Fiskální pouta pro Argentinu. Politici mají za vyrovnaný rozpočet ručit platem

Argentinský prezident Javier Milei předložil po více než dvou a půl letech ve funkci rozsáhlou reformu zákona o centrální bance. Nejdůležitější body oznámil na konci července a návrh poslal do Kongresu, který se jím má začít zabývat po zimní parlamentní přestávce. Ještě větší pozornost než samotná reforma měnové instituce však vzbudila další prezidentova iniciativa: takzvaná „fiskální pouta“, tedy rozpočtové pravidlo doplněné mechanismem připomínajícím americký shutdown.

Podle Mileiho by vláda v budoucnu nesměla schválit ani delší dobu udržovat deficitní rozpočet. Pokud by veřejné finance několik měsíců zůstávaly v minusu, Kongres by je musel znovu vyrovnat. Jestliže by politici nápravu nezajistili, přestali by po několika týdnech dostávat plat. Opatření by se vztahovalo na prezidenta, viceprezidenta, ministry, poslance, senátory a státní tajemníky. Běžných federálních zaměstnanců – například policistů, vojáků, lékařů, zdravotníků, soudců či státních zástupců – by se netýkalo.

Shutdown jako pojistka rozpočtu

Při nevyrovnaných financích by se podle prezidentovy představy automaticky spustil mechanismus po vzoru Spojených států. Federální správa by nesměla přijímat nové zaměstnance ani uzavírat nové smlouvy, zastavily by se převody peněz provinciím a „neesenciální“ úřady by dočasně přerušily činnost.

„Poprvé v naší historii platí: když politika neudělá své domácí úkoly, zaplatí za to ona, nikoli obyvatelstvo,“ prohlásil Milei.

Zatím však jde pouze o politické oznámení. Úplný návrh zákona o fiskálních pravidlech vláda dosud nepředložila. Jiná je situace u reformy centrální banky, jejíž návrh už prezident do Kongresu poslal.

Milei přitom během volební kampaně v roce 2023 opakovaně sliboval, že argentinskou centrální banku „vyhodí do povětří dynamitem“. Ekonom její úplné zrušení zdůvodňoval tím, že instituce podle něj funguje jako mechanismus, kterým stát lidem bere peníze. Po nástupu do úřadu od tohoto plánu ustoupil. Nejprve je podle něj nutné zneškodnit „bombu“ v bilanci centrální banky.

Nynější reforma má místo jejího zrušení výrazně omezit její úkoly. Hlavním a výlučným cílem se má stát ochrana hodnoty měny. Zákon by tak zvrátil širší definici z roku 2012, podle níž má banka vedle měnové stability podporovat také finanční stabilitu, zaměstnanost a rozvoj se sociální spravedlností. Tuto podobu prosadila peronistická vláda někdejší prezidentky Cristiny Kirchnerové.

Současně má být centrální bance zakázáno financovat emisí peněz federální vládu, provincie i obce. Právě vytvářením nových peněz instituce po desetiletí kryla schodky veřejných financí, což přispívalo k chronicky vysoké inflaci.

Centrální banka má být méně závislá na vládě

Změnit se má také personální uspořádání. Prezident centrální banky by už nemohl být odvolán vládním dekretem. K jeho odchodu by byla nutná dvoutřetinová většina v Senátu i Poslanecké sněmovně. Upraveny mají být rovněž mandáty členů vedení tak, aby se personální složení banky méně bezprostředně odvíjelo od toho, která vláda je právě u moci.

Část ekonomů tento směr vítá. Bývalý guvernér centrální banky a někdejší ministr hospodářství Alfonso Prat-Gay oceňuje zejména to, že se stabilita hodnoty peněz má stát prioritou instituce. Za správné považuje také posílení její nezávislosti prostřednictvím větší institucionální stability vedení.

Podobným směrem argumentovala po červencové návštěvě Argentiny i šéfka Mezinárodního měnového fondu Kristalina Georgievová. Dlouhodobě udržitelný fiskální rámec s jasnými pravidly a silnými institucemi podle ní může budoucím vládám pomoci uchovat pokrok, kterého země nyní obtížně dosahuje.

Právě otázka, zda lze současnou politiku skutečně pojistit proti budoucím vládám, je však jádrem sporu. Mileiho dosavadní fiskální disciplína stojí z velké části na jeho politické vůli a schopnosti prosadit ji. Jeho nástupci by mohli řadu opatření opět změnit.

Ekonom Emilio Ocampo, o němž se před Mileiho nástupem hovořilo jako o budoucím šéfovi centrální banky, proto pochybuje o dlouhodobém účinku právních pojistek. Ani fiskální pravidlo chráněné požadavkem dvoutřetinové většiny podle něj nebude fungovat, pokud budoucím vládám bude chybět politická vůle se jím řídit.

Milei určuje agendu před jednáním Kongresu

Prezidentův postup má zároveň zřetelný politický rozměr. Oznámením reforem ještě před obnovením práce Kongresu určil hospodářskou agendu pro druhou polovinu roku. Poslanci i guvernéři provincií jsou tím nuceni vymezovat se k návrhům ještě před zahájením samotných parlamentních jednání.

Vláda může balík představovat jako zásadní institucionální restart a přesunout debatu od krátkodobých problémů k dlouhodobému nastavení hospodářské politiky. Přichází to v době, kdy Mileiho podpora podle posledních průzkumů klesla z téměř 50 procent na začátku roku výrazně pod 38 procent.

Další vývoj proto bude záviset především na Kongresu. Ten bude rozhodovat o již předložené reformě centrální banky a teprve poté, co vláda zveřejní úplné znění fiskálního návrhu, se ukáže, zda poslanci přijmou i Mileiho mechanismus rozpočtových sankcí. Otevřená zůstává také otázka, nakolik mohou právní pravidla skutečně zavázat budoucí vlády, pokud se jejich hospodářská politika od Mileiho kurzu odchýlí.