Ať neskončíme v náruči čínské pandy

Když lidem vysvětlíte, že ložisko bude sloužit k zásobování dostavby dálnice či jaderného bloku, najednou k němu zaujmou úplně jiný vztah, je přesvědčen předseda představenstva Těžební unie Pavel Fiala. V rozhovoru pro týdeník Euro hovořil také o předem rozhodnutých referendech o těžbě, postupně mizejících kamenolomech i dopadech, které může přinést zvýšení poplatků z těžby.

Vysoké faktury za energie změnily pohled veřejnosti na energetiku v tom smyslu, že lidé mají mnohem smířlivější postoje ke klasické energetice. Pozorujete něco podobného i ve vztahu k těžbě nerostných surovin?
Zatím ne. Energetickou krizi jsme pocítili všichni, takže většina lidí pochopila, že elektřina se musí někde vyrobit a že ji potřebujeme i v době, kdy nesvítí slunce a nefouká vítr. Naproti tomu těžba má tu nevýhodu, že uživatel koncového výrobku si neuvědomuje, kde cesta k jeho zhotovení začala, protože je strašlivě dlouhá. Přitom produkty těžby jsou skoro všechny věci kolem nás. Když se podíváte na svůj telefon, vidíte už jen high-tech zařízení umožňující spojení s celým světem. Ve skutečnosti se ale skládá z asi šedesáti různých surovin, nejen plastů a skel, ale také vzácných kovů, které se většinou těží v čínských lomech. Z druhé strany, když se řekne těžba, vidíme jen lomy a nákladní auta, telefon žádný. Těžba tak pro mnoho lidí zůstává v lepším případě nepochopitelná, v horším rovnou sprostým slovem.

Přitom v předlistopadové době bylo hornictví privilegovaným oborem. Nemůže to být také jedním z důvodů, proč dnes naráží na tolik nepochopení?
Nejspíš na tom něco bude. Od revoluce už ale uběhla dostatečně dlouhá doba, abychom odbourali ideologické překážky a uměli se na těžbu podívat racionálně. Pokud se smíříme s tím, že už nebudeme nic stavět ani vyrábět, pak můžeme skutečně všechny lomy zavřít. Ale civilizace se vyvíjí opačným směrem – lidé toho potřebují spíš čím dál tím víc. Obecně platí to, co je mottem Těžební unie: Bez nerostu nevyrostu.

Jak se za posledních třicet let proměnila těžba samotná?
To je právě ten paradox. Těžba nikdy v dějinách nebyla ke svému okolí šetrnější. Technologicky jsme o generaci dál, těžaři musí dodržovat velmi přísné hygienické limity a normy a zároveň dělat spoustu opatření nad rámec zákonů v zájmu dobrých vztahů s dotčenými obcemi. Jeden příklad za všechny. Ještě v 80. letech se v kamenolomech používaly takzvané komorové odstřely, při nichž se třásly domy. V novodobé historii je nahradily mnohem ohleduplnější clonové odstřely a v těžebních prostorech a jeho okolí je hlídá kontinuální seismické měření.

Proč tedy protestů proti těžbě spíše přibývá?
Uvedu jeden banální, ale důležitý fakt. Ložisko je nepřemístitelné, těžař si ho prostě nemůže „přestěhovat“ do jiné lokality, kde třeba těžba nikomu nebude vadit. Stát by tudíž měl vykonávat veřejný zájem přinejmenším tím, že si pohlídá, aby v okolí těch nejdůležitějších ložisek nevyrostlo něco, co by znemožnilo budoucí těžbu. V praxi se ovšem běžně stává, že obec přítomnost ložiska nerespektuje, do územního plánu nakreslí rezidenční čtvrť, a když pak přijde těžař, naráží na – již vcelku oprávněný – odpor ze strany místních nově přistěhovaných obyvatel. Stát bohužel vůbec nemá efektivní nástroje, jak zabránit těmto incidentům.

A není trochu problém v tom, že veřejný zájem prosazují v oblasti těžby soukromé společnosti a suplují tak roli státu?
To je skutečně častý argument odpůrců těžby, ale ve skutečnosti by v tom problém být neměl. Pokud státní surovinová politika říká, že vydobytí daného ložiska je ve veřejném zájmu, je úplně jedno, jestli ho bude těžit státní firma, nebo soukromník. Předmětem povolovacího řízení a s ním spojené veřejné diskuse by mělo být hledání rozumného kompromisu a řešení střetu zájmů, bez ohledu na právní subjektivitu těžaře.

Odráží se už nějak odmítavý postoj veřejnosti k těžbě v oblasti surovinové soběstačnosti Česka?
Bohužel ano. Dobře je to vidět například v oblasti štěrkopísků a stavebního kamene. Ve spolupráci s Českou geologickou službou a Sdružením pro výstavbu silnic jsme připravili pro Ředitelství silnic a dálnic studii, podle níž v Česku do konce této dekády skončí polovina pískoven i kamenolomů a ke krizi energetické a inflační se nám brzy přidá ještě ta stavební surovinová. V některých regionech se přitom projevuje už teď – není to tak dávno, co se ve Zlínském kraji prodávalo kamenivo na příděl.

Hrozí skutečný nedostatek těchto materiálů? Nebo se jen máme připravit na další zdražování, případně přepravu na delší vzdálenosti?
Obávám se, že vše, co jste řekl, se stane a z pohledu životního prostředí je špatně i to poslední. Doprava už dnes patří k ekologicky nejproblematičtějším aspektům těžby. Zní to paradoxně, ale klesne-li počet aktivních ložisek, povede to ke zhoršení dopadů na životní prostředí. Každý kilometr navíc navýší emise oxidu uhličitého z nákladní dopravy o 0,8 kilogramu. V rámci již zmíněné studie jsme identifikovali rekordní vzdálenost mezi lomem a obalovnou ve výši 155 kilometrů!

I v oblasti kameniva se už rozvíjí recyklace a nastupují nejrůznější alternativní materiály. Není to cesta, jak zabránit krizi?
Aniž bych zpochybňoval přínosy těchto směrů, musím vás zklamat. Při nejlepší vůli se dá tímto způsobem nahradit maximálně 15 procent těžby, a to zejména v technologicky méně náročných oblastech. Do předpjatých betonů, konstrukčních vrstev dálnic nebo kolejových loží budeme muset i nadále sypat miliony tun kvalitního přírodního materiálu. Jinými slovy: recyklujme, inovujme, co to dá, ale nepředstavujme si, že tím něco vyřešíme. Spíš jde o to, aby se přírodním kamenivem co nejméně plýtvalo v oblastech, kde lze použít alternativu.

Potřebujeme tedy i otevírat nová ložiska. Jak to ale zařídit v době, kdy lidé dělají všechno pro to, aby se zbavili všech špinavých provozů v okolí svých domovů?
Za současného stavu legislativy mohou odpůrci efektivně blokovat téměř jakýkoli těžební záměr. Není divu, že se od roku 1989 nepodařilo v Česku otevřít jediný kamenolom. Nebo že povolovací proces k některých pískovnám běží už téměř dvacet let! Těžař musí udělat maximum pro představení záměru a minimalizaci jeho dopadů a nejlépe nabídnout obci rozumnou podporu. Obec a její obyvatelé nesmějí zaujmout postoj „jen přes moji mrtvolu“, ale stanovit si jasné podmínky a čekat na to, co přijde z druhé strany za nabídku. A k tomu by se měla přidat základní edukace, k čemu ta surovina vlastně bude. Když lidem vysvětlíte, že ložisko bude sloužit k zásobování dostavby dálnice či jaderného bloku, najednou k němu zaujmou úplně jiný vztah.

Vláda chce navýšit úhrady z dobývacího prostoru z jednoho tisíce korun na 1 500 korun za hektar a úhrady z vydobytých nerostů podle dobývané suroviny. Jak tento krok zahýbe trhem?
Trh jako takový to přežije, ale těžebním společnostem nezbude nic jiného než promítnout dodatečné náklady do cen pro své zákazníky. To ve svém důsledku povede v prvním kroku k dalšímu zdražování v klíčových sektorech – především v energetice, stavebnictví a průmyslu – a v dlouhodobějším horizontu k omezení investic. Což je to poslední, co stát uprostřed ekonomické krize potřebuje. Jsem ovšem zastáncem toho, aby peníze z těžby zůstávaly více v dotčených obcích a méně proudily do státního rozpočtu.

Česko má bohatou těžební tradici. Ale co vlastně těží i v současnosti? Lze říct, že jsme v některých surovinách zůstali velmocí i navzdory všeobecnému útlumu těžby?
Především máme jako jedni z mála v Evropě ještě vlastní zásoby hnědého i černého uhlí. Málokdo ví, že ložisko, které se nyní dotěžuje do hranice těžebních limitů v lomu Československé armády u Mostu, patří mezi nejkvalitnější na světě. Dále máme velmi kvalitní kaolin, vápence, jíly a také nezanedbatelné zásoby uranové rudy. Co nám naopak chybí, je ropa a zemní plyn. O to aktivnější musíme být v dobývání ostatních strategických nerostů, do budoucna zejména lithia a manganu, což jsou klíčové suroviny pro výrobu baterií.

Takže to s těžbou v Česku nevidíte úplně černě?
Nevidím to černě, ale ani růžově. Moderní energetika, průmysl ani stavebnictví a další obory se bez bohatství vytěženého ze země neobejdou. Jen prostě místo uhlí budeme těžit něco jiného, například lithium. O obor jako takový tedy obavu nemám. Bojím se ale toho, s jakou lehkostí přijímáme inovativní technologie a vůbec nás nezajímá, z čeho se vyrábějí a odkud přišly. Je obdivuhodné, jak gigantické investice směřují v Evropě do fotovoltaiky, větrné energetiky, akumulace, tepelných čerpadel a elektromobilů. Ale měli bychom si včas uvědomit, kdo drží v rukou surovinovou i technologickou základnu ve všech těchto oborech. V opačném případě hrozí, že z obětí ruského medvěda zbrkle skočíme do náruče čínské pandy.