Emisní povolenky jako test evropské soudržnosti

Odklad emisních povolenek pro domácnosti a budovy (ETS 2) se podobá odkladu začátku diety. Řeknete si, že začnete až od pondělí, a chvíli máte pocit, že jste vyhráli, jenže mezitím přiberete další kilo, a v pondělí je to ještě horší. Stejně dopadli ti, kteří věřili, že posun zavedení ETS 2 z roku 2027 na 2028 je důkazem, že Evropská unie ustupuje od nerealistických cílů. Někteří čeští prounijní politici to dokonce oslavovali jako své vítězství. Chvíli se zdálo, že český hlas upozorňující na obrovskou zátěž pro lidi a firmy byl konečně vyslyšen. Návrat do reality však přišel rychle a mnohem tvrději: EU schválila nový, ještě ambicióznější klimatický cíl pro rok 2040.

Příběhem emisních povolenek se táhnou dvě linky nezbytné pro jeho pochopení. První je ekologická a souvisí především se snahou přetvořit evropskou společnost na bezemisní. Tento pohled je silně ideologický, protože tyto ekologické cíle jsou nesplnitelné, a i kdyby se nakonec splnily, pak bez ohledu na realitu. To je důvod, proč jde o ideologii – idea ovládá realitu. Druhá linka je pragmatická. Emisní povolenky jsou zlatou žilou pro EU a ETS 2 vzniklo, protože potřebovala nový, stabilní a obrovský finanční zdroj na splácení dluhů a financování zelené transformace.

ETS 2 je navržen podle svého staršího sourozence ETS 1, jenž pokrýval pouze 40 procent emisí a týkal se především energetiky, průmyslu a letectví. Emisní povolenky jsou jistým druhem odpustku, který má firma zaplatit za vypuštění emisí do ovzduší. Cílem není její zdanění jiným způsobem, ale donutit ji ke změně chování. Ekologicky čisté firmy pak dostávají povolenky zadarmo. Celý systém tedy není hra s nulovým součtem, jak se často prezentuje. Na ekologických firmách vydělají všichni, protože bude zohledněno životní prostředí, což však jde obtížně vyčíslit, protože nelze zjistit přesný dopad na životy lidí. Na zavádění ekologických pravidel však vydělávají poradci a jejich poskytovatelé.

Obrovský zdroj financí

Když EU před 20 lety zaváděla ETS 1, prodávala ho jako ekologický nástroj – způsob, jak motivovat velké znečišťovatele k modernizaci a omezení emisí. Jenže postupně se ukázalo, že ETS 1 má „vedlejší efekt“, který je pro Brusel mnohem cennější než snížení uhlíkové stopy – obrovský zdroj financí. Emisní povolenky začaly být strojem na peníze, který nezávisí na tom, kolik jich jsou ochotné odvádět členské státy EU. A v tu chvíli se z ETS stala nová forma daně, kterou unie může vybírat sama bez kontroly národních parlamentů.

Od roku 2021 si Brusel začal nechávat 25 procent výnosů z aukcí emisních povolenek ETS 1, což jsou desítky miliard eur ročně. Ty byly původně prezentovány jako prostředky na klimatické investice, ale realita je mnohem pragmatičtější: jde o nový vlastní zdroj příjmů EU. Před rokem 2021 byla unie z více než dvou třetin financována z příspěvků členských států EU, zbytek tvořila cla, zemědělské poplatky a malý podíl z harmonizované DPH. Financování od členských států se rok od roku stává problematičtější, protože například Francie své poplatky navyšuje, což se obtížně vysvětluje běžným Francouzům. Ptají se, proč jsou financované potřeby jiných členských zemí EU, když se služby státu pro ně stávají nedostupnými a jejich kvalita upadá.

Často se také hovoří o negativních důsledcích brexitu pro Velkou Británii. Ty nepochybně existují, ale dopad pocítila i EU. V roce 2019 dávala tato země do evropské pokladny 18,9 miliardy liber, po odečtení dotací pak 14,4 miliardy. EU proto potřebovala nové finanční zdroje a z emisních povolenek se stala dobrá příležitost. Problém je komplikovanější o to, že nejde jen o jistou nezávislost na příspěvcích od členských zemí EU, protože každé volby v nich představují pro unii riziko, že se dostane do vlády euroskeptická strana, která se bude snažit snížit příspěvek do unijní pokladny.

V roce 2020 vznikl plán NextGenerationEU na obnovu Evropy po koronavirové pandemii. V jeho důsledku však pod zástěrkou nevyhnutelnosti EU překročila hranici mezi regulační a dluhovou unií, když si navzdory neochotě Německa vzala úvěr 750 miliard eur. Poté, co vydala vlastní dluhopisy, se však objevil nový problém. Dluh totiž potřebuje trvalý příjem na jeho splácení. A tím jsou výnosy z emisních povolenek. Německý Ústavní soud sice vznik eurobondů nakonec posvětil, ale zdůraznil, že by mělo jít o výjimečnou událost. Uvidí se, zda tomu tak bude.

EU totiž představila program Readiness 2030, který má posílit obranné schopnosti členských zemí EU, na což potřebuje 800 miliard eur. Získat takovou vysokou částku od členských zemí EU však nebude snadné, přičemž vydání nových eurobondů bude méně politicky bolet než jejich ještě vyšší zadlužení. A ETS 2 je skvělou příležitostí, jak navýšit „vlastní“ peníze EU. Emisní povolenky se tedy netýkají jen ekologie a změny evropské společnosti, ale ve hře jsou i velké peníze. Ty navíc posílí moc Bruselu, který je bude moci rozdávat ve formě dotací.

Pragmatický plán

Vydá-li se EU ideologickou cestou, značně riskuje. Podle studie společnosti PwC by českou domácnost mělo přijít zavedení emisních povolenek pro domácnosti a budovy na dvě stě až čtyři sta korun měsíčně. To se nezdá jako příliš vysoké číslo, ale v případě horní hranice půjde skoro o pět tisíc korun ročně. To není málo, zejména v době, kdy všechno zdražuje a klesá kupní síla českých obyvatel. Navíc tato studie počítá u ETS 2 s relativně nízkou průměrnou cenou povolenek 45 eur. Studie belgické skupiny EnergyVille však uvádí, že při jejich ceně okolo 60 eur za tunu oxidu uhličitého narostou náklady belgické domácnosti o tři sta až šest set eur ročně.

Říká se, že by se cena emisních povolenek měla zastropovat na 45 eur. Proč je ale pak prodávat na finančním trhu, který by neměl být regulovaný? I v tomto případě se však má cena povolenek zvyšovat o inflaci, takže dlouhodobě poroste. Původně se mělo regulovat úpravou množství dostupných povolenek, aby to nebylo pro domácnosti příliš bolestivé a měly motivaci dávat přednost zeleným řešením. Aby se však dosáhlo o 90 procent nižších emisí v roce 2040, musí se především změnit chování spotřebitelů, což je přinejmenším diskutabilní. Otázkou zůstává, proč si EU dává cíl, který nemá odvahu uskutečnit.

Posun zavedení ETS 2 na rok 2028 se proto nejeví šťastným řešením, protože EU bude muset sehnat víc peněz. Z emisních povolenek pro domácnosti a budovy se stane test evropské soudržnosti. Emisní povolenky pro domácnosti a budovy se mohou ukázat nejdražším projektem EU, a to nikoli kvůli jejich ceně, ale kvůli ceně, kterou za ETS 2 unie politicky zaplatí. Začne-li EU spoléhat na příjmy z ETS 2, které lidem snižují životní úroveň, riskuje, že si pod sebou podřízne větev. A první jiskrou nemusí být klima, ale účet za topení.