Američtí republikáni míří k vítězství

V USA bývají ve volbách guvernérů států a do Kongresu v polovině čtyřletého prezidentského období favority kandidáti strany opoziční. Nyní je prezidentem demokrat Joe Biden, proto by jimi měli být republikáni. V letošních volbách v úterý 8. listopadu pak otázkou je, s jakou převahou zvítězí, z jakých důvodů, díky kterým voličským skupinám a jaké faktory ovlivní rozhodování voličů.

Američané budou volit celou Sněmov­nu reprezentantů, tedy 435 jejích členů. Nyní se zdá, že republikáni v ní získají většinu, otázkou je, zda jedno- nebo dvou­cifernou. Ve volbách má být také zvoleno 36 senátorů ze sta a 36 guvernérů států z celkových padesáti, nyní jich mají republikáni 28 a 22 demokraté. A lze očekávat posílení republikánské většiny až na 30, či dokonce jednatřicet.

V případě Senátu je výsledek voleb nejvíce nepředvídatelný. Nyní je v něm 50 demokratů a stejný počet republikánů (přičemž klíčový hlas má viceprezidentka, demokratka Kamala Harrisová, takže reál­ný poměr je 51 ku 50 ve prospěch demokratů). Dle preferencí v jednotlivých státech lze čekat cokoli: od vítězství demokratů 51 ku 49 přes remízu 50 ku 50 až po výhru republikánů 52 ku 48, či dokon­ce 53 ku 47. O tom, která strana, zda Demo­kratická, nebo Republikánská, získá většinu, rozhodnou státy Arizona, Georgie, Ohio a Pensylvánie.

Potraty

Demokraté doufali, že rozhodujícím faktorem listopadových voleb bude právo na potrat. Letos v červnu Nejvyšší soud USA, v podstatě Ústavní soud, odmítl prece­dent na základě případu Roe versus Wade z roku 1973, podle něhož právo na potrat je ústavní. A rozhodl, že nikoli. To neznamená, že potraty jsou v USA zakázané, ale že parlamenty států americké unie budou vymezovat jejich legálnost.

Demokraté předpokládali, že toto rozhodnutí Nejvyššího soudu USA natolik popudí mladé Američanky, že jejich vysoká účast ve volbách zachrání demokratické většiny v obou komorách Kongresu, Sněmovně reprezentantů i Senátu. A volební preference demokratů v srpnu narostly a překonaly ty republikánů. Kdyby volby byly v srpnu, demokraté by vyhráli. Jenže od té doby jim preference klesaly. Především proto, že nejvyšší soud ponechal na státech, aby vymezily legálnost potratového zákona – v některých je liberální, v jiných restriktivní.

Jedním z nejkonzervativnějších států je Mississippi, jehož parlament rozhodl, že potraty budou legální až do 15. týdne těhotenství. V rovnostářském, ateistickém a sekulárním Česku jsou podle zákona přípustné do 12. týdne těhotenství, o tři týdny méně než v Mississippi. Řečeno jinak, v otázce potratů je Česko méně liberální než jeden z nejkonzervativnějších amerických států.

Pokud nějaká Američanka potrat chce, legálně ho může podstoupit. Proto tento faktor příliš listopadové volby neovlivní. Který tedy? Nejsou-li USA v nepopulární válce, pak to je vždy a na prvním místě ekonomika, na druhém ekonomika a na třetím opět ekonomika. A ta na celém Západě není v současnosti v dobré kondici, což všude nahrává ve volbách opozičním stranám, ve Spojených státech amerických té Republikánské.

Ekonomika

V USA špatnou ekonomickou situaci reprezentují inflace a ceny pohonných hmot, obojí na americká očekávání příliš vysoké. Za vysoké ceny paliv částečně může současný prezident Biden. Důležitou součástí demokratické volební koalice jsou totiž ekologičtí aktivisté, kterých sice není mnoho, ale jako sponzoři mají vliv.

Proto Biden hned po nástupu do prezidentského postu v lednu 2021 utlumil těžbu břidlicového plynu v USA, zastavil průzkum ložisek v přírodní rezervaci na severu Aljašky a výstavbu ropovodu Keystone XL z kanadské Alberty k terminálům na břehu Mexického zálivu v Texasu. Tím vedle toho, že mnoho lidí přišlo o práci, snížil americkou produkci energetických uhlovodíkových surovin s dopadem v podobě růstu cen energií včetně paliv.

Bývalý prezident Donald Trump a republikáni v Kongresu zrušili dohodu předchozí hlavy USA Baracka Obamy s Íránem z roku 2015, jež umožnila režimu ajatolláhů ekonomicky profitovat, pokud zastaví svůj raketový a jaderný program. Namísto toho vůči němu obnovili sankce, za což získali přátelství Saúdské Arábie i Izraele, jež považují Írán za existenční hrozbu.

Biden s ním začal vést rozhovory o obnovení dohody, čímž obě tyto země „nepotěšil“. Letos v létě pak chtěl od saúdského vládce, korunního prince Muhammada bin Salmána, aby Saúdská Arábie a ostatní monarchie v Perském zálivu zvýšily těžbu ropy, čímž by její cena na trzích klesla včetně následně benzinu pro americké motoristy.

Muhammad bin Salmán však v říjnu uštědřil Bidenovi tvrdou ránu: Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC) její těžbu nejen nezvýšila, ale naopak snížila, čímž ceny benzinu narostly. To pomohlo jak Putinovu Rusku, tak americké opozici, tedy republikánům. Dokonce se spekuluje, že saúdský vládce chce „změnu režimu“ ve Washingtonu. To je sice přehnané, ale v zájmu Saúdů je posílení republikánů, kteří vystupují vůči íránským ajatollá­hům tvrději než Bidenovi demokraté.

Zahraniční politika

O vztahu Kongresu k zahraniční politice USA za prvé platí, že kongresmani a senátoři za prezidentovu stranu mají sklon tu jeho spíše hájit a opoziční kritizovat, ať je jakákoli. Za druhé, výjimečně ji podporuje víc politiků opoziční strany než té jeho (například demokratický prezident Lyndon B. Johnson měl ve druhé polovině šedesátých let 20. století větší podporu války ve Vietnamu od opozičních republikánů než demokratů). A za třetí, v zahraniční politice většinou existuje nadstranický konsenzus.

Většiny v obou stranách, Demokra­tické i Republikánské, od roku 1945, tedy od konce druhé světové války, obvykle prosazují spíše větší než menší angažovanost USA ve světě; menšiny tíhnou k izolacionismu. Jejich závěr je sice stejný, ale izolacionisté z obou stran k němu dospívají z opačných důvodů.

Podle levicového izolacionismu demokratů nejsou USA lepší než jejich protivníci, jsou rasistické, kapitalistické a imperialistické, jejich angažmá ve světě ho činí horším. Pravicoví republikánští izolacionisté považují Spojené státy americké za nejlepší stát na Zemi a vnější svět jim nestojí za to, aby na něj američtí daňoví poplatníci dopláceli a vojáci v něm umírali. Americká angažovanost a pomoc jiným zemím je nesmyslná.

Nyní je prezidentem USA demokrat, proto levicové izolacionistické křídlo jeho strany utlumilo kritiku Bidenovy vojenské pomoci Ukrajině a napomáhá tomu i to, že hlavu Ruska Vladimíra Putina považuje za nacionalistického, homofobního konzervativce. U republi­kánů je situace složitější. Pro starou gardu republikánských senátorů, jako je jejich předseda Mitch McConnell z Kentucky či největší stoupenec tvrdé zahraniční politiky Lindsey Graham z Jižní Karolíny, je Rusko nepřítelem a hodlají Ukrajině pomáhat a s prezidentem Bidenem a demokratickými protějšky prosadili v Senátu finanční pomoc i dodávky zbraní.

Největšími stoupenci nekompromis­ní zahraniční politiky jsou senátoři z jihu USA bez ohledu na politickou stranu, z pásu států od Arizony přes Texas až k Jižní a Severní Karolíně, největšími zastánci té umírněné pak ze severu země, opět bez ohledu na stranickou příslušnost, z pásu států od Massachusetts a Vermont přes Wisconsin a Minnesotu až po Oregon a Washington.

Mnoho republikánských kandidátů v listopadových volbách do Kongresu, zejména stoupenců Donalda Trumpa, prosazuje vůči Ukrajině větší americký izolacionismus a pro odmítnutí pomoci uvádějí tři důvody. Za prvé, Ukrajina se netýká amerických národních zájmů; za druhé, prioritou není garantovat její hranice, ale zabezpečit tu USA s Mexikem proti ilegální imigrace; a za třetí, hlavním soupeřem USA není Rusko, nýbrž Čína, té mají čelit a zbrojit proti ní.

Pokud republikáni ve volbách do Kon­gresu posílí, zvýší se i počet pravicových izolacionistů, kterým je osud Ukrajiny lhostejný a pomoc jí by nejraději utlumili. Zároveň však vedení republikánů v Kongresu i většina jeho členů bude pomoc Ukrajině a zadržování ruské agresivity nadále podporovat, a tudíž i prezidenta Bidena.

Pokud ve volbách 8. listopadu demokraté prohrají a republikáni vyhrají, začnou se ozývat hlasy, aby Joe Biden v roce 2024 nekandidoval na prezidenta a uvolnil místo někomu mladšímu. A mainstreamová média, jako jsou The New York Times či The Washington Post, dosud vychvalovanou a velebenou hlavu Spojených států amerických „hodí přes palubu“.

Autor je publicista