Abeceda (ne)závislosti

České země nikdy nebyly zcela nezávislé ani soběstačné. Vždy byly součástí většího celku a spolupracovaly nejen se sousedními státy, ale byly provázány silnými pouty i se vzdálenějšími ekonomikami. To platí pro všechny země světa – v minulosti, současnosti i budoucnosti. Myšlenka „splendid isolation“ – „skvělé izolace“ – byla možná krátkodobě funkční ve velkých a surovinově soběstačných zemích konce 19. století, jenže i tam zanedlouho selhala.

Už od vzniku prvních civilizací je dlouhodobý úspěch založen na vzájemně prospěšné spolupráci a na vzájemných optimálních závislostech. Držíme se stále v šachu, ale nikdy si nechceme dát mat, protože prohra jednoho by byla prohra všech. Svět se však vyvíjí a tahle křehká rovnováha musí pravidelně procházet nekompromisním testem své životnosti. Začalo to již před lety vyhlášením války proti změnám klimatu a vrcholí to Putinovým vyhlášením války proti západnímu světu.

Zmapovali jsme proto nejdůležitější oblasti našeho hospodářství, které se dnes potýkají s nejvýraznějšími změnami ve své historii. Stojíme na křižovatce, z níž žádná z cest nevede směrem k úplné nezávislosti. Často ovšem ty nejkratší a mediálně nejpopulárnější cesty vedou pouze k tomu, že jednu závislost vyměníme za jinou, daleko silnější a fatálnější.

Auta

Automobilový průmysl tvoří téměř desetinu českého HDP, zaměstnává 180 tisíc lidí přímo a 320 tisíc nepřímo, pochází z něj více než třetina investic do vědy a výzkumu a ročně do státního rozpočtu odvádí přes 70 miliard korun. Ze všech odvětví je zatím nejdále na cestě k „průmyslu 4.0“, ale spolu s tím má také nejsložitější globální dodavatelské řetězce – každé auto je třeba sestavit z několika tisíc dílů od stovky různých dodavatelů, přitom kolem 75 procent dílů vzniká mimo firmu, jejíž logo vidíme na kapotě. Stačí, když má jeden z externích dodavatelů výpadek, a rázem se zastaví celá výroba.

Názorně to předvedla „čipová krize“ nastartovaná před dvěma lety covidem-19 v Číně nebo před pár měsíci „kabelová krize“ po napadení Ukrajiny Ruskem. Tu druhou krizi se podařilo částečně zažehnat, například Škodovka během pár týdnů přesunula výrobu kabelů i včetně původních zaměstnanců z Ukrajiny do Mladé Boleslavi. Jenže zrovna tahle ruční práce, byť velmi specializovaná, kdy jako chobotnice musíte bleskově skládat jednotlivé žíly, namotat je do speciálního přípravku a stáhnout do opletení, není nic ve srovnání s výrobou čipů. Přesunout takovou výrobu k nám, a tím zkrátit tohle zásadní vlákno dodavatelského řetězce, by znamenalo vybudovat nové linky, získat a zaučit zaměstnance, a hlavně se smířit s tím, že výsledná cena čipů bude násobně dražší a stejně se budeme muset spoléhat na dodávky surovin ze zahraničí – prvků vzácných zemin ponejvíce z Číny nebo neonu z Ukrajiny jako interního plynu k výrobě čipů, mimochodem z válkou zmítané země pocházela polovina jeho světové produkce.

Zásadnějším a do blízké budoucnosti stěží řešitelným problémem však není výroba, ale primární suroviny. Většinu součástí jsme sice schopni si vyrábět už dnes sami, od motorů přes podvozky a kapoty až po nárazníky a vnitřní vybavení, jenže k tomu všemu potřebujeme hlavně ocel, hliník a ropu (na plastové díly). A s nástupem elektromobility také velká kvanta lithia, niklu, kobaltu a grafitu.

Bezpečnost

Přes třicet tisíc profesionálních vojáků a téměř čtyři tisíce v aktivních zálohách, něco přes stovku tanků, čtyři sta bojových obrněných vozidel, dvě stovky dělostřeleckých systémů. Podle některých statistik si na tom nestojíme vůbec špatně, v žebříčku Global Fire Power nejlepších armád jsme celosvětově na 30. místě a v rámci Evropy na osmém. Jenže jak teď ukázalo Putinovo přepadení Ukrajiny, statistiky mohou být ošidné a realita odhalí nejslabší články řetězu, v našem případě třeba značné množství zastaralé techniky. Ale zároveň hlavně to, že žádný stát se dnes sám bez spojenců nedokáže ubránit agresorovi s početní převahou, který navíc porušuje mezinárodní konvence, jichž je sám signatářem.

Neutralita zní možná pro někoho jako ideální volba, jenže je udržitelná jen v ekonomicky vysoce výkonných zemích a rozhodně neznamená rezignaci na armádní výdaje – naopak, například neutrál­ní Švýcarsko s ani ne devítimilio­novou populací vynakládá soustavně na své ozbrojené složky dvakrát více prostředků než my. A ještě větší armádní rozpočet má Švédsko, které se teď spolu s dosud rovněž neutrálním Finskem velmi pravděpodobně v reakci na válku Ruska nejen proti Ukrajině, ale fakticky celému západnímu světu, rozhodne svou neutralitu zrušit a vstoupit do NATO. Podobně jako svou neutralitu po anexi Krymu v roce 2014 zrušila Ukrajina. Historické události ukazují, že na neutrálních státech si agresor smlsne nejsnáze a nejrychleji, jako to v případě Nizozemska a Belgie udělalo hitlerovské Německo v květnu 1940.

Zásadní otázka současnosti proto není ani tak geopolitická (ke které straně se přidáme), nýbrž ekonomická: proč vynakládat na armádní rozpočet právě ta aliancí požadovaná dvě procenta HDP (což už snad poprvé od vstupu do NATO od roku 1999 začneme plnit)? Debaty o rozumné míře armádního rozpočtu se vedou již od dob, kdy se válčí. Na poli ekonomické vědy se vztah vojenských výdajů k ekonomické síle začal intenzivněji zkoumat za studené války na základě výsledků druhé světové války, kdy mnohé státy musely mobilizovat všechny své síly – vojenské i ekonomické – až na samou mez svých možností a často i za ni, což mělo hrozivé dopady.

Například vítězná Velká Británie se z deformace válečnou ekonomikou vzpamatovávala několik desetiletí. Sovětský svaz se již v té době připravoval na třetí světovou válku, na zbrojení vydával čtvrtinu svého DPH a jeho satelity o něco méně (v Československu to bylo odhadem necelých 10 procent). Přesto právě tyto vysoké výdaje, které byly navíc využívány neefektivně, se nakonec staly jednou z příčin ekonomického úpadku a nakonec kolapsu sovětského impéria.

Odborné debaty táhnoucí se od 50. až do 90. let nakonec dospěly ke kompromisu, že vojenské výdaje zajišťující obranyschopnost v rámci širšího spojenectví, jež neohrožují ekonomickou prosperitu daného státu, se pohybují mezi dvěma až třemi procenty HDP. Za hraniční bod, kdy armádní výdaje začínají ohrožovat nejen prosperitu, ale i samotnou ekonomiku, je považována hodnota pět procent HDP. Pokud je tahle hodnota nižší – jako v našem případě zatím maximálně 1,7 procenta –, stačí to maximálně na nezbytnou údržbu, ale zastaví se další rozvoj a možnosti dlouhodobějšího plánování, což nakonec vede jak ke snížení bojeschopnosti, tak i ke snížení efektivity i toho mála vynakládaných prostředků.

Zmíněná dvě procenta HDP, budou-li vynaložena smysluplně a doženou léta zanedbávané oblasti jako akvizice moderních BVP (bojových vozidel pěchoty), tanků a samohybných děl, by dokázala zajistit nejen potřebný rozvoj ozbrojených sil, ale i domácího zbrojního průmyslu, který má u nás dlouholetou úspěšnou tradici. Armádní výdaje by tak „na oplátku“ mohly významně přispět k posílení ekonomiky, a to nejen ve výrobě, ale rovněž v oblasti technického výzkumu a vývoje.

Cement

Na scéně betonárna, kam se podíváš, autodomíchávač jako pravidelný účastník ranní špičky a výztuž čekající na zalití jako typický městský symbol stavební sezony. V zákulisí pět cementáren a vápencové lomy s dostatečným množstvím vytěžitelných zásob. Na první pohled to vypadá, že s produkcí základního stavebního materiálu to v Česku vypadá dobře, a to i do budoucna. Nebýt Green Dealu. Protože ten vyžaduje, aby i tento emisně náročný obor byl do poloviny století bezemisní. Což může ohrozit jeho soběstačnost.

Do betonu se dá přidat ledacos – od recyklátů po elektrárenské popílky – ovšem bez cementu to opravdu držet nebude. To samé platí o receptuře cementu samotného: kreativitě se meze nekladou, ale pokud má směs fungovat, jak má, potřebuje pojivo v podobě slínku. Pointa je, že při jeho vypalování z vápence a jílu vznikají takzvané procesní emise a těm cementář nezabrání, ani kdyby chodil na klimatické demonstrace. Jediným řešením je zachytávání a ukládání oxidu uhličitého (CCS), relativně nová technologie, která je tak šíleně drahá, že se ji dosud nikde na světě nepodařilo zavést bez veřejné podpory.

V nadcházejícím boji o udržení sobě­stačnosti českého betonářství půjde tedy především o to, zda výrobci budou ochotni investovat, dotační platformy pustit peníze a koncoví zákazníci připlatit si za něco, co na první pohled nebude vůbec vidět (kdo najde jediný kvalitativní rozdíl mezi emisním a bezemisním betonem, vyhrává emisní povolenku).

V cementářské branži koluje glosa, že do poloviny století bude cement na evropském trhu buď klimaticky neutrální, anebo z Číny. Máme tedy na výběr: budeme betonovat jenom draze, anebo draze z dovezeného materiálu.

Dřevo

Třetina našeho území je porostlá lesy. Jsme 12. nejlesnatějším státem Evropy, v zásobě dřeva na hektar lesa jsme s 246 m3/ha na 4. místě a v ročním přírůstu dřeva na hektar (7,8 m3/ha) na 6. místě. Navzdory kůrovcové kalamitě, což je i důsledek dlouhodobé praxe „lesního hospodářství“ cílícího primárně na zisk pěstováním stejnověkých smrkových monokultur. Plantáže užitkových dřevin, jejichž bujení dnes s rozhořčením sledujeme v jihoamerických či asijských (sub)tropech, jsou v podstatě to samé, jen v jiném podnebním pásmu a teprve na začátku průšvihu.

Paradoxní je, že na to u nás ekologové upozorňují již dlouhá desetiletí, ale ekologičtí aktivisté v posledních letech propagují stále vyšší využívání dřevní biomasy pro energetické účely v rámci takzvané „záchrany klimatu“.

Podle jejich definice je spalování dřeva uhlíkově neutrální, protože do ovzduší uvolňuje pouze oxid uhličitý, který nové stromy vzápětí z atmosféry opět pohltí. Jenže dřevo shoří během pár minut, a nové vyroste až za mnoho let…

Před patnácti lety iniciovala Plzeňská teplárenská zavádění biomasy coby konkurenční komodity vůči monopolu uhlobaronů, na nichž byl sektor ekonomicky závislý, a dnes odpadem z mýtní těžby nahrazují téměř polovinu uhlí. Jenže kdyby si teď v plzeňském regionu chtěla jiná teplárna pořídit kotle na biomasu, patrně by už nesehnala dostatek materiálu. Nebo možná sehnala, pokud by se vydala například cestou „zelených“ dánských tepláren, kterým ale dnes nezbývá než plnit své kotle na dřevěnou štěpku dovozem dřevního odpadu z Brazílie, USA, Kanady a (donedávna) Ruska.

A dřevo jako zdroj elektřiny místo uhlí už je vůbec z říše sci-fi. Spálením všech svých lesů si vyrobíme energii na tři roky a tři měsíce, což je samozřejmě nesmysl; ale i kdybychom využili veškerý roční přírůstek dřevní hmoty, získáme z něj maximálně 2 TWh energie, tedy necelá dvě procenta roční spotřeby. Dřevní odpad tvoří ve skutečnosti jen menšinu, daleko větší část představuje stavební dřevo, kvůli jehož nedostatku a rostoucí poptávce se dnes významně zvyšuje jeho cena. Přitom kompletní vyluxování vytěženého lesa se nám do budoucna vymstí.

Jak shrnuje Miroslav Svoboda z České zemědělské univerzity: „Tím, že zpracováváme biomasu, dochází k zásadnímu ochuzování lesních půd. Nejenže odebíráme kmeny a kůru, teď odebíráme i větve a jehličí.“ A spolu s tím devastujeme navazující „neviditelné“ ekosystémy, jako jsou mycélia stovek druhů hub, které pro nové stromy zpracovávají nové živiny z jejich mrtvých předchůdců.

Stojíme na křižovatce – buďto teď na mnoho let necháme lesy jejich přirozenému osudu a budeme z nich těžit jen udržitelné množství hmoty, nebo si z nich opět uděláme dojnou krávu, tentokrát ve jménu „ekologie“, takže je budeme muset začít uměle přihnojovat, draze opečovávat a zadělávat tak na průšvih dalším generacím.

Elektřina

Od plné elektrifikace uplynulo jen půl století, ale na elektřině jsme již totálně závislí, ještě více než na vodě, jejíž distribuce se ostatně bez elektřiny neobejde. Bez elektřiny není myslitelný ani každodenní chod civilizace, jak ji známe – modelové scénáře bezpečnostních složek a provozovatelů přenosové soustavy ukazují, že i krátkodobý výpadek v řádu dnů vede ke kolapsu srovnatelnému se situací v oblastech přímo zasažených válkou. Přesto plány ambiciózního přechodu na „moderní bezemisní“ energetiku s takovými situacemi bezstarostně laškují.

V Česku se dnes ročně vyrobí asi 80 TWh elektřiny a spotřebuje se jí zhruba 70 TWh, zbytek se vyveze (hlavně do Rakouska a Německa). Přes třetinu výroby zabezpečuje jádro a jen o procento menší je objem hnědého uhlí – jediné čistě domácí komodity, v níž dokážeme být ještě dlouhá léta soběstační. Zbytek doplňuje z největší části zemní plyn (10 procent) a po něm obnovitelné zdroje energie (OZE) – vodní, sluneční a větrné elektrárny. Dva posledně zmiňované typy výroby se mají podle ekologických aktivistů stát plnohodnotnou náhradou za „zastaralé“ uhlí i plyn, který ale oni sami donedávna propagovali jako „ekologickou“ alternativu. Naštěstí dnes berou na milost kdysi tak nenáviděné jádro – protože jinak by nebylo z čeho současnou spotřebu nasytit, natož pak tu budoucí.

Energetické úspory jsou schopny snížit spotřebu v řádech vyšších jednotek / nižších desítek procent, ale plánovaný přechod na bezemisní výrobu a dopravu bude znamenat zvýšení spotřeby elektrické energie minimálně o výkon jednoho dalšího současného Temelína. Určitou pozitivní roli v tom sehrají větrné i sluneční elektrárny, ale je třeba mít na paměti, že jejich instalovaný výkon není výkon reálný – energii vyrábějí pouze tehdy, když fouká vítr, respektive svítí slunce. Navíc mají v poměru životnost/výkon značnou uhlíkovou stopu, jejich výroba je často závislá na těžbě surovin spojené s devastací přírody a využívání otrocké práce v asijských zemích. A při svém zakomponování do české elektrické soustavy mohou leckdy způsobit víc škody než užitku. Kvůli jejich rostoucím počtům se musí zhušťovat i distribuční soustava – podle výhledů provozovatele přenosové soustavy ČEPS se na její rozvoj bude ročně vynakládat bezmála pět miliard korun. A čím hustější soustava, tím větší budou přenosové ztráty, které se dnes pohybují kolem pěti procent.

Výkyvy i ztráty mohou samozřejmě kompenzovat baterky – akumulační systémy. Jenže skladovací kapacita je zatím zoufale nedostatečná a cena příliš vysoká, spoléhat se nemůžeme ani na energetický vodík nebo fúzní reaktory. V teorii to možná funguje, ale od praxe nás dělí desítky let. Na co se však spolehnout můžeme, je fakt, že při dnes plánovaném výrazném útlumu uhelných elektrá­ren a po skončení životnosti jaderné elektrárny Dukovany se ze soběstačného výrobce a vývozce elektřiny staneme čistým dovozcem s odhadovaným deficitem až 30 TWh (což je víc než třetina současné spotřeby). A nejenže nebude pravděpodobně od koho dovážet, protože okolní země na tom budou podobně, ono to nebude možné ani technicky, protože na takové objemy nebudou stačit kapacitní možnosti přenosové soustavy.