Změně brání politická realita

David Marek, který patří do týmu vnějších ekonomických poradců prezidenta Petra Pavla, radil nové hlavě státu v jejím prvním důležitém politickém rozhodnutí – přijmout, či nepřijmout zákon o mimořádné valorizaci, který vyvolal konflikt na politické scéně. Pavel nakonec zákon podepsal. S výhradami, nikoli však ekonomickými.

Prezident tvrdil, že mezi ekonomy, kteří mu radili, byla stoprocentní shoda v tom, aby vládní úprava mimořádné valorizace byla schválená. Bylo to proto, že se tím přece jen snižuje rozpočtový schodek?
Ano, dá se to tak říct. Fiskální důvody byly asi na prvním místě. Nejenže to sníží schodek důchodového systému letos, ale sníží se náklady na příští rok, protože se bude vycházet z nižšího základu. Ale tam je i druhý důležitý důvod. Tedy že bez této úpravy by se dál rozevíraly nůžky mezi vysokými a nízkými důchody, a to by asi nebylo spravedlivé a ani sociál­ně a ekonomicky žádoucí.

Přesto zůstává ohromná propast mezi důchodci, kteří odešli na penzi za poslední dva roky, a těmi, kdo odejdou za rok. Ten rozdíl může být až tři tisíce korun, to jsou za pár let statisíce!
Ano, to máte pravdu, to už se ale moc napravit nedá, inflace udělala své. Pokud by se však nepřijala úprava valorizace, pak by se problém, který jste zmínil, ještě výrazně prohloubil, takže i v tomto směru to bude spíše pozitivní.

Úprava mimořádné valorizace je z hlediska systému jen „drobnost“, teď je potřeba udělat celou velkou reformu. Je to reálné, když už jen tato malá úprava parametrů vyvolala politickou vichřici?
Nedokážu posoudit politickou realitu a její budoucí vývoj, i když ji samozřejmě sleduji bedlivě stejně jako vy, ale ekonomicky je reforma penzí naprosto nutná. Vývoj posledních dvou let ukázal, že systém valorizací je nevhodně nastaven pro období vysoké inflace, a my nemůžeme vyloučit, že se to už nikdy nebude opakovat. Musíme připravit jiná, dlouhodobá pravidla, jež budou vyhovovat nejen v době, kdy se takříkajíc nic zvláštního neděje, ale i v dobách hospodářských a jiných turbulencí.

Vláda ve svém programovém prohlášení odhaluje strukturu reformy, mimo jiné počítá se státním či veřejnoprávním fondem, kde si lidé budou moct lépe spořit. Funguje to někde v zahraničí?
Přesně to říci nedokážu, ale jisté je, že náš třetí pilíř jako záruka na stáří nefunguje. Objem peněz, který tudy protéká, je velmi malý a efektivita penzijních fondů také není nejzářivější. Úprava třetího pilíře je sice důležitá, ale stěžejní bude úprava prvního pilíře, změny parametrů v systému základních starobních důchodů.

V jakém směru by ty změny parametrů měly proběhnout, kromě zvýšení věku odchodu do důchodu, které ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka avizoval až na 68 let?
Jsou vlastně jen tři parametry, které lze měnit. Valorizační algoritmus, náhradový poměr, tedy poměr mezi důchodem a průměrnou mzdou, a věková hranice odchodu do důchodu. Než se s tím ale začne, musíme se podívat na spravedlnost zdanění fyzických osob, tedy kdo kolik platí do sociálního systému, na úpravu předčasných důchodů, na zbytečné úniky peněz u lidí, kteří jsou neúměrně dlouho na rodičovské dovolené. To se musí udělat, aby vláda mohla říct, udělali jsme všechno, aby byl systém co nejefektivnější, a pak mohla sáhnout k parametrickým změnám. Pokud by to bylo naopak a udělaly by se nejprve parametrické změny, mohly by peníze ze systému utéct snadno jinudy a reforma by nic nepřinesla.

„Podívat se na spravedlivé zdanění fyzických osob“ – jak tomu máme rozumět? Komu zvýšit a komu snížit odvody, které jsou fakticky daní?
Je zřejmé, že odvody živnostníků do sociálního systému jsou nízké, a je jasné, že pokud půjdou do důchodu, jejich důchody by byly dotované zaměstnanci či odvody podniků. To by se mělo změnit.

Neměl by být východiskem náhradový poměr, tedy poměr mezi výší důchodu a průměrné mzdy, ke kterému směřujeme?
Vidím to jinak, opačně. Na prvním místě by ten systém měl být udržitelný. Měl by být dlouhodobě co nejméně deficitní, aby nestrhl celé veřejné finance do dluhové spirály. Až druhé hledisko je opravdu to, aby systém zajišťoval důstojnou životní úroveň lidí na penzi, tedy slušnou úroveň náhradového poměru. Další je nastavení souladu všech parametrů tak, aby to bylo společensky únosné. Kdyby se hýbalo například jen věkovou hranicí, dostali bychom se časem k odchodu do důchodu hluboko za 70 let, což, jak cítíte, by asi nešlo.

Ale lidé to vidí obvykle naopak. Chtějí nejprve vědět, jak procentuálně silný důchod budou mít. Teď je ten náhrado­vý poměr díky inflační valorizaci nad 50 procenty průměrné hrubé mzdy, měli bychom tam zůstat, nebo jít výš?
To je hranice, která je naprosto neudržitelná! Nemáme prostředky na to, abychom byli takto štědří. Ještě před valorizacemi kvůli inflaci jsme byli někde kolem 40 procent a i tehdy bylo zřejmé, že vzhledem k demografické situaci je to neudržitelné. Je to tedy přesně naopak: změny musí být takové, aby nechaly postupně klesat náhradový poměr k daleko nižším úrovním než dnes. Na tak vysoké důchody prostě nemáme.

Ale v dalších zemích OECD je to mnohem víc, v Maďarsku berou důchodci prakticky to, co průměr aktivně činných lidí. Jak to dělají?
Stálo by za to se podívat, zda statistika OECD zahrnuje jen první pilíř, tedy průběžný systém, nebo všechny pilíře systému. A také jejich podíl na náhradovém poměru. U nás totiž druhý pilíř neexistuje vůbec a třetí je minimální. Každou reformu penzí musí doprovázet kampaň vlády, která bude vysvětlovat, že náhradový poměr si lidé budou muset dorovnat z vlastních úspor. Pokud to nejsme schopni udělat direktivně ze strany vlády, tedy povinným spořením ve druhém pilíři. A to, jak se ukázalo, nejsme.

Vláda kromě deficitu důchodového účtu honí celkový deficit státního rozpočtu, chystá se daňový balíček, který sníží schodek o 70 miliard. Ministr financí tam zařadil i daně z nemovitostí, což vyvolalo velký rozruch. Proč?
Zaráží mě, že se začíná u daní a ne u výdajů, které během covidu-19 výrazně narostly. Daně by se pak měly řešit komplexně, celkově, ne začít debatu jednou konkrétní daní. To samozřejmě nic nemění na tom, že Česko je anomálií ve vztahu k daním z majetku, které jsou tu ve srovnání se světem mimořádně nízké. A protože u nás je to fakticky jen daň z nemovitostí, je to jedna z možností, kam při hledání zdrojů rozpočtu sáhnout. To má svou logiku. Ale znovu opakuji: to hlavní je celkové hledisko, celá daňová soustava. Ten systém musí být co nejlevnější, nesmí zatěžovat ekonomiku a přitom musí přinášet peníze do státního rozpočtu. Dát to dohromady takto není nic snadného.

S vyššími odvody OSVČ na sociální pojištění ovšem souhlasíte, i to je ale daň a měla by se řešit vcelku.
Ano, to je kvazidaň, to máte pravdu. Musíme se podívat, aby byly srovnatelné podmínky pro různé typy pracovních úvazků, nejen zaměstnanec/OSVČ, ale i u práce na dohody o provedení práce. Někteří OSVČ platí normální odvody, to je jistě pravda, ale ta disproporce k zaměstnancům se dnes zdá být příliš velká. Jde o to ji vyrovnat.

Stihne se reforma penzí do konce roku, jak slibuje vláda?
Z technického hlediska tomu nebrání vůbec nic. Debatu o připravených návrzích můžeme začít hned, za měsíc můžeme připravit koncept, do konce roku schválit a od prvního ledna 2024 můžeme začít v novém důchodovém systému fungovat.

Koneckonců ty návrhy reformy jsou v šuplíku na ministerstvu už dlouho, že?
Ano, mělo by tomu tak být. Rychlé změně brání jediná věc – politická realita.