Co dál dělat s Ruskem?

Nedávno jsem se bavil o mezinárodní politice s britským profesorem, který nechtěl být jmenován, jehož práce však již více než 50 let významně ovlivňují strategická studia. Jeho knihy o využití námořních sil k dosažení zahraničněpolitických cílů jsou zdrojem diskusí v britském námořním velení. Jeho průkopnický výzkum etnocentrismu a toho, jak často vede ke katastrofálním strategickým chybám, inspiruje dnes stejně jako za studené války.

Jako většina britského politického, diplomatického a obranného establish­mentu, na což se v českém prostředí často zapomíná, byl v devadesátých letech skeptický ke snahám rozšířit Severoatlantickou alianci. Britskou velmocenskou tradici v tomto smyslu dlouhodobě charakterizuje důraz na mezinárodní řád, nikoli na spravedlnost.

Ten je v britském pojetí především výsledkem hledání umírněné shody velmocí. Ty nesou hlavní odpovědnost za utváření mezinárodního řádu. K jeho udržení je následně nutné vytvářet takové podmínky, aby žádná velmoc necítila, že byla vytlačena na jeho okraj, nebo dokonce mimo něj. Ne nadarmo píše současný britský historik Paul Kennedy o tradici appeasementu, pacifismu v zahraniční politice své země. V české historii je Mnichov výjimečná událost; pro britskou zahraniční politiku dlouhodobá norma.

Proto mě, když se řeč stočila na situa­ci na Ukrajině, poněkud překvapilo, jak ostře a skepticky se vyjadřoval. Tvrdá slova směřovala k nedostatečné podpoře Ukrajiny, rozsahu vojenské pomoci a především její kvality. Stručně řečeno, je nejvyšší čas začít posílat nejen přebytečné zásoby, ale především zbraně, které v konečném důsledku povedou ke zvratu v celkové dynamice války na Ukrajině. Pokud západní státy myslí zapojení do ní vážně, je třeba se chovat tak, aby zvítězila, nikoli pouze zastavila ruské hordy.

Jeho skeptické výroky překvapily mnohem méně. Točily se kolem ochoty západních zemí učinit kroky, které si situace strategicky vyžaduje. Klíčová otázka přitom zní: Přinutí ukrajinský odpor a západní sankce Rusko ke změně kursu dříve, než roztěkané západní společnosti ztratí pozornost a vůli angažovat se ve válce?

Zlomová otázka

Rusko se po počáteční blamáži, kdy naiv­ně počítalo s rychlým a snadným obsazením Ukrajiny, uchyluje k přesvědčení, že západní nadšení a pomoc nakonec ochabnou. Jde-li z jeho strany o rozumnou úvahu, nebo pouhou racionalizaci, ve které je přání otcem myšlenky, stojí za samostatné zamyšlení. Vyžadovalo by hlubší a detailnější rozbor toho, co si ruské politické vedení myslí o západních společnostech a jak následně toto vnímání spoluutváří jeho strategii.

Nechci se však zamyslet nad zdroji ruského uvažování, ale především nad tím, co je možné a nutné udělat, aby se ruská sázka na západní změknutí nenaplnila. Veškeré strategické myšlenky totiž nesou prvek abstraktního uvažování, neboť nevyhnutelně jde o spekulace založené na více či méně správných předpokladech. To, nakolik se naplní, ani zdaleka není pod kontrolou toho, kdo s danou strategií přichází. Živá hmota, jak o ní hovořil pruský stratég Carl von Clausewitz (1780–1831), na niž má působit, jí totiž může vzdorovat.

Pro úspěch v současné konfrontaci s Ruskem je tedy klíčové uvažovat, jak docílit, aby se předpoklady ruské strategie ukázaly chybné. Takové úvahy pak musejí směřovat za rámec toho, co je zjevné. Zjednodušeně řečeno, nejde o neustálé zdůrazňování, že Ukrajině musí být poskytovaná vojenská, politická a ekonomická pomoc (ačkoli je zásadní). Ještě důležitější je vytvořit argument, v jehož důsledku bude tato nezbytná pomoc logickým krokem.

Nabízím jednu možnost – důraz na mezinárodní řád. Týká se povahy současné války na Ukrajině, vzájemných vztahů západních států a poválečného uspořádání. Odpověď na otázku, o jakou válku na Ukrajině jde, je zlomová u těch, kdo schvalují, respektive odmítají západní angažovanost na ukrajinské straně. Kritici tvrdí, že jde o v podstatě lokální konflikt, kde se jedna strana (ruská) domáhá svých nároků vojenskou silou.

Ti, kdo zastávají tento názor, nemusejí schvalovat ruskou agresi. Paradoxně ji mohou dokonce odmítat. Bez ohledu na to, zda chovají k ruskému postupu sympatie, či nikoli, je vede jejich lokální pojetí současné války k závěru, že se netýká západních zájmů, a tudíž není důvod se do ní vměšovat.

Obhájci západní podpory Ukrajině toto omezené pojetí konfliktu odmítají. Ruskou agresi vidí především optikou západní bezpečnosti. Ta podle nich vyžaduje zastavení ruské rozpínavosti. Pokud Rusko nenarazí na Ukrajině, je podle nich pouze otázkou času, kdy se pokusí mocensky ovlivňovat dění i v dalších částech Evropy, kde si nárokuje vlastní zájmy.

Malá šance zvítězit

Argument poukazující na západní bezpečnostní zájmy není špatný, ale má jeden háček. Může vést k vnitřním sporům, kam až sahají a jak je nejlépe zajistit. Nevyhnutelně tedy nahrává omezenému pojetí války na Ukrajině. Z bezpečnostního hlediska je možné tvrdit, že je lepší se s Ruskem nějak dohodnout a dát mu volnou ruku na „daleké“ Ukrajině, kde Západ případné ústupky nebudou výrazně bolet.

Poukazování na to, že je tento postoj bláhově pošetilý, bude mít úspěch ve Vilniusu, Varšavě nebo v Praze. Jak však ukazuje maďarské lavírování, ani v oblastech zeměpisně blízkých nemusí být odmítán. A co teprve v zemích, odkud je to na Ukrajinu a do východní Evropy daleko nejen geograficky, ale především mentálně?

Obhajoba pomoci Ukrajině proto vyžaduje i jiný než bezpečnostní rámec – zasazení ruské agrese do širšího pojetí mezinárodního řádu. Četné výroky ruských představitelů, že válkou na Ukrajině nastolují řád nový, jsou do jisté míry nabubřelé, ale také jasně ukazují, jak ruská strana současnou konfrontaci chápe a že jí jde o mnohem více než vlastní bezpečnost.

V takové situaci nemá appeasement, jinak běžný nástroj vyvažování zájmů velmocí a jejich zapojení do mezinárodního řádu, smysl. Rusko současné uspořádání nejen ostentativně odmítá, ale chce ho zničit. Pomoc Ukrajině jako obhajoba mezinárodního řádu poskytuje silnější argument než bezpečnost, protože na jeho udržení mají zájem i ti, jejichž bezpečnost ruský postup bezprostředně neohrožuje.

Důraz na mezinárodní řád také nabízí východisko z jalových sporů, kdo za současnou situaci může, které pouze vedou k řevnivosti západních států. Neustálá kritika především Německa, jak se s Ruskem přepočítalo, postrádá smysl. Jednak v tomto ohledu nebylo ani zdaleka osamocené (ruské peníze se praly ve velkém především v Londýně a zaparkované byly prakticky všude, od Prahy po New York), jednak šlo o snahu vtáhnout Rusko do západního mezinárodního řádu a vytvořit v něm zájem podílet se na něm.

To, že tato sázka nevyšla, je věc jiná. Kritici snah o zapojení Ruska jsou často ti samí, kteří podporovali iluzi, že lze vybudovat liberální demokracii v Iráku nebo v Afghánistánu. Obě skupiny spojuje snaha prosazovat současný mezinárodní řád. Uvažovat o válce na Ukrajině z jeho hlediska je však výhodné i kvůli budoucím vztahům s Ruskem.

Žádná válka netrvá věčně a nejinak tomu bude i v případě současné ruské agrese. Historické analogie je však třeba brát opatrně, protože každý konflikt je jedinečný. Americké, sovětské nebo francouzské zkušenosti z Vietnamu, Afghánistánu či Alžírska však napovídají, že Rusko má na Ukrajině jen malou šanci zvítězit.

Navíc téměř všechny trendy v tomto konfliktu jsou z ruského pohledu negativní. O to důležitější je otázka: Co dál dělat s Ruskem? A na tu lze odpovědět, jen bude-li mít Západ jasnou představu o mezinárodním řádu.

Autor vyučuje bezpečnostní vztahy na University of Aberystwyth ve Walesu