Česká televize: Příliš masová a drahá?

Kolem sporu o financování veřejnoprávní televize a rozhlasu se mnoho mluví, ale málo přemýšlí. Každému však musí docházet, že současná podoba médií veřejné služby neodpovídá světu, v němž žijeme. Vychází totiž z představ konce 20. století, kdy vznikala legislativa pro Českou televizi a Český rozhlas reagující na tehdejší svět. A to dnes – v době totální pluralizace a fragmentarizace médií – nutně vyvolává kritický konflikt. K mediálním informacím, obrazům a zvukům se nyní dostaneme snadněji a bez povinných poplatků či daní. A patří k veřejné službě, definované zákonem z technologického pravěku, internet nebo podcasty?

ČT a ČRo vadí mnoha lidem i z jiného důvodu: nevidí estetický ani obsahový rozdíl mezi veřejnoprávním a soukromým médiem. Všichni se totiž, jak už v 90. letech ve svém eseji O televizi popsal francouzský sociolog Pierre Bourdieu, řídí pouze sledovaností. Zaměřují se na masovost diváků, která přináší tržní, ale i politickou relevanci, a nakonec programuje a tvaruje všechna média včetně těch, co dělají veřejnou službu.

Věnuje-li se médium veřejné služby především masově zaměřené produkci, nemohou to dělat soukromé subjekty? Co je to „veřejnoprávnost“, je-li jejím měřítkem masová televizní zábava v podobě pořadů jako je StarDance a Peče celé Česko, o nichž programový ředitel ČT a zástupce generálního ředitele Milan Fridrich v rozhovoru pro Euro tvrdí, že jsou to vlajkové lodě veřejnoprávní zábavy, které si také diváci nejvíce žádají?

O co se hraje nejvíce

Média veřejné služby se dostala do konfliktu informačního, tvůrčího i politického zájmu, který se v české veřejné debatě vede velmi vyhraněně. Na jedné straně stojí zastánci široce pojatého veřejného média a nezávislosti ČT a ČRo, na druhé minimalisté, kteří by obě instituce ořezali a změnili je obsahově, stylově i finančně.

Minulý rok toto napětí v hovoru s Eurem shrnul sociolog médií Jaromír Volek. „ČT bojuje o diváka i metodami komerčních vysílatelů. Kdyby to nedělala, nebyla by sedmým rokem lídrem trhu. Neměla by takovou společenskou rezonanci a politici by o ni ztratili zájem. Neoslovovala by dost potenciálních voličů. Je to začarovaný kruh, z něhož je jediná cesta, hrozící ale marginalizací. Přerod ČT do takzvaného nikového média.“

Možná že právě o to se dnes ve sporu o financování ČT (a ČRo) hraje nejvíce. Velká část společnosti si zjevně myslí, že médium veřejné služby by se komerčním směrem vydávat nemělo. A že tudíž služba, která se postupně v ČT rozrostla do šesti stanic (ČRo má 22 programů), by měla být omezena. Tak jako je ideálem malý a funkční stát, jsou jím i malá a funkční média. Z toho vychází i návrh vlády na financování ze státního rozpočtu, i když se to v zákoně neříká přímo. Navržené objemy rozpočtů snížené o miliardu korun u ČT a o 400 milionů korun u ČRo to však říkají dost jasně. Potřebujete zeštíhlet, a to jistě nepůjde bez zmenšení velikostí médií placených z veřejných peněz.

Je to nevyvážené, a hlavně drahé

Expanzivní rozšiřování záběru médií veřejné služby není pouze důsledkem posedlosti sledovaností. Šlo i o politickou a společenskou relevanci, jež měla být ochranou veřejnoprávních institucí před privatizací a politickým tlakem. Existoval strach, že menší sledovanost způsobená větším zaměřením na méně masové formáty a pořady, tedy větším důrazem na původní smysl médií veřejné služby, posílí politické snahy po ovládnutí až likvidaci těchto celospolečenských mediálních korporací. Dnes paradoxně vidíme pravý opak.

Rozmach a rozkošatění veřejné služby, které probíhalo v posledním desetiletí, je naopak důvodem pro ostrou politickou kritiku a také přímočaré snahy po zmenšení tržního a politického vlivu ČT a ČRo. Samozřejmě že největší kritika je mířena na zpravodajství a publicistiku, kde je zájem politiků o ovlivnění a ovládnutí tam vznikajícího obrazu světa největší. Proti veřejnoprávním médiím se bojuje jako proti lživým médiím, jež se prý řídí liberální až progresivistickou optikou, tvrdí někteří kritici. Obrovský rozsah mediální služby je ovšem podpůrným argumentem, který se postupně mění v hlavní. Je to nejen problematicky nevyvážené, tvrdí vládní politici od ANO po Motoristy sobě, ale hlavně drahé. A šetřit dnes musíme všichni, média nevyjímaje…

Na lidech se také dá ušetřit

Omezování vysílání, tedy menší objem vlastní výroby, by samozřejmě snížilo i potřebu lidské síly. V současnosti má ČT něco málo pod třemi tisíci zaměstnanci. Ušetřit miliardu by znamenalo stovky z nich propustit. I proti tomu dnes stojí odbory. Pokud bude nový zákon nakonec dostatečně projednán, nebude při snížení výroby asi jiné cesty než propouštění. Stávka se pod tímto tlakem stává stále reálnější. Jen by to už nebyla stávka za nezávislost médií, nýbrž pracovně-právní konflikt.

Ze snahy pomoct politická výbušnina

Dnešní napětí kolem nového financování ČT a ČRo má své ekonomické souvislosti. Hlavní důvod, proč se tak divoce probírá právě dnes, je však politický. Zvýšení povinných poplatků za média, k němuž v závěru svého mandátu přistoupila vláda Petra Fialy, bylo sice minimální (15, respektive 10 korun), přišlo ale po slibu, že se poplatky zvedat nebudou.

Změna v mediální oblasti je potřeba, tvrdí i mediální odborníci. V dnešní vypjaté atmosféře ale bude zatraceně těžké vrátit se k ekonomickému i politickému rozumu. Natož abychom se zamýšleli nad tím, zda veřejnoprávní televize ještě umí mediovat konflikty ve společnosti, přesněji napětí mezi státní mocí a soukromým prostorem.

Jak říká sociolog Volek: „Oživování ČT by mohla být jedna z cest, jak se pokusit překlenout sociální, kulturní i ekonomickou puklinu, která se rozevírá mezi hodnotami slábnoucího národního státu a lidmi ztracenými v bludišti pozdně moderních rizikových společností.“