Finančně negramotný stát
Do podobné situace se už někdy dostal každý – za měsíc utratil víc, než měl příjmy. Finančně gramotný člověk ovšem takovou situaci nehodlá dopouštět opakovaně a nekontrolovaně. Svým zdrojům přizpůsobí životní styl, dlouhodobě neutrácí víc, než na co si vydělá. Tak je to normální.
Teď si představte, že byste měli výdaje vyšší než příjmy měsíc co měsíc. Zadlužení by kvůli tomu rostlo, za chvíli by vám ani kontokorent nestačil, příchozí platba by ho už vůbec nepokryla. Netrvalo by dlouho a skončili byste v osobním bankrotu.
Ač se o Češích říká, že nepatří mezi finančně nejgramotnější národy, takovou divočinu naprostá většina lidí zcela jistě nepodniká. Bohužel ji však dlouhodobě praktikuje stát. Permanentně utrácí víc, než jaké má příjmy. Akorát nejde o tisícovky, ale o miliardy. Desítky, stovky miliard. Státní dluh se ke konci loňska vyšplhal už ke 2,5 bilionu korun. Čtyřiceti procentům hrubého domácího produktu. A dál roste. Při pohledu na návrh státního rozpočtu na příští rok, který přichystala Fialova vláda a který analyzujeme v tomto vydání Eura, je přitom jisté, že žádný obrat k rozpočtově odpovědné politice se konat nebude.
Námitka, že v dluzích se koupou snad všechny vlády světa, neobstojí. Bohužel je to běžné, ale nikoli normální. Nemělo by se žít na dluh. Potíž je v tom, že zatímco při vyčerpání účtu vám bankomat nedá ani korunu, vlády v brutálních červených číslech vesele jedou dál. Pro mnoho lidí jsou státní dluhy tak abstraktní, že si pod nimi nedovedou vůbec nic představit. Do běžného života jim viditelně nezasahují, tak co?
Vtipné je, že zatímco stát touží zvýšit finanční gramotnost obyvatelstva, sám se chová jako finanční negramota. Zmíněné srovnání se zadluženým jedincem je samozřejmě zjednodušené. Člověk může útraty osekat snadněji, stát to má těžší. Je obtěžkaný mnoha mandatorními, tedy povinnými výdaji, k jejichž redukci je nutné měnit zákony. S tím souvisí to zásadní: všechna taková rozhodnutí jsou motivována více politicky než prakticky.
Dokud seděla vláda v opozici, ozdravení veřejných financí vypadalo jako krystalicky přímočará mise. Stovky miliard se najdou tam, další onde, upraví se tohle a tamto, stát se zeštíhlí a zefektivní a tak dále. Bohulibé záměry následně metamorfovaly v „mission impossible“ a z léčení nemocných veřejných financí zůstala jen slova. Chceme, ale… Nerezignujeme na to, ale… Samé ale.
Když si stát z daní tak draze platíme, měl by nám sloužit. Je proto logické, že ve výjimečné situaci, jako je energetická krize vyvolaná Putinovou válkou, chce stát zabránit sociálním a ekonomickým otřesům i za cenu zvýšených nákladů. Ale nemělo by to sloužit jako záminka, proč s uzdravováním veřejných financí teď nic zásadnějšího dělat nelze.
Lze, ale je to krajně nepopulární. Jak opakovaně upozorňuje třeba Národní rozpočtová rada vlády, jsou potřeba dvě zásadní věci – upravit výdaje, upravit příjmy. Osekat peníze, které stát utrácí, a zvednout daně. Jinak se z bludného kruhu obludných deficitů a rostoucího státního dluhu nevybabráme.
Potíž je, že to i ono se nebude líbit určité části elektorátu. A každou chvíli jsou tu nějaké volby, takže „říznout“ do toho opravdu pořádně se jeví jako politická sebevražda. Po prohraných volbách přijde vítězný lídr opozice, nejspíš populista, a kohouty zase uvolní.
Tento gordický uzel by rozetnulo, kdyby státní rozpočet neměli v moci politici, ale nezávislý úřad typu ČNB, jak v anketě na stranách 18 a 19 nastiňuje ekonomický novinář Miroslav Motejlek. Těžko ale čekat, že by se politici dobrovolně vzdali moci nad obrovskou haldou peněz. Protože o takové změně by pochopitelně museli rozhodnout oni.
