Zvykli jsme si rychle

Francouzský prezident Emmanuel Macron, německý kancléř Olaf Scholz a italský premiér Mario Draghi přijeli vlakem do Kyjeva za ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským. Prakticky na den přesně čtvrt roku poté, co stejnou cestu podnikl český premiér Petr Fiala se svými kolegy ze středoevropského regionu.

Macron a spol. ujišťovali Zelenského o další podpoře ukrajinského boje s ruskými okupanty a o tom, že napadený stát si zaslouží status kandidátské země do EU, což v pátek doporučila i Evropská komise. Kandidátský status by Ukrajina mohla získat už tento týden na summitu lídrů členských zemí EU, který se shodou okolností uskuteční přesně čtyři měsíce poté, co vojska ruského diktátora Vladimira Putina východoevropský stát přepadla.

Za ty čtyři měsíce se toho událo tolik, co by v jiných dobách vydalo na několik let. Zajímavý je přitom pohled, jak se v tomto časovém úseku proměnilo veřejné vnímání válečné agrese, která přímo ohrožuje evropskou civilizaci.

Bezprostředně poté, když Rusové vtrhli na Ukrajinu a začali tam řádit, následoval kolektivní šok. Do Evropy se vrátila válečná zvěrstva, tedy něco, co jsme v souvislosti s naším kontinentem považovali už jen za látku do hodin dějepisu. Válka na Ukrajině prakticky bez výjimek opanovala veškeré zpravodajství, které jelo nonstop od půlnoci do půlnoci. Zprávou byl každý výbuch, každý posun vojsk, každé prohlášení. Všichni co chvíli kontrolovali na mobilech, jak se situace vyvíjí, jestli jaderné elektrárny stojí. Sledoval se každý detail, kaž­dá jednotlivost. Mluvilo se o začátku třetí světové války, politici nešetřili slovy, že Putin je válečný zločinec a patří před mezinárodní soud. Lidé i v Česku si chystali evakuační zavazadla, z lékáren zmizely jodové tablety.

Zvedla se i ohromná vlna solidarity, sbírky se plnily rekordním tempem. Západní státy, dříve paralyzované neschopností najít shodu na relativně banálních otázkách, se velmi rychle sešikovaly a rozjely protiruské sankce. Vypadalo to, že Evropa onu vytouženou jednotu konečně převedla z rétoriky do praxe. Že široká veřejnost si uvědomila, jak je situace vážná. Že všichni pochopili, že Putin se nechce zastavit na Ukrajině.

Jak jsme na tom o čtyři měsíce později? Válka trvá, Rusové na Ukrajině dál řádí a nic neskončilo. Ale jinak se zdá, že už si na to veřejnost zvykla. Prvotní šok je pryč. Pokračující válku kdekdo vnímá už nikoli jako bezprostřední ohrožení, ale pouze jako lokální konflikt. V březnu se na to nahlíželo optikou, že válka je „pouhých pár set kilometrů od nás“, teď je až kdesi na Donbase. Sbírkový entuziasmus vyprchal, spousta lidí brblá nad ukrajinskými uprchlíky. V médiích je samozřejmě válka dál téma, málokdo ale kaž­dou chvíli zjišťuje, co se na Ukrajině právě teď děje.

Počáteční unijní jednota se roztříštila, sankce ano, ale platbami za plyn a ropu dál Putinovu válečnou mašinérii sponzorujeme. Z odvážného odhodlání se stalo přešlapování na místě. Dost k tomu přispěli politici. Pár týdnů předtím, než jel ujišťovat Zelenského o solidaritě a podpoře, mluvil Macron o tom, že válku by to chtělo „vyřešit“ tak, aby si Putin zachoval tvář. Potenciální prezident Andrej Babiš zase voličům vypráví, že už jsme na Ukrajinu dodali zbraní dost a že už bychom jí další dávat neměli. Mainstreamovým tématem se stala inflace a drahota, což je samozřejmě také velmi vážná věc – s válkou ale souvisí.

Když zkraje března Zelenskyj mluvil k Čechům přes video stream, aplaudovalo mu v mrazivém večeru zaplněné Václavské náměstí. Když minulý týden hovořil přes video k českým zákonodárcům, veřejnost už to příliš nevzrušovalo.

Je znepokojivé zjištění, jak jsme si za pouhé čtyři měsíce na válku zvykli. Jako bychom čekali, že se to celé samo nějak vyřeší. Bohužel nevyřeší.