Věčná otázka, která vyjadřuje podvědomou touhu vygumovat z filmu peníze a ponechat mu jakousi čistou auru nezaujatosti, jež na Západě patří tradičně ke kráse a vznešenosti, je vlastně nesmyslná. Film vznikl jako umělecký průmysl, propojující velké emoce s novými technologiemi, jejichž sugestivní síla skoro nemá hranice, jak se přesvědčujeme dodnes.
Zatímco jiné druhy umění jako malířství či sochařství jsou v nástrojích a postupech téměř nezávislé na vývoji společnosti, film se mohl zrodit jedině v kapitalistickém průmyslnictví. Spojení peněz a velkých emocí, krásy a hereckých hvězd přináší univerzální iluzi možnosti prožít úspěšný a bohatý život, který však – jak všichni dobře víme – není samozřejmostí. Filmová továrna vyrábí sny a peníze. Obojí od sebe nelze prakticky odtrhnout. Ideální samozřejmě je, když je film krásný a inspirující a přitom vydělá hromadu peněz – ale kdo je dnes schopen naplnit tento producentský ideál, nemyslí-li rovnou na globální diváctvo?
Film Jan Žižka režiséra Petra Jákla, jemuž je věnováno téma aktuálního
vydání Eura, se o to pokouší. Nejdražší český film, který přišel na více než 450 milionů korun, se snaží mluvit k zahraničním divákům tím, že napodobuje všechny moderní stereotypy historického středověkého žánru o rytířích a jejich ctnostech. Včetně triků a bojových scén, tvořících jádro dnešní multimediální sugesce. Režisér Jákl se tomuto řemeslu naučil vcelku dobře a přesně, jeho film je ale právě jen takový – naplňuje to, co se čeká. I když sám režisér říká, že při kontrolních projekcích s fanoušky žánru řada diváků tvrdila, že jde o lepší film než třeba Gibsonovo Statečné srdce, a celkově byli s filmem ve svém světě spokojeni, v tom reálném projekčním univerzu v kinech zatím tolik nezaujal. Tedy alespoň ne zahraniční, americké diváky, kteří měli film zaplatit.
V Česku má Jan Žižka relativní úspěch. Přes dvě stě tisíc diváků v prvních dvou týdnech je dobré číslo, ale nikoli takové, aby se film v tuzemsku zaplatil. Do kina jdou lidé spíše ze zvědavosti. Ne snad, že chtějí na vlastní oči vidět, jak režisér Žižku historicky zploštil a vytvořil z náboženského fanatika rytíře hnaného romantickou láskou k ženě, o tom se už po mnoha kritikách přesvědčovat netřeba. Chodí se spíše na to, zda režisér Jákl zvládl akční řemeslo a zda film není trapný, jak naznačují někteří recenzenti.
Není. Jákl však nevytvořil dílo, které by vyčuhovalo z řady, aby strhlo silnější diváckou vlnu. Není to první český velkofilm, který v cizině neprorazil, ačkoli se čekalo, že s dobrým americkým producentem se tak stane. Svěrákův Tmavomodrý svět z roku 2001 byl o polovinu levnější než Jan Žižka, přišel ale do kin v době, kdy na plátnech shodou náhod létaly stíhačky ve filmu Pearl Harbor, takže ty s českými letci nad Londýnem už byly přehlédnuty. Nic to nemění na tom, že Tmavomodrý svět je asi nejlepší film Jana Svěráka a důstojná věčná pocta českým letcům RAF.
Říká se, že rovněž ve filmu jde o peníze až v první řadě, což možná platí pro producenty, ale určitě ne pro tvůrce a pro diváky. Tvůrci chtějí své filmové umění a na něm se pak s diváky shodnout. Co tu dnes spojuje peníze a umění filmu, jasně pojmenoval Jan Svěrák, který před „experimenty“ a „ulítlostí“ 90. let musel dát přednost „emocím“. I proto Petr Jákl, ačkoli nejen režisér, ale zároveň i producent, šel s Žižkou rovnou po emocích, což úplně to nevyšlo.
Poučení? Dobrý film musí mezi uměním a komercí vyvažovat, ale prachy si za něj v Česku ani nikde jinde hned tak nekoupíš.
