Zelené fondy dál věří ropě

Co je pro planetu lepší: když „zelený“ fond ropnou firmu prodá, nebo když ji drží a tvrdí, že ji mění zevnitř? To není filozofická otázka z konference v Davosu, ale problém za miliardy dolarů. Analýza deníku Financial Times založená na datech společnosti Morningstar ukázala, že akcie britské ropné firmy BP mělo na konci roku 2025 v portfoliu více než 110 ESG fondů. A více než 60 z nich bylo aktivně řízených, nešlo tedy jen o automatické kopírování burzovního indexu, ale o vědomé rozhodnutí portfolio manažerů. A právě tady začíná zajímavá část příběhu.

Politický boj zleva i zprava

Firma BP totiž letos provedla něco, čemu říká „reset“. Ustoupila od části svých klimatických ambicí a otevřeně přiznala, že zelená transformace byla podle vedení příliš rychlá a ambiciózní. Původní plán snížit do roku 2030 těžbu ropy a plynu o 40 procent se smrskl na 25 procent. Přeloženo do normální řeči, ropný gigant zjistil, že ropa je pořád velmi dobrý byznys, přičemž navzdory tomu ESG fondy neodešly.

Ve vysokých příčkách fondů s největší expozicí vůči BP se objevují například společnosti Legal & General, BlackRock, UBS, Royal London nebo Swiss Canto. Kenneth Lamont z firmy Morningstar k tomu poměrně suše poznamenal: „Pokud aktivně řízený fond akcie neprodal, investor by měl očekávat, že pro to má portfolio manažer dobrý důvod.“

Jenže právě v tom, co je ještě „dobrý důvod“, dnes leží jeden z největších paradoxů ESG investování. Správci fondů tvrdí, že prodej akcií nic nevyřeší. Podle nich má větší smysl zůstat akcionářem a snažit se firmy měnit zevnitř. Firma Legal & General mluví o „konstruktivním dialogu“. Společnost Swiss Canto tvrdí, že podporuje přechod k nízkouhlíkové ekonomice místo plošných zákazů. Firma BlackRock vysvětluje, že její fond pouze sleduje index se zelenými úpravami. To všechno zní rozumně. A možná to rozumné opravdu je.

Jenže existuje jeden problém: běžný investor si pod pojmem ESG fond většinou nepředstaví produkt, který financuje firmu rozšiřující fosilní aktivity. A právě na tom stojí kritika organizací typu Reclaim Finance, podle nichž podobné fondy posouvají hranici greenwashingu do zcela nové ligy. Celý spor je navíc fascinující ukázkou, jak se z ESG stal politický boj vedený současně zleva i zprava.

Klimatické cíle jinak

Evropská unie zvažuje přísnější pravidla pro fondy označované jako udržitelné. Více než 130 ekologických organizací chce úplný zákaz investic do developerů fosilních paliv v ESG produktech. Na druhé straně Atlantiku však republikány ovládané americké státy žalují správce aktiv za pravý opak: za diskriminaci ropného a plynárenského odvětví. Jedna část světa tvrdí, že ESG fondy jsou příliš zelené, druhá, že nejsou zelené dost.

Do toho BP před letošní valnou hromadou navrhla zrušit dvě starší klimatické rezoluce akcionářů včetně té, která firmu zavazovala vysvětlovat soulad strategie s Pařížskou dohodou. BP tvrdí, že už nejsou potřeba kvůli novému systému reportingu.

To je mimochodem další fascinující detail korporátního světa: firmy dnes netvrdí, že klimatické cíle opouštějí, jen mění způsob, jak o nich mluví. A možná právě v tom je celé tajemství současného ESG trhu. Kdysi bylo jednoduché určit, kdo je „špinavý“, a kdo „zelený“. Dnes ropná společnost investuje do obnovitelných zdrojů energie, zatímco zelený fond drží ropnou společnost, aby ji mohl převychovat. Mezitím všichni vydávají reporty o udržitelnosti a nikdo přesně neví, kde končí strategie a začíná branding.

Jenže odpůrci úplného odchodu z ropného odvětví upozorňují i na jednu nepříjemnou realitu: pokud ESG fondy akcie energetických firem prodají, pravděpodobně je koupí jiní investoři, kteří otázky emisí nebo klimatických závazků řeší ještě méně. Spor proto dnes nestojí jen na tom, zda mají ESG fondy vlastnit ropné společnosti. Mnohem zásadnější otázka zní, zda je vůbec možné spravovat velké globální portfolio a zároveň zůstat ideologicky čistý.