Kličkování v zelené politice
Cíl EU snížit emise do roku 2040 o 90 procent oproti roku 1990 znamená zrychlit dosavadní postup k omezení emisí do roku 2030 o 55 procent. A to je nerealistické.
Klimatická politika Evropské unie je už pár měsíců pod tlakem. Zelené středolevé strany však mají stále dostatečný výtlak, aby ji posouvaly dál a dál, byť přibývají kompromisy. Sice tenkým pramínkem, je však jen otázkou času, kdy se z něho stane široká a silná řeka naplněná dopady deindustrializace Evropy a propadu životního standardu jejích obyvatel.
Stanovení klimatického cíle pro rok 2040, na němž se shodla dostatečná většina členských států na jednání Rady EU na počátku listopadu, je na první pohled jen přitvrzením dosavadní politiky. Cíl EU snížit emise do roku 2040 o 90 procent oproti roku 1990 znamená zrychlit dosavadní postup k omezení emisí do roku 2030 o 55 procent. A to je nerealistické, byť se počítá s tím, že pět procent lze splnit zelenými investicemi v rozvojových zemích. Problémem je, že tato politika je nejen neufinancovatelná, ale naráží i na absenci technologií – jsou buď teprve ve stadiu zrodu a do komerčního nasazení se sotva blíží, nebo neexistují. Po velmi rychlé dekarbonizaci energetiky nyní přichází řada na těžký průmysl, který je sice zatížen emisními povolenkami první generace ETS1, ale firmy je zatím dostávaly zdarma. Nyní však začnou být tyto příděly kráceny a průmysl bude platit.
Od roku 2034 by povolenky zdarma měly zcela skončit. Týká se to například hutnictví, které má být dotlačeno k přechodu výroby oceli od vysokých pecí, kde se ruda redukuje koksem, k vodíkovým pecím, v nichž se využívá vodík vyrobený z elektřiny obnovitelných zdrojů energie (OZE) elektrolýzou. To vyžaduje vysoké investiční náklady a podstatně zdražuje výrobu, jak týdeník Euro psal.
Kde vzít 240 miliard ročně
První takové zařízení, které staví společnost Stegra v severním Švédsku těsně pod polárním kruhem, je hotové z šedesáti procent. Po dokončení by šlo o první velkokapacitní ocelárnu na světě poháněnou čistým vodíkem. Nicméně náklady rostou a někteří investoři se obávají o návratnost svých investic. Společnost Citigroup, jeden z hlavních finančníků projektu, naznačila, že chce přestat poskytovat úvěry společnosti Stegra kvůli obavám o její budoucnost. Takže je otázkou, jak to dopadne. V Česku funguje momentálně poslední vysoká pec v Třineckých železárnách, které vyhodnotily, že se investice do přestavby nevyplatí, a proto se pravděpodobně u nás bude ocel vyrábět v elektrických pecích jen ze šrotu. Je však méně pevná a hodnotná než ta primární používaná třeba ve zbrojařství nebo na stavby stožárů větrných elektráren. Tu budeme muset dovážet z Číny a dalších vzdálených zemí.
A výroba cementu, průmyslových hnojiv či všude přítomných plastů je bez fosilních zdrojů produkujících značné množství emisí zatím úplně v plenkách a komerčnímu provozu se ani neblíží. Není proto divu, že se Evropská komise nepokusila zpracovat vládami požadované studie k dopadům nového klimatického cíle na jednotlivá odvětví, natož aby je porovnala s přínosy pro snížení globální teploty. Evropa produkuje jen šest procent světových emisí a jejich absolutní likvidace má vliv na globální teplotu v nízkých desetinách stupně Celsia. V Česku se o vyčíslení ekonomických dopadů pokusila konzultační energetická společnost EGÚ Brno. Její propočty dopadu nového emisního cíle na český a částečně i evropský průmysl jsou až šokující. Vyšly jí dodatečné investice do energetiky a průmyslových odvětví v Česku do roku 2040 na 3,6 bilionu korun, tedy 240 miliard korun ročně, které bude muset někdo zaplatit. Lze na to použít výnosy první generace emisních povolenek ETS1. Ty však činí zhruba 40 miliard ročně a jsou už prakticky rozebrány na jiné dotace. Jen elektrifikace průmyslových odvětví, jako jsou hutě, chemický průmysl či nekovové materiály, si vyžádá investice 0,5 bilionu korun.
Šance na revizi Green Dealu
Investice do energetických sítí, aby bylo možné připojit nejen plánované OZE, ale i třeba dobíječky elektromobilů nebo tepelná čerpadla, si v následujících patnácti letech vyžádají skoro bilion korun. To bude mít dopad na regulovanou cenu elektřiny. Síťový poplatek pro velké, energeticky náročné firmy by podle propočtů musel narůst na čtyřnásobek současné, už tak vysoké ceny, což by bylo pro průmysl likvidační. U domácností by mohl být dopad ještě drastičtější. Proti schválení klimatického cíle se původně stavěla řada evropských zemí včetně Francie, Belgie a Itálie a celé střední a východní Evropy, což stačilo na blokační minoritu, jenže Francouzi s Italy a dalšími couvli výměnou za slib, že bude pokračovat přidělování emisních povolenek průmyslovým firmám ve větším než plánovaném rozsahu. A také se odloží povolenky pro domácnosti ETS2 o jeden rok. Navíc zákaz spalovacích motorů nemá být natolik absolutní a dál mohou být vyvíjeny motory na biopaliva a jiné alternativy.
Zároveň se do nového zákona o klimatickém cíli dostanou revizní klauzule, které umožní pravidelně hodnotit reálnost záměrů ve snižování emisí. Nakonec proti hlasovalo jen Česko, Slovensko, Maďarsko a Polsko, což nestačilo. Nicméně i zmíněné ústupky je možné vnímat jako šanci na revizi Green Dealu, protože dávají čas na další vyjednávání a tlak stále více vlád, které začínají konečně zelenou politiku vnímat jako velký problém a hrozbu pro své ekonomiky i sociální soudržnost společnosti.
