Jinak řečeno určité vzorce vyprávění (typově napsaná povídka či novela na jakékoli téma, politické výklady a stereotypy). Narativ se tím sice zdánlivě vymanil z oblasti religiozity a přesunul se do teorie textu či vyprávění, jistý kouzelný nadpřirozený rozměr se tím ale neztratil. Držet svůj narativ dnes znamená udržovat víru (!), že moje verze světa je správná, a má proto šanci i do budoucna. Že naše vyprávění se bude vyprávět i za padesát sto let.
Takto si už mnoho desetiletí Evropané vyprávějí o svém kontinentu jako o silném a významném centru kultury a ekonomiky, dnes i o vlivné mocnosti zvané Evropská unie, jež reprezentuje půl miliardy lidí a zásadním způsobem ovlivňuje věci lidské i nelidské na planetě Zemi. Dlouhá desetiletí se zas a znovu přesvědčujeme, že je to vlastně náš evropský mýtus, narativ, který bychom rádi naplňovali, ale pořád na něj ne a ne dosáhnout – učinit narativ skutečností.
Svět se 35 let po rozpadu bipolárního modelu Západ/Východ začíná znovu koncentrovat. Spojené státy a Čína se staly hlavními tahouny politicko-ekonomického soupeření, Evropa za nimi pokulhává a pomalu ztrácí i na ty, kteří svou populační silou nabírají přirozeně na ekonomickém i politickém významu. Evropa musí proměnit svůj starý mýtus, hlavní narativ EU, v realitu, jinak se ztratí z geopolitické mapy významných světových hráčů.
Musíme dohnat či dohánět Ameriku. Kolikrát už tato věta v této souvislosti zazněla! Další menší narativ, který si útěšně vyprávíme. Nakonec to nemůže být tak těžké, říkáme si, jenže ono to je zatraceně těžké. Dohnat Ameriku znamená nastavit se na americký způsob myšlení, a to především ve vztahu ke kapitálu. Tedy brát ho jako investici, která se vrací, aby mohla být znovu investovaná. K takovému kumulování investičního kapitálu slouží finanční trhy, které, jak se píše v tomto čísle Eura, jen velmi pozvolna nabírají v Evropě kýženou americkou sílu. Cestou může být slučování národních trhů, ale i důrazná orientace na nové technologie budoucnosti a moderní vědecký vývoj, jak to naznačují například země jako Švédsko. Jisté je, že bez této změny se Evropa nepohne dál.
Peněz je na světě dost, politicko-ekonomické rozhodování je ale musí umět přitáhnout tam, kde se mohou množit a přinášet bohatství. Americké trhy to dělají velmi spolehlivě, ty evropské velmi špatně. Konkurenceschopnost, mantra moderního kasinového kapitalismu, znamená umět přitáhnout peníze na místo, kde jsou potřeba a kde mají šanci růst. A tady Evropa v naplňování svého mýtu/narativu selhává.
Peníze nepočkají, až se všechno připraví a rozjede, až se Evropané ve vztahu k penězům stanou Američany. Peníze půjdou zkrátka jinam, kde o ně bude potenciálně lépe postaráno. Narativ o světově vlivné Evropě se dnes nejvíce tříští na nepochopení této základní investiční pravdy. Evropa může jít jiným směrem, uskromnit se, omezit konzum a více se pustit do sociálně spravedlivého přerozdělování, pak se ale také musí smířit s tím, že v ekonomické soutěži se světovými mocnostmi nemá do budoucna moc šancí. Evropa se musí rozhodnout, zda bude konečně naplňovat svůj mocenský mýtus/ narativ, anebo bude muset vytvořit narativ nový. Třeba ten o ekonomice nerůstu, v němž je všem společně tak nějak dobře. K úvaze o tom, jaká cesta bude schůdnější a kudy jít, vám snad pomůže i nové číslo týdeníku Euro. Přejeme rozhodné, i když uvážlivé čtení.
