Evropa přitvrdí nařízení o metanu. Hrozí dražší energie
Od roku 2027 chce EU zpřísnit kontrolu emisí metanu. Dodavatelé varují před vyššími náklady a přesunem surovin do Asie.
Evropská unie má od 1. ledna 2027 spustit další stupeň nařízení o metanu. Dodavatelům ropy, uhlí a plynu budou hrozit citelné sankce, pokud nedoloží požadované údaje o emisích vznikajících při těžbě a v dodavatelském řetězci. Smysl regulace je nesporný: metan patří k nejškodlivějším skleníkovým plynům a jeho úniky je nutné omezovat.
Spor se však soustředí na způsob provedení. Producenti v řadě zemí emise snižují, nechtějí se ale automaticky podřídit podmínkám nastaveným v Bruselu. Odlišné postoje se proto střetávají především v otázce, zda pravidla začít vymáhat podle původního harmonogramu, nebo jejich zpřísnění odložit.
Kompromis bez sankcí problém neřeší
Evropská komise zvažuje, že by přísnější požadavky začaly platit, avšak pokuty by se zpočátku neukládaly. Takové řešení má zmírnit dopad nové etapy regulace, zároveň však vytváří právní nejistotu: firmy by formálně nesplňovaly pravidla, pouze by dočasně nečelily postihu.
Obchodní důsledky mohou být výraznější než samotné sankce. Dodavatelé, kteří evropské požadavky přijmou, si podle kritiků započítají vyšší náklady do cen. Jiní mohou suroviny přesměrovat k odběratelům v Asii. Výsledkem by byly dražší energie pro evropské podniky i domácnosti a slabší vyjednávací pozice dovozců v EU.
Dokud významná část producentů nedokáže požadavky splnit, přichází proto do úvahy odklad zpřísnění. Nejde o zpochybnění cíle snižovat emise, ale o konflikt mezi klimatickou regulací a fungováním globálního trhu, na němž Evropa soutěží s dalšími energeticky náročnými regiony.
Kritika evropského paternalismu
Odpůrci nařízení v něm vidí širší politický přístup: EU podle nich předpokládá, že může svá klimatická pravidla přenést na dodavatele po celém světě a jejich nesplnění trestat. Snaha přimět jednotlivé producentské země k převzetí evropských standardů přitom může fungovat jen omezeně.
Stejný střet se ukazuje u zeleného vodíku. Unie jej uznává jako „zelený“ jen tehdy, pokud elektřina pro výrobu pochází z nově vybudovaných větrných či solárních zdrojů a výroba vodíku časově těsně navazuje na výrobu proudu.
Tato pravidla snižují využití zařízení a zvyšují náklady. Část producentů proto dává přednost jiným odběratelům, například Japonsku, které má o vodík rovněž velký zájem. Evropský trh je sice rozsáhlý, současně však zůstává závislý na dovozu energie a nemůže přehlížet konkurenční poptávku.
Otevřené zůstává, zda se EU rozhodne pravidla od roku 2027 plně vymáhat, dočasně je uplatní bez sankcí, nebo jejich zpřísnění odloží. O dalším postupu budou rozhodovat Evropská komise a členské státy.
