Bubliny bez brzdy

Ceny nemovitostí letí vzhůru – vzdor ekonomické logice, která ještě na začátku covidové pandemie vyvozovala, že po odlivu cizinců kvůli uvolněným Airbnb kapacitám poklesnou ceny nájmů i ceny bytů a zejména v Praze se ukáže, že bytů je nakonec dost. Není. A nebude. Ceny nových bytů přesáhly standardně 100 tisíc korun za metr čtvereční a jdou pořád nahoru, protože poptávka se zdá být bezedná.

Hypoteční trh i po mírném omezení ze strany centrální banky mohutní. Češi dál chtějí bydlet za každou cenu ve vlastním a udělají pro to všechno. Přiměřená cenová kultivace nájemního bydlení, jež by dalo šanci bydlet všem, se v době cenových bublin nekoná.

Trh s nemovitostmi roste i v jiných segmentech, prodávají se chaty a chalupy, zřejmě i proto, že v pevných zdech lidé cítí potřebné zajištění před nejistotou covidového světa. Byt, chalupa či chata je něco jako české zlato či český bitcoin. Investiční jistota, do níž se vyplatí vložit peníze a třeba si na ni – stále velmi výhodně – půjčit v bance.

Byt, chalupa či chata je něco jako české zlato či český bitcoin. Investiční jistota, do níž se vyplatí vložit peníze a třeba si na ni – stále velmi výhodně – půjčit v bance. 

Česko není v nemovitostní spirále samo. Sousední Německo zažívá růst cen také. Ceny nemovitostí jdou minimálně sedm let stále nahoru a covidová opatření na tom nic nezměnila. Německo má jedinou výhodu, protože jeho trh je postaven na nájemním bydlení, které má cenovou regulaci. Ceny nových bytů však stejně jako v Česku míří do nesmyslných částek, na něž dosáhnou jen opravdu bohatí. Nebo lidé, kteří se nebojí zadlužit na celý život třeba i své děti či rádi s nemovitostmi spekulují. V Německu i v Česku se čeká jen na to, kdy bublina praskne a jak její výbuch ovlivní trh.

S nemovitostmi je to jako se státním rozpočtem: dokud stroj jede, přikládá se a nikdo si nedělá hlavu s tím, co bude. Jednoduše proto, že nikdo neví, kdy přesně bublina praskne, a kdyby vystoupil z vlaku, mohl by si vyčítat, že nebyl u toho, když se vydělávaly velké peníze. Přesně takto začínala velká finanční krize v roce 2008: všichni tušili, že na obzoru je velký průšvih, ale nikdo nechtěl z hypoteční loterie vystoupit a ohrozit své zisky. Brzdit před zdí se nedá, když nevidíte, kde stojí a kdy se vynoří.

Ministerstvo financí odmítající omezování růstu dluhů se chová stejně „tržně“ jako investoři do nemovitostí, jen s tím rozdílem, že ministerstvo spravuje veřejné peníze, zatímco investoři (fyzické, právní osoby, banky) vkládají peníze své. Tak to ale úplně není. Riskantní půjčka u banky potenciálně ohrožuje vklady všech ostatních, jak se ukázalo právě v roce 2008. Opatrnost je proto na místě jak při nafukování rozpočtové, tak nemovitostní bubliny. Trh je skvělý nástroj směny a maximalizace zisku, jen nemá sociální brzdu. A bez ní se z kolotoče krizí jen tak nedostaneme.