byl na dosah sedmimístné sumičky, kterou by mu AOL vyplácelo ročně, došla trpělivost i jeho posledním programátorům, kteří byli placeni spíš náhodně než nárazově. Jakmile se to AOL dozvěděl z dobře informovaného Silicon Valley oběžníku, nabídku na poslední chvíli stáhl.

Vyčerpaný Kalanick to ale nevzdal. Po šesti letech získal dva jakž takž seriózní investory, což mu obratem v roce 2005 zařídilo schůzku se šéfem Akamai, kterému Red Swoosh bez okolků za 20 milionů dolarů prodal. Sečteno a podtrženo, z celého dealu odešel se dvěma miliony v hotovosti a haldou akcií Akamai. Konečně se ve třiceti odstěhoval od rodičů a koupil si apartmán v sanfranciské čtvrti Castro, s krásným výhledem z jednoho z prominentních kopečků, jež shlížejí na celou zátoku. Definitivně přestal být tím podvraťákem, co okusuje kotníky bohatým a úspěšným. Na doživotní klídek to ještě nebylo, ale Kalanick měl po mnoha letech dřiny pocit, že má právo na trochu toho klidu.

VŠICHNI CHTĚJÍ BÝT MOBILNÍ

Dlouho mu to nevydrželo, protože z jeho nového bytu se rychle stalo vyhlášené dostaveníčko programátorů, vizionářů a startupo-ých chytráků. On sám chtěl být v branži po úspěšném prodeji Red Swoosh vnímán jako investor s přidanou hodnotou. Byl připraven utratit sto, dvě stě tisíc dolarů za nadějný projekt, ale především pomáhat za rozumnou cenu všem, kdo se někde zasekli ve vývoji nebo shánění investorů. Zhlédl se v postavě Harveyho Keitela v Pulp Fiction, vždy skvěle oblečeného fixera, který nechá zmizet každý problém a má auru neomylného profíka. I proto to u něj na gauči vibrovalo nápady. A taky se tu odehrálo hodně, ale opravdu hodně zápasů ve Wii Tennis. Kalanick se stal tenisovým šampionem, sice jen virtuálně, ale i to se prý počítalo.

Platinum crime 5

A právě tady dostal Garrett Camp, jeden z Kalanickových kamarádů a další úspěšný projekťák, nápad na Uber. San Francisco je notoricky nepřátelské k řidičům, ať už jde o strmé kopce nebo chronický nedostatek parkování. MHD je tu sice na úrovni, ale většina lidí se do zmíněného bytečku a z něj dopravovala taxíkem. A pan Camp byl u místních taxislužeb už nevítaným hostem, jak jsem zmínil v úvodu. Několikrát se před Kalanickem zmínil o tom, že by bylo fajn udělat revoluci v taxislužbách, ale v roce 2006 neexistovalo moc zázračných způsobů, jak to provést. O rok později už to byla úplně jiná písnička.

V lednu 2007 totiž Steve Jobs představil světu první iPhone. Developeři v Silicon Valley okamžitě pochopili, že svět se prudce mění. Netušili ještě, že přichází i finanční krize, jenže právě Jobsova revoluce spolu s kolapsem hypotečního trhu pro ně znamenala obrovskou příležitost. O rok později přišel Jobs s vylepšeným iPhonem 3G a zároveň pozval do App Storu i thirdparty vývojáře. To byla ta opravdová revoluce. Dřív se museli programátoři živit někde v korporátu, bokem si piplat svůj osobní projekt a pak doufat, že se probourají přes hromady gatekeeperů. Vydat tehdy vlastní software na PC nebylo jen tak, museli jste mít za zády někoho vlivného nebo bohatého. Ale možnost publikovat aplikaci pro všechny majitele iPhonů, kterých rok co rok kvapně přibývalo – a nechat si za to i zaplatit? Škálovat díky serverovým řešením od Amazonu (Amazon Web Services)? Pro vývojáře mobilních aplikací nastala zlatá éra. A budíček to byl i pro Kalanicka a jeho bytečkové seance. Jenže co rychle zprogramovat? Co lidé chtějí a potřebují, jen o tom ještě vlastně nevědí?

Vy už tu odpověď znáte. Lidi chtějí být mobilní, nejen co se týče telefonu v kapse, ale i svobody přesouvat se z místa na místo, jak se jim zachce. iPhone měl všechno, co Campem vysněná aplikace potřebovala – velký displej, přístup k internetu, GPS a akcelerometr.

Jak funguje Uber, vám asi nemusím vysvětlovat, ale pojďme si to alespoň sesumírovat. Na telefonu uživatele i na telefonech všech potenciálních řidičů v jeho okolí je nainstalována aplikace. Jakmile přijde požadavek na cestu z A do B, naceněný dynamickým algoritmem, je poptávka rozeslána řidičům v okolí, kteří ji mohou, ale nemusí přijmout. Jakmile dojde k přijetí, je klient vyrozuměn, že pro něj přijede ten a ten řidič tím a tím autem, přičemž se mu na mapových podkladech zobrazí, kde se vůz nachází, za jak dlouho přijede a kolik zabere cesta do zvolené destinace. Placení probíhá skrze platební kartu uloženou v aplikaci, Uber si jako prostředník z ceny strhne svůj desátek a zbytek dostává řidič na své konto.

Jednoduchost sama, ale představte si to kouzlo – když opouštíte bujarou párty, vytáhnete ještě v předsíni mobil a po pár klicích máte jistotu, že za deset minut bude dole stát auto, které vás doveze, kam potřebujete, za pevně stanovenou cenu. Žádné vytáčky, žádné podrazy, žádná nemilá překvapení. Pro Campa a Kalanicka bylo výhodou, že celý systém mohou testovat v absolutní diskrétnosti. Prostě vyslali do ulic San Francisca pár černých limuzín s řidiči v oblecích a rozdali vouchery na svou aplikaci influencerům z Twitteru. Všechno fungovalo jako hodinky a UberCab fungoval jako tzv. prémiová black car service, kdy jste si objednali profesionálního řidiče s drahým mercedesem. Těm se chtěl Kalanick podobat, protože odrbané a mastné sedačky taxíků byly právě něčím, proti čemu se UberCab vymezoval. A protože firma splňovala pravidla black car service, nechalo ji město být i ve chvíli, kdy se o ní rozepsali influenceři a šéfové velkých firem objednávali pro svoje klienty a zaměstnance Uber místo taxíků. Problém byl jen s tím „cab“ v názvu, proto se firma přejmenovala na kratší a méně problémový Uber.

V LÁSCE, VÁLCE A TAXISLUŽBĚ JE POVOLENO VŠE

Kalanick ovšem věděl, že musí uspět i za hranicemi San Francisca. Uber už měl sice za sebou úspěšné investiční kolečko, ale potřeboval prorazit i jinde. Po dobrém to zjevně nešlo – kdykoliv se zástupci Uberu vydali do dalšího města vyjednávat, jak začlenit své služby do tamní infrastruktury, naráželi na odpor konzervativních politiků, zástupců taxi-služeb i dalších žab na prameni. Travis ale moc dobře znal pravidlo „raději požádej o prominutí než o dovolení“. Nejdřív Uber lanařil jen řidiče zmíněných black car services, protože ti měli mezi zakázkami velké prostoje. Uber jim nabídl zdarma iPhone s předinstalovanou aplikací a možnost přivydělat si podle potřeby. Většina oslovených profíků po tom skočila bez váhání. Jenže poptávka po službách Uberu rostla, přesně podle očekávání. Kalanick a Camp totiž z peněz od investorů všechny jízdy masivně dotovali (až 40 %), aby noví zákazníci jezdili levně, ale řidiči si zároveň slušně vydělali.

Jejich cílem bylo bleskově expandovat, škálovat a pak zvednout ceny, resp. zkrotit dotace ve chvíli, kdy budou mít dostatečně velkou základnu stálých zákazníků. Dařilo se to náramně – Uber expandoval do velkých měst a univerzitních kampusů, kde studenti neměli auto a potřebovali se rychle a spolehlivě dostat den co den z hospody do školy a ze školy zase do hospody. Úspěch služby a objem jízd ovšem neunikl tamním samosprávám, které spolu s taxikáři rychle zjistily, že když Uber kváká jako kachna a chodí jako kachna, bude to asi opravdu kachna, resp. taxislužba 2.0.

Byl to začátek války, do které však města naskakovala s velkým zpožděním. Uber expanzi řešil svérázně – prostě na internet vyvěsil, že pro Uber může jezdit kdokoliv, kdo má mobil a automobil. Obojí splňovalo jisté požadavky, ale protože přišel UberX, levnější služba, v níž vás odvezou „amatéři“ ve svých vlastních autech, skutečně platilo, že pokud máte zánovní vůz, můžete si stáhnout aplikaci a začít okamžitě vydělávat. Stačí se registrovat, vozit lidi a peníze se budou jenom sypat. Zájemců byly desítky tisíc – žádné zdlouhavé vyřizování povolenek, placení obrovských peněz za taxikářskou licenci (v New Yorku stojí tzv. medailon 140 tisíc dolarů; cena šla dolů právě kvůli Uberu, před jeho nástupem stál medailon kolem milionu a dědil se z generace na generaci) a absolvování přísných testů. Ráno jste se zaregistrovali a odpoledne jste jezdili.

Města bombardovala Uber výstrahami a předžalobními výzvami, taxikáři proti němu protestovali před radnicemi. Jenže Kalanick byl na podobný odpor připraven. Jeho armáda řidičů čítala stovky tisíc lidí, kteří nechtěli přijít o snadné živobytí. I oni začali bombardovat radnice stížnostmi a žádostmi o vysvětlení. Politici se ocitli mezi dvěma mlýnskými kameny. Povolali do práce městské inspektory, kteří měli pravomoc postavit Uber mimo zákon jedním podpisem. Potřebovali ale někoho chytit při činu. Snadná práce, řeknete si – stačí si skrz aplikaci zavolat Uber. Jenže inspektoři zjistili, že ať volají odkudkoli, vozy nové služby se jim záhadně vyhýbají a odmítají přijmout jejich žádost o jízdu. Kalanick byl opět o krok vepředu.

Jak už bylo řečeno, Uber byl primárně technologický startup s neuvěřitelně robustní softwarovou bází. Schopnost párovat klienty s řidiči, synchronizovat hodnocení jízd, dynamicky nacenit požadavek podle lokace, zákazníkovy historie a jeho ratingu – to všechno vyžadovalo spoustu chytrých řešení od chytrých hlav. Se sháněním programátorů Kalanick nikdy problém neměl. Zároveň ale jako jeden z mála tušil, že architektura celého systému má v sobě stovky zadních vrátek, díky nimž mohou administrátoři ovlivnit spoustu věcí a na počkání dokonce dělat i zázraky.

V systému byly dlouhatánské blacklisty, na něž Kalanick díky různým špiclům a rešerším umisťoval politiky a inspektory. Jejich jména nebylo těžké zjistit a jakmile se zaregistrovali do systému, aby si jízdu objednali, aplikace je okamžitě poznala a poslala jim neexistující vůz. Takových „duchů“ bylo na mapě Uberu skutečně hodně – jejich zákazníci se jich nikdy nedočkali, nemohli tedy nikoho přistihnout při činu.

Kalanick najal bývalé zaměstnance FBI, CIA a NSA, aby mu pomohli systém zdokonalit. Později ho používal i proti Lyftu, který považoval za klon Uberu. Snažil se jeho šéfům dostat do soukromí, zmařit jejich investiční dohody a bez okolků využil všech zbraní průmyslové špionáže, aby je zlikvidoval. Nepovedlo se mu to, ale jeho touha nejen zvítězit nad soupeřem, ale doslova ho zdecimovat,

byla obrovská. Kdykoliv Lyft ve městě pořádal náborový večírek s jídlem zdarma, poslal tam Travis své stoupence s dalším jídlem a kartičkami, na nichž byl speciální kód. Při registraci do Uberu pak na řidiče čekal tučný náborový příspěvek. Kalanick si to mohl dovolit, protože Uber se šířil jako oheň. Všichni si o něm šeptali, všichni ho měli v mobilech a samosprávy byly proti jeho virálnímu šíření zcela bezzubé. Povedlo se mu expandovat i mezinárodně, ačkoliv to bylo v době spuštění zcela nemyslitelné. Kalanick a spol. se bezbranným městům smáli. Ačkoliv jim hrozily obří pokuty a komplikovaná byrokracie, fungovali napůl mimo systém a výpadům radnic a finančních úřadů se smáli z titulních stran finančních časopisů.

Není těžké vyrůst na padesát miliard dolarů za tři roky, když se rozhodnete ignorovat veškerá pravidla. Investory Kala-nickova arogance neodrazovala – naopak tušili, že budou mít případné průšvihy na koho svádět.

KALANICKOVO DESATERO

V roce 2014 byl Uber i v kontextu nejúspěšnějších startupů své doby skutečným úkazem. Kalanick si tykal se zakladateli Googlu, hřímal motivační fráze do čím dál tím větších zaplněných arén – ať už šlo o jeho vlastní zaměstnance, fandy nebo návštěvníky TED Talků. Vlastnil několik domů v New Yorku, Los Angeles, San Franciscu a Londýně. Svůj byteček na kopci v Castru si nechával jako memento svého úspěchu. Peněz měl tolik, že nedohlédl na konec sumy, která se zobrazovala na displeji telefonu v jeho bankovní aplikaci. Přesto ho něco na zátylku tlačilo – neodbytný pocit, že je obklopen armádou kývačů, za níž se skrývá mnohem, mnohem větší dav těch, co ho nemohou vystát.

Kalanick se stal symbolem oné brogramátorské kultury v Silicon Valley. Predominantně mužské týmy programátorů, co makají od rána do večera, velikášské komplexy sedící jeden vedle druhého v dozorčích radách. Orientace na absolutní zisk a smíření se s tím, že když se

den co den dělají omelety, tak se při tom musí rozbít pár vajec. Ona bezohlednost se stala odvrácenou, nebo spíše dobře skrývanou tváří amerického kapitalismu. Toxické prostředí nekonečných směn, vyhazovů před koncem zkušební doby, vyhrožování programátorům, co chtěli utéct ke konkurenci, ale i výroční oslavy ve striptýzových klubech a pronájmy VIP salónků na fotbalových derby – to všechno Uberu stavělo pověst úspěšné, ale nepříliš oblíbené firmy. Lidé kolem Kalanicka poprvé vycítili, že jejich boss může být brzdou dalšího rozvoje.

Travis např. dlouhodobě odmítal možnost dávat řidičům dýška. Chtěl, aby se částka za jízdu automaticky odečetla z karty, aby zákazník vůbec nemusel telefon vytahovat z kapsy. Jenže v roce 2015 Uber dotoval veškeré jízdy dvěma miliardami dolarů ročně. Potřeboval zvýšit ceny pro zákazníky a snížit odměny pro řidiče, aby se dostal do většího zisku a nalákal další investory. Kdyby řidiči dostávali spropitné, vyrovnalo by to pokles jejich příjmů. Kalanick to vytrvale sabotoval, a protože sháněl další a další investory a obsazoval další křesla v dozorčí radě, byl vlastně nesestřelitelný. Uber byl on a on byl Uber. Právě to mu však nečekaně srazilo vaz.

Domeček z karet se nezhroutil naráz, byla to série otřesů, která ukázala, že Kalanickovo impérium stojí na hliněných nohách. Nástup Trumpa do prezidentské funkce v lednu 2017 vedl k otevřené twitterové válce, v níž se pralo špinavé prádlo. Řidiči Uberu začali ve velkém poukazovat na manipulace s cenami (tzv. surge pricing, násobky běžných obnosů ve špičce, během živelných katastrof a dalších krizí) a vydírání jich samotných. Na veřejnost prosáklo podmazávání politiků, očerňování konkurence nebo ukládání dat o polohách všech vozů a pasažérů. Byl to však až blog softwarové inženýrky Susan Joy Fowler o sexuálním obtěžování zaměstnankyň Uberu, který celé brokultuře a Kalanickovi dal ránu z milosti. Fowler se svým postem trefila do začátku hnutí #MeToo a sociální sítě i dlouhodobá nespokojenost s Uberem vedly k obrovskému tlaku na vedení firmy, která chtěla jít co nevidět na burzu.

V létě 2017 Kalanicka zasáhly hned dvě tragédie. Tu životní představovala nehoda jeho rodičů, při níž se vážně zranil jeho otec a zemřela jeho matka. Tou profesní bylo o dva týdny později zveřejnění mnohaset-stránkové kontrolní zprávy, z níž Uber vycházel jako problémová společnost nejen co se týče sexuálního obtěžování, ale také nakládání s privátními daty uživatelů a mnohým dalším. Kalanick si nejprve vzal dočasné volno z osobních důvodů, ale pak rezignoval na post šéfa společnosti. Dál tahal za nitky díky vlivu v dozorčí radě, ale i odtamtud se ho podařilo díky přílivu nových investic vyštípat. Po jednom z nejhorších burzovních startů (IPO) v historii Silicon Valley se Kalanick vzdal i křesla v dozorčí radě a veškeré své podíly v Uberu prodal za cca 2,5 miliardy dolarů.

Odešel a přitom neublížil. Bez něj už Uber nikdy nedosáhne své bývalé slávy. Byl obětí online křiklounů. Tak o Kalanickovi dnes mluví mladí startupisté, často vychovaní manosférou, která toxické pracovní prostředí, absolutní nasazení a povolené ztráty akceptuje jako nutný předpoklad expresní jízdenky do klubu vyvolených. Jiní Kalanicka právem považují za amorální a arogantní symbol toho, jak šel internet 2.0 přes mrtvoly. Hořké plody této bezohlednosti sbíráme dodnes. A nemusí to být vždy jen obvyklí podezřelí ve formě sociálních sítí, co ruinují náš volný čas. Pokud si toho svého vážíte, rozhlédněte se občas v dopravní špičce kolem sebe. Neuvidíte jen lid spěchající z práce domů či naopak, v každém pruhu zahlédnete i nějakého toho Ubera, Lyfta nebo Bolta. Možná má zákazníka, možná jen bezcílně pluje provozem a teprve na něj čeká. Jezdí sem a tam, zdánlivě bez důvodu zahušťuje už tak beznadějný provoz. I za tenhle trn v patě můžete poděkovat Travisovi. Trestné to není, ale můžete mu třeba symbolicky ukázat prostředníček, aby věděl, že je jednička, kterou vždycky chtěl být.